Foto: Shutterstock, Aktuálně.cz

Tento text vznikl v redakci časopisu Přítomnost. Další díly speciálu naleznete zde.

Ne vždy odchod z vězení na svobodu musí pro vězně znamenat vysvobození. Americký film Vykoupení z věznice Shawshank dokládá na postavě knihovníka Brookse Hatlena, že propuštění nebývá jen vykoupením. Brooks, původně odsouzený na doživotí, ve vězení strávil desítky let. Stalo se mu nakonec domovem. Na „dobrou“ zvěst, že bude podmíněně propuštěn, reagoval pokusem zabít spoluvězně. Odvrátil by tak osudový odchod na svobodu. Jen úpěnlivé naléhání spoluvězňů mu zabránilo spáchat další zločin, a on vězení nakonec odevzdaně opouští, aby se po pár dnech svobody oběsil.

Slavný útěk z dolu Mayrau a jeho neslavný konec

Obec Vinařice se kladenským sousedům nepřipomíná tolik existencí zdejší věznice, původně pracovního tábora, ale průmyslovým skanzenem hlubinného dolu Mayrau. Nezmiňuji jej nazdařbůh. Naopak záměrně. Návštěvníkovi, vykoukne-li z hlavní brány dolu, do oka padne opuštěná zájezdní hospoda, pamatující lepší hornické časy, a nepřístupně tvářící se brána věznice. Do dolu Mayrau ještě v 90. letech fárali zdejší muklové.

Jednoho krásného dne, kdysi v osmdesátých letech se jistému vinařickému vězni odsud podařilo uprchnout. Dolů do dolu sfáral jako ostatní. Z klece vystoupil jako ostatní. Počkal, až ostatní zmizí ve štole. Výtah mezitím vyšplhal vzhůru. Následoval ho po jeho ocelové konstrukci, šplhaje i on těch několik stovek metrů a riskuje, že se znenadání klec dá do pohybu a jeho smete na dno dolu.

Bývalý důl Mayrau ve Vinařicích na Kladensku. Foto: Ivan Štern

Nahoře před klecí vartovala stráž. Nepočítala ale s tím, že se někdo může objevit za klecí a nepozorovaně se zadem vyplížit z těžní věže. To se také stalo. Uprchlík, znaje okolí dolu, se vydal k haldě, kam putuje hlušina a kde prostor s dopravníkem nebylo možné z technických důvodů neprodyšně uzavřít. Předstíraje, že se proměnil v hlušinu, dostal se šťastně až na výsypku a odsud ho už otevřenou náručí vítala žádoucí svoboda.

Chytili ho za pár dní. Nesplynul s okolím. Naopak bezradně těkal prostorem. Prozradila ho naprostá neznalost reálií. Vyšplhat důlní šachtou, byť riskoval každou chvíli život, proniknout na výsypku pomocí dopravníku bylo hračkou proti tomu, nenápadně se zařídit na neznámé svobodě. Nedostalo se mu totiž příležitosti osahat si alespoň na dálku občanský život, jemuž byl dlouhé roky odcizen, a proto na každém kroku budil pozornost zbytečnými nešikovnostmi. Ty ho nakonec dostaly zpět za mříže.

Příležitost splynout s vnějším světem nyní dostávají všichni vězni, kteří za mřížemi tráví delší dobu než tři roky. Spolu s nimi i vězni, jimž kyne šťastná příležitost podmíněného propuštění. Tomu vynálezu se kdysi říkalo předpropouštěcí oddělení, dnes se pro změnu jmenuje oddělení výstupní.

Sem mě zavedl Ivan Suchý, v jedné osobě vinařický tiskový mluvčí a vězeňský psycholog, po tom, co jsem předvídavě nechal v autě obě zavírací kudličky, vězeňskou správou považované za zbraň, a bez problému tak pronikl vrátnicí věznice za její první katr, kde jsme si s panem mluvčím poprvé potřásli rukou.

Vinařický vězeňský bulvár

Vinařická věznice je v podstatě takový širší bulvár, po obou stranách lemovaný dvou- až třípodlažními domy, v nichž návštěvník najde ubytované vězně, marodku, odvykací oddělení pro drogově závislé a centrální kotelnu se sprchami. Sám bulvár je proložen rozlehlejšími dvory, vymezenými plotem z pletiva a opatřeným v koruně kotouči žiletkového drátu. Dvory slouží jako vycházkové. Každý z domů na „bulváru“ má svůj dvůr. Odděleni jsou tak na „vycházce“ od sebe vězni s ostrahou a s ostrahou zvýšenou.

