Praha - Slovensko, Maďarsko i Polsko. To jsou země, kde zákon zakazuje, aby dítě do tří let skončilo v ústavu. V České republice je taková praxe dál běžná.
Ke konci loňského roku bylo v kojeneckých ústavech a dětských domovech pro nejmenší děti umístěno přesně 1391 dětí.
"Víme, že ústavní péče v tomto věku způsobuje největší traumata. Když v této době nemá dítě blízkého člověka, který se mu věnuje a je jen pod dohledem zdravotnického personálu, může to vést k vážným poruchám osobnosti. Víme, to, ale nic s tím u nás nedělá. Je to neuvěřitelné," říká ředitelka Střediska náhradní rodinné péče Věduna Bubleová.
Podle jejích zkušeností se stát u nás nechce "moci" nad dětmi vzdát. "Ta složitost a roztříštěnost systému u nás vede k tomu, že zájem o pěstounskou péči je malý. Zatím nebyla politická vůle to změnit," dodává.
Lidé mají zájem o trvalé osvojení, ale vhodných dětí je málo. Naopak pro pěstounskou péči je dětí hodně, ale zájem mezi dospělými je malý.
9000 dětí bez rodiny
Přes častou kritiku, kterou Česko kvůli dětem v ústavech slýchá od evropských i lidskoprávních institucí, se situace nezlepšuje. V roce 2009 bylo v Česku bez jedenácti devět tisíc dětí se soudně nařízenou ústavní výchovou. Další děti jsou v ústavech na žádost rodičů. Číslo se ve statistikách od roku 2005 stále pohybuje okolo hranice devíti tisíc dětí.
Jak je systém osvojení a pěstounství v Česku zdlouhavý a nejasný dokládá čerstvý průzkum, který si Středisko náhradní rodinné péče nechalo vypracovat o přípravných kurzech, který každý adoptivní rodič nebo pěstoun musí absolvovat, aby byl vůbec zařazen do registru vhodných kandidátů.
Co kraj to systém
"Každý pátý účastník těchto kurzů musel jen na zařazení do kurzu čekat více než sedm měsíců, v některých případech to byla i doba jednoho roku. Bez tohoto kurzu přitom vůbec nemůže proces pěstounství nebo osvojení začít. Pro budoucí pěstouny nebo osvojitele je to velmi zatěžující," uvádí k výsledkům šetření socioložka Věra Haberlová.
Kurzy pořádají jednotlivé kraje samy a nikdo jim nestanoví, jak má být kurz dlouhý ani jaký má být na jeho konci výstup. "Někteří tak na kurzu stráví třicet hodin, jiní dvojnásobek. Co je ale dost a co málo je těžké říct, ohledně těchto kurzů stát nestanoví nic, ani co je jejich cílem," dodává Haberlová.
Podle pěstounky Jany Frantíkové, která první dítě získala do pěstounské péče před dvaceti lety, mají lidé nyní více informací, ale stále se setkávají s nepochopením veřejnosti.
"Mám nyní v pěstounské péči čtyři děti, další dvě už jsou teď dospělé. I já jsem si musela zvyknout, že to není pěstoun, kdo je vinen za problémy, které s dítětem z domova nebo ústavu, které ma za sebou často těžký osud, jsou. Naopak pěstoun je ten, který dítěti a potažmo vlastně i státu pomáhá tyto problémy řešit," říká Jana Frantíková.
