Česko slaví 17. listopad, Češi už ale moc ne. Den boje za svobodu a demokracii ve zdejším kalendáři připomíná nejen hrdinství studentů v roce 1939 a 1989, ale také start nové éry. V unikátní studii České spořitelny a sociologické agentury STEM pro projekt Česko společně však s tvrzením, že se společnost ubírá ve svobodných poměrech správným směrem, souhlasí už jen 19 procent respondentů. Opak si myslí 32 procent lidí a polovina váhá.

Čím dál méně kritičtí k minulému režimu

Průzkum však rovněž odhalil, že negativní hodnocení polistopadového vývoje nepramení ani tak z kritičtějšího pohledu na sametovou revoluci, nýbrž z mnoha aktuálních těžkostí a nejistot.

Poslední tři dekády dnes zakrátka lidé nazírají podle toho, co si myslí o postavení země v mezinárodním společenství, o jejím zaktovení v nadnárodních organizacích či třeba o tak složitých fenoménech, jako jsou migrace nebo boj se šířením nebezpečných nakažlivých nemocí.

Že se z hodnocení demokratické éry stalo silně polarizující téma, zkrátka příliš nesouvisí s tím, jaký má dnes republika politický systém, ale s mnoha akutními obtížemi, kterým zdejší obyvatelé čelí. „Ukazuje se, že polistopadový vývoj silně posuzujeme podle toho, jak jsme úspěšní či jak si myslíme, že budou mít šanci být úspěšné naše děti. Možná to není něco, co by samo o sobě společnost nějak silně štěpilo, ale víme-li, jak se někdo dívá na posledních třiatřicet let, lze pak i u řady dalších témat dobře odhadnout, zda bude naladěn spíše pozitivně nebo protestně,“ komentuje to ředitel STEM, sociolog Martin Buchtík.

Jak silně současné dění promlouvá do hodnocení minulosti, ukázal i loňský srovnávací výzkum. Zatímco v roce 1991 nový režim jako lepší než ten komunistický hodnotilo 71 procent lidí, v roce 2021 to bylo už jen procent 58. Naopak výrazně narostlo kritické naladění vůči aktuálnímu uspořádání – z 15 procent na celou čtvrtinu.

Nespokojení, kteří (zatím) nevolí

Výzkum pro projekt Česko společně ukazuje, která část společnosti je dnes vůči celému vývoji po roce 1989 nejintenzivněji negativně naladěna.

Nepřekvapí, že výrazně nesouhlasný postoj k polistopadové éře chovají příznivci KSČM, pohrobka někdejší státostrany. Skoro stejně kritičtí jsou však i přívrženci SPD. A k nespokojencům se směrováním republiky v posledních třech dekádách patří také voliči ANO. Nejvíce však překvapuje, že skepsi dávají v tomto ohledu najevo i lidé, kteří inklinují k ČSSD – partaji, jež se na budování současného politického systému rozhodujícím způsobem podílela.

Naopak spokojeni jsou fanoušci aktuálně vládních stran a možná překvapivě i hnutí Přísaha. Varující je ovšem silná antipatie početné vrstvy nevoličů.

Ne každý je zajištěný vysokoškolák

Poměrně kontraintuitivně působí fakt, že v hodnocení demokratické éry nehraje žádnou zásadní roli věk. Nejstarší generace je k ní sice nejkritičtější, názorům té střední a nejmladší však zůstává na dohled. Jako jedno z možných vysvětlení se nabízí, že dnešní šedesátníci před třiceti roky budovali základy současného zřízení a dokážou se s ním tedy přes všechny výhrady stále ztotožnit.

Nepřehlédnutelným dělítkem je ovšem vzdělání. Že se republika posouvá správným směrem, si myslí jen vysokoškoláci. Středoškoláci už váhají. A ti, jejichž školní docházka skončila bez maturity, jsou rovnou přesvědčeni o opaku.

Ještě silnější rozštěpení pak generuje majetek. Pozitivně vnímají vývoj po roce 1989 jen dobře zajištění. Už střední třída je negativně naladěna a chudí jsou vysloveně naštvaní.

Že aktuální osobní situace má velký vliv na hodnocení celého režimu, naznačily už některé předchozí sociologické studie. V projektu Rozděleni svobodou polistopadovou éru kvitovali jen příslušníci bohatší střední třídy. Ta ohrožená, strádající a pracující byla kritická.

Studie Jedna společnost, různé světy zase v detailu ukázala, jak může z kritiky současného systému pramenit pozitivní vztah k tomu minulému.

Názorně to ilustruje výpověď jednadvacetileté respondentky: „Když člověk opravdu chtěl, mohl studovat, ale když už nechtěl studovat, tak prostě musel jít pracovat. Prostě něco jít dělat. Neexistovalo to, že by si člověk doma lehnul a nechal se od ostatních živit. A taky větší pocit bezpečí, to se mi před rokem 1989 líbí.“

Svobodu máme, spravedlnost hledáme

Nakolik se podle české společnosti daří hodnotám, jež si nejsilněji spojuje s listopadem 1989, zkoumala agentura STEM detailně loni. Výsledky její studie ukázaly, že svou zemi z velké části stále považujeme za svobodnou – kladně se v tomto smyslu vyjádřilo 43 procent respondentů. Nijak zvlášť však už nejsme přesvědčeni o tom, že by zde všichni měli rovné šance – něco takového si myslí jen 36 procent populace. A úplně nejhůře je na tom podle obecného naladění spravedlnost – že se jí u nás lze domoci, věří jen 29 procent lidí.

Jak už bylo řečeno, projekt Česko společně pak nyní ukázal, v závislosti na čem si kdo hodnoty sametové revoluce a celou následnou éru spojuje se svou aktuální ekonomickou a sociální situací. Pregnantně to shruje sociolog Martin Buchtík. „Lidé, kteří hodnotí polistopadový vývoj převážně negativně, se velmi často cítí být méně osobně úspěšní, a proto i méně spokojení s prozápadním směřováním země. Od toho se pak odvíjejí i jejich odmítavé pohledy například na pomoc uprchlíkům, podporu napadené Ukrajině nebo proticovidová opatření. Nevnímejme to ale jako absolutní podmíněnost. Jde spíše o takové satelitní postoje, které volně poletují okolo toho zmiňovaného zásadního pocitu neúspěchu, jenž se významně propisuje do celkového kritického naladění vůči takovým věcem, jako jsou demokratické procedury nebo začlenění Česka do západních struktur.“