Věznice ve Vinařicích. Foto: Ivan Štern

Bulvár ukončuje napříč stojící pětipatrová budova, označená písmenem „K“. Její čtvrté patro bylo mým cílem. Vystoupivše z výtahu, rozevřely se před námi masivní dvoukřídlé dveře pobité plechem a my vstoupili do předsálí výstupního oddělení. Od samotného oddělení nás v tu chvíli odděloval jen katr, který příchozímu, který sem vešel, padl jako první do očí. Teprve pak vzal na vědomí, že vlevo jsou dveře do kanceláře zdejšího pedagoga, vpravo pak kukaň pro dozorce, za nímž zvědavě vyhlížel sprchový kout pro personál, a ještě více vpravo se v koutku krčily dveře vedoucí do kanceláře zdejší vychovatelky.

Za katrem postávali anebo zpoza veřejí vedoucích do ložnic vykukovali kandidáti odchodu na svobodu zatím ještě oblečení do charakteristického šedomodrého stejnokroje českých vězňů. Se zájmem pozorovali příchozího a nejspíš přemýšleli, co tu ten pán s fotoaparátem na krku pohledává.

Jestliže cesta od brány vinařické věznice až k výstupnímu oddělení příchozímu trvala zhruba deset minut, pak cesta českého vězeňství k dnešní podobě výstupního oddělení trvala o maličko déle. Přesto se vyplatí alespoň na chvíli se na ni vypravit.

Spolky pečující o propuštěné vězně

Problém propouštěných vězňů vyvstal stejně jako potřeba jej řešit už okamžikem vzniku moderních vězeňský ústavů na počátku 19. století. Samy věznice sice otázku adaptace propouštěného vězně přímo neřešily, nicméně rozhodnutím císaře a krále Ferdinanda tzv. Dobrotivého ze dne 7. 10. 1838 byla zřízena Jednota pro blaho propuštěných káranců. Šlo o dobročinný spolek, který poskytoval sociální, vzdělávací a pracovní zázemí osobám propuštěným z trestnic, donucovacích pracoven a polepšoven pro mladistvé provinilce ve věku od 7 do 18 let. V tomto smyslu nezůstal pozadu ani reformátor českého vězeňství, kaplan Svatováclavské věznice v Praze na Zderaze František Josef Řezáč.

Byl přesvědčen, že sociální práce, která poskytuje existenční oporu propuštěným trestancům, zároveň působí jako prevence zločinnosti páchané v důsledku materiální nouze. Ve svém spise Vězeňství v posavádních spůsobech svých s návrhem o zdárnějším trestání a polepšování zločinců z roku 1852 doporučoval vytváření dobročinných spolků k péči o propuštěné trestance při jednotlivých trestních ústavech.

Chovanci Vychovatelny U Dobrého Pastýře v Praze. Foto: Přítomnost

Spolky pečující o propouštěné trestance (kárance) se v české společnosti množily spolu s rozvojem občanské společnosti a její demokratizací. Například podle stanov Spolku k pečování o trestance na Moravě a ve Slezsku z roku 1895 byla propuštěným trestancům (opatrovancům) zprostředkována přiměřená práce a zaměstnání, poskytnuta peněžitá a věcná podpora (šatstvo, pracovní náčiní). Platila zásada, že se pomoc spolku vázala na souhlas opatrovance s dozorem člena spolku (opatřovatele), který dbal na jeho řádný život, a že finanční prostředky spolku byly získávány z ročních příspěvků členů, darů od příznivců, výtěžku z dobročinných podniků, podpory státní a veřejné správy a zhodnocení spolkového jmění.

Péči vyžadovali i členové rodiny vězně

Během první republiky spolky rozšířily svoji činnost a obsáhly svou péčí nejen samotného vězně. Vzaly si na starost i péči o ty, které odsouzený zanechal na svobodě. Podle stanov Spolku Nový život se sídlem v Plzni se pomoc vztahovala na propuštěné trestance, vyšetřovance a osoby propuštěné z donucovacích pracoven (kárance), podmíněně odsouzené a rodiny těchto chráněných osob. Pomoc to nebyla poskytovaná nazdařbůh. Její podmínkou byla snaha chráněnce o polepšení a jeho dobrovolné podrobení dozoru příslušného člena spolku. Podle tehdy platného zákona dozor spolku mohl nahradit ochranný soudní nebo policejní dozor.

V letech 1918–1939 působilo celkem 18 spolků pro péči o propuštěné trestance, které měly celkem 8000 členů. Potřebná materiální pomoc už nebyla odkázána pouze na dobrovolné příspěvky členů spolku, ale finanční pomoc propuštěným trestancům poskytovala též každá trestnice a věznice krajského soudu z vlastního podpůrného fondu. Byl vytvářen z úroku ukládané poloviny pracovní odměny trestanců, dotací státní a veřejné správy a popř. z darů a nemajetným trestancům byl při propuštění poskytován nezbytný oděv, prádlo a obuv z ústavních zásob.

Bývalý ústav Jednoty pro blaho propuštěných káranců v Praze. Foto: Přítomnost

Činnost opatřovatele nebo dobrovolného dozorce z řad členů spolku, majícího na starost propuštěného trestance byla jistým předobrazem činností dnešních úředníků, státem pověřených sociálních kurátorů a probačních úředníků. Podmíněně propuštěný Brooks Hatlen z filmu Vykoupení z věznice Shawshank byl také přidělen probačnímu úředníkovi. Měl nad ním bdít. Dozírat, zda dodržuje podmínky podmíněného propuštění. Hatlenovu nepřipravenost sžít se s vnějším světem se ale probačnímu úředníkovi překlenout nepodařilo. Ani podařit nemohlo. Neusiloval o to. Neměl to v popisu práce.

Odpovědnost za život na svobodě přebírá věznice

Kvalitativní posun, který účinněji bránil tomu, aby propouštěný vězeň, strávil-li ve vězení řadu let a odvykl-li životu na svobodě, propadl marnosti a sáhl si na život, nastal, jakmile se přípravou na život na svobodě začala zabývat sama věznice.

V době protektorátu Čechy a Morava byla silně potlačována spolková činnost. Zákazem byly stiženy i spolky starající se o propuštěné trestance. Nastalá situace paradoxně způsobila, že odpovědnost za propouštěné vězně a za jejich budoucnost na svobodě začaly přebírat samotné věznice. Tak do popředí vystupuje činnost sociálních úředníků, jejichž funkce byly zavedeny v jednotlivých trestních ústavech a krajských soudních věznicích v působnosti ministerstva spravedlnosti.

Vězení ve Vinařicích na Kladensku. Foto: Vězeňská služba ČR

Ačkoli nebo právě proto, že nástup trestu vězení výrazně naruší sociální i rodinné vztahy, věznice si vzaly za úkol tento problém v mezích svých možností mírnit. Vězeňská sociální péče zajišťovala při nástupu trestu peněžitou nebo naturální podporu rodinám trestanců, umístění jejich dětí v rodinné nebo ústavní péči, vyřizování odkladu výpovědi z bytu. Prováděla šetření osobních, rodinných a sociálních poměrů trestanců. Jakmile se blížil okamžik propuštění, věznice pomáhala řešit hlavně možnost návratu propuštěného trestance do rodiny. A sotva trestanec opustil bránu vězení, poskytla mu peněžitou nebo naturální podporu a pomáhala zajišťovat zaměstnání se zřetelem k situaci na trhu práce.

Komunismus podmínky ve vězeňství přitvrdil

Nástup komunistické moci v roce 1948 znamenal brutální návrat k barbarským poměrům, jimiž se naposledy vyznačovaly kolonie nucených prací v 18. století. Život a zdraví vězně měly nicotnou hodnotu, význam měl jen rozsah vykořisťované otrocké práce. Zhrubnutí vězeňských poměrů předznamenalo odtržení soudnictví od vězeňství. Došlo k zásadní změně organizace vězeňského personálu. Vznikl Sbor vězeňské stráže (SVS) a sám název napovídal, že v takovém sboru, jehož role byl prvoplánově represivní, sotva své místo najdou tak důležití činitelé humánního pojetí vězeňství, jako jsou duchovní správci, psychologové, učitelé, vychovatelé a sociální úředníci. Na zhrubnutí poměrů se podílely i předpisy pro výkon vyšetřovací vazby a trestu odnětí svobody, které byly vydávány za aktivní účasti sovětských poradců. Česká vězení se na hony vzdálila od poměrů, které vládly ve vězeňských ústavech v dobách rakouské monarchie. Nemluvě o ústavech první republiky. Začaly se podobat sovětským koncentračním táborům, jež svoji inspiraci nacházely v koncentračních táborech nacistických.

Tání ve věznicích aneb Komunistická humanizace vězeňství

K určitému obratu došlo zhruba v polovině 60. let minulého století, kdy parlament přijal zákon, kterým se zaměstnancům vězeňské služby vracela samostatnost zřízením Sboru nápravné výchovy. Současně zákon otevíral možnost přijímat vedle dozorců a strážných odborníky, zaměřující se na „nápravu“ odsouzených. Věznice tak mohly vedle „vojáků“ zaměstnávat pedagogy, psychology, sociální pracovníky.

Vězení ve Vinařicích na Kladensku. Foto: Ludvík Hradilek

Cílem nebylo prvoplánově vězeňství humanizovat. Úřadům spíš šlo o to, aby se vhodným zacházením s vězni zmenšovala recidiva jejich trestné činnosti. Východisko nacházely v zesíleném úsilí odsouzené během výkonu trestu natolik sociálně ukotvit, aby po propuštění na svobodu trestné činnosti zanechali a začali se živit poctivým způsobem. Problémem byla i přeplněnost věznic. Vyvolávala neúnosný růst nákladů s výkonem trestu spojených. Dosavadní pojetí vězně jako levné pracovní síly se totiž začalo ukazovat jako ekonomicky krajně nevýhodné.

Od záměru ke skutečnosti bylo v té době ještě hodně daleko. Jistým posunem vpřed bylo převedení vězeňství do působnosti ministerstva spravedlnosti k 1. 1. 1969. Došlo i k obměně skladby personálu. Věznice postupně obsazovaly funkce specialistů. Začínaly se zajímat o co možná nejpřesnější psychologický obraz odsouzeného. Důležitá byla i znalost jeho sociálních poměrů. Ve spolupráci s odborníky proto nově příchozího podrobily psychologickému vyšetření, zpracovaly jeho sociální anamnézu a předestřely mu „na míru šitý“ výchovně vzdělávací program po dobu pobytu ve vězení.

Odsouzení přestali být chápáni jako pouhá levná pracovní síla. Rostl zájem je podle jejich individuálních možností kvalifikovat a jejich dosažené kvalifikace využívat v průběhu výkonu trestu na přidělených pracovištích. V neposlední řadě usnadnit tak i jejich sociální integraci po propuštění z výkonu trestu. Nově zřizované vzdělávací instituce vězeňství mohly odsouzeným po úspěšném absolvování nabídnout platné školní vysvědčení nebo výuční list.

Ve věznici působící sociální pracovníci průběžně pomáhali odsouzeným k udržení nebo získání kontaktu se zaměstnavatelem a s řešením rodinných problémů. Pokud šlo o odsouzené k odnětí svobody na pět let a více, případně o odsouzené se závažnými sociálními problémy (sociální vyloučenost apod.), věznice pro ně začaly nově zřizovat „předpropouštěcí oddělení“. Byli sem umisťováni ve chvíli, kdy se blížil okamžik propuštění. Předpropouštěcí doba trvala zhruba tři až šest měsíců podle individuální situace vězně a v jejím průběhu mu byla poskytována potřebná odborná pomoc.

O jakou pomoc šlo?

V roce 1973 ministr spravedlnosti vydal rozkaz, kde v článku 102 nastínil podstatu předpropouštěcího oddělení. Asi za dva roky po tom, kdy věznice začaly vládnout dostatečným počtem odborníků, potřebných pro úspěšné řízení takového oddělení, byla předpropouštěcí oddělení uvedena do provozu. K mání musela mít nejméně dva pedagogy, jednu nebo dvě sociální pracovnice a psychologa. Realizační tým doplňovali vychovatelé. Zpravidla vysokoškolské vzdělání nemívali. Maturitu získávali ve škole Sboru nápravné výchovy. Škola jim středoškolské vzdělání ale obohacovala o předměty jako pedagogika a psychologie, a tak se alespoň zčásti mohli vyrovnat svým vysokoškolsky vzdělaným kolegům.

Věznice Vinařice. Foto: Ludvík Hradilek

Vězeň převedený do předpropouštěcího oddělení se už s běžným vězeňským režimem nepotkal. Program oddělení se plně zaměřil na jeho přechod na svobodu. Tudíž i samo oddělení bylo od ostatních částí věznice fyzicky odděleno. Zpravidla se jednalo o část vězeňské chodby, uzavřené pro ty účely zbudovaným katrem. Nacházely se zde pracovny specialistů (pedagogové, sociální pracovníci). Kancelář tu měl pověřený vychovatel. Byla tu učebna. K mání tu byla i jídelna.

Přijímací procedura na oddělení byla zahájena zpracováním sociálně pedagogické charakteristiky odsouzeného. Specialisté ji porovnávali se zjištěními, jak se naplnily reedukační záměry, obsažené v jeho vstupní analýze. Slovo si ke každému řekla i sociální pracovnice. Na základě získaných dat byl každý z odsouzených zařazen do příslušné předpropouštěcí skupiny podle příbuznosti jednotlivých charakteristik. Jimi se řídil i ráz následného „zacházení“, tentokrát už v působnosti pověřeného vychovatele.

Jaké cíle sledovalo komunistické zacházení s propouštěnými vězni?

Mělo být dosaženo toho, aby ti, kteří jsou připravováni na propuštění, projevovali více zájmu o svůj budoucí osud a aby si opět osvojili potřebnou míru samostatnosti, nezbytnou k životu na svobodě. Používány byly metody skupinové a individuální.

Vězení ve Vinařicích. Foto: Ludvík Hradilek

Na individuální metody se zaměřovali hlavně vychovatel a sociální pracovnice. Šlo o jisté sociální poradenství k problémům, které ve svém řešení měly zajistit odsouzenému střechu nad hlavou a pokud možno nalézt cestu zpět k rodině.

Nezanedbatelnou roli sehrávala vězeňská sociální pracovnice. Spojením s příslušnou sociální kurátorkou, úřednicí, jejíž úkolem bylo pomáhat propuštěným vězňům zorientovat se v prvních chvílích pobytu na svobodě, vytvořila odsouzenému vazbu na svobodu. Součinnost obou úřednic ještě v době trvání trestu byla s to vytvořit mnohem příznivější půdu pro návrat, než jaká čekala na Brookse Hatlena.

Mezi skupinové metody patřila občanská výchova. Míval ji na starosti příslušný vychovatel. Vězni se zpravidla poprvé dozvěděli, že ve státě existují tři od sebe oddělené moci, zákonodárná, výkonná a soudní. Zjišťovali, jak fungují společenské organizace. Byla jim vykládána i podstata vedoucí úlohy komunistické strany. Dostalo se jim i jistého právního minima. Vychovatel s nimi probíral občanský zákoník, zákoník práce, zákon o péči o zdraví lidu a o sociálním zabezpečení. Šlo o zákony, které měly bezprostřední dopad na běžný občanský život. Jejich znalost mohla zabránit tomu, aby někde zbytečně nenarazili.

Žádoucí bylo, aby si propouštěný vězeň v předstihu osvojil určitou míru „kinderstube“. Prodělal proto i zvláštní kurz společenského chování a chování na veřejnosti vůbec.

Propouštěný vězeň jako nepopsaný list

O odsouzenci obecně uvažujeme tak, že se mu žádná křivda neděje. Dostává se mu spravedlnosti, byť v podobě trpkého pobytu za mřížemi. Jedna věc nám však uniká. Vězení není jen způsob, jak pachateli dát najevo, že šlápl vedle a že každé další šlápnutí mimo vyhrazený prostor bude odměněno podobně, ale že jde i o způsob, jímž odsouzeného postupně v závislosti na délce trestu připravujeme o dosud získané životní návyky a o schopnost postarat se sám o sebe i v těch nejbanálnějších okamžicích života.

Prvorepublikoví tuláci, sotva udeřily podzimní plískanice, ukradli blahobytnému pánovi tobolku, v obchodě způsobili škodu, případně provedli něco jiného nekalého, vždy tak, aby byli při činu okamžitě chyceni, dopraveni co nejrychleji před soudce a aby vyfasovali pokud možno několik měsíců za mřížemi. Zařizovali se na „bezstarostné“ zimní měsíce. V teple, se střechou nad hlavou, s postelí s dobře nacpaným slamníkem a s teplou stravou donášenou bezmála až pod nos.

Novodobý vězeň je na tom podobně. Nemusí pracovat, pokud nechce, neboť moderní věznice není kolonií nucených prací. Za špinavé oblečení dostane vzápětí čisté. Povlečení na posteli mu správa věznice pravidelně obměňuje. Pokud nedostává jídlo s donáškou až na celu a musí se za ním odebrat do jídelny, i tak starost o to, co bude jíst, přenechává druhým, jen ví, že má nárok na tři jídla denně. Vlečou-li se za ním nějaké problémy z civilu, je k ruce vězeňská správa, případně k tomu účelu zjednaný sociální pracovník. Problém za odsouzeného tu více, tu méně úspěšně vyřeší. Nebýt mříží na oknech, katrů, oddělujících jednotlivé části chodeb, ocelovým plechem pobitých dveří do cely, kotoučů žiletkového drátu zdobících koruny vězeňských zdí, strážních věží se strážnými připravenými k odstrašující palbě, dalo by se říci, že se tu odehrávají prázdniny delší než ony Verneovy dvouleté. Čím déle to trvá, tím rychleji vězeň přestává být soběstačným člověkem. Tím výrazněji roste jeho závislost na druhých, ať už jde o jedince anebo o celé instituce, a tím znatelněji se odcizuje světu, z něhož byl za mříže rozhodnutím soudu uvržen.

Řízená cesta k samostatnosti aneb Vinařické výstupní oddělení

„Tady se učí samoobslužným činnostem, schopnosti postarat se sami o sebe, aby si uměli uvařit, vyprat, vyžehlit, aby byli jednoduše připravení na pobyt mimo věznici.“

Tak vymezil základní činnosti výstupního oddělení psycholog Ivan Suchý za souhlasného přikyvování zdejšího pedagoga Romana Škréty a vychovatelky Kateřiny Schořálkové.

Výstupní oddělení ve věznici Vinařice. Foto: Ivan Štern

Potěšilo mě, že se naučí nejen uvařit špagety, ale i upéct buchty. Přesto mě v této souvislosti zajímalo, jak řeší otázku bezpečnosti. Při vaření bývá potřeba i nůž. Sám jsem své kudličky raději nechal venku v autě. Je to přece zbraň. Přítomní mě vyvedli z omylu.

Komise, která řediteli věznice navrhuje přesunout do výstupního oddělení příslušného odsouzeného, protože splňuje stanovené podmínky, nikdy nenavrhne vězně, který by se ve zdejším poněkud uvolněnějším prostředí choval agresivně. Samotné oddělení každého z nově příchozích bedlivě sleduje. Sebemenší náznak agresivity znamená, že příslušný jedinec jako beznadějný případ putuje zpátky na běžné oddělení.

Kuchyně je sice nedílnou součástí výstupního oddělení, není ale zdejším chovancům kdykoli přístupná, pokud se nenacházejí pod dozorem. Dostávají se sem v rámci takzvaných aktivit. Učí se tu vařit, smažit a péct. „To je jenom aktivita. Stravu dostávají jinak jako každý vězeň. Tady se pod odborným dozorem učí upéct si buchtu.“ Praní prádla a žehlení rovněž vyžadují odborný dohled.

Podstatné ale je, že všechny aktivity probíhají společně. I pečení buchty. Ne každý z účastníků má totiž na to, aby zčistajasna zvládl pečení koláče. Méně zručný pod vedením zručnějšího kolegy „kuchaře“ zpočátku vykonává jednoduché činnosti. Učí se tak tomu, co je spolupráce. Jaké výhody přináší dělba práce. Mnohý takovou součinnost do té doby pro něho naprosto neznámou osahává poprvé v životě. Kuchyně tu je jen jedna a slouží celému oddělení. Automatickou pračku mají k dispozici vždy dvě spolu sousedící ložnice.

Samotné oddělení je rozčleněno na spárované ložnice, sdílející společně předsíňku, sprchový kout se záchodem a prostoru, kam je umístěna automatická pračka. Kromě ložnic tu naleznete společenskou místnost, vybavenou televizorem.

Na rozdíl od běžných ložnic, kde návštěvníka uvítají nejméně tři palandy, obývané šesti odsouzenými, tady si vězni užívají na stejné prostoře luxusu tří válend. Dokonce je možné vychovatelku, což na běžném oddělené je vyloučené, požádat o to, aby souhlasila se sestěhováním klientů podle jejich vzájemné sympatie a případných zájmů. Zpravidla vyhoví, protože se tak obnovuje i pomalu zapomínaná schopnost nalézt si a utužit vztah k člověku, k němuž odsouzeného váže víc než jen společně sdílený osud.

Ložnice ve výstupním oddělení ve vinařickém vězení. Foto: Vězeňská služba ČR

Co uprchlík nezvládl a byl chycen

Odvážného uprchlíka, který na svobodu vyšplhal výtahovou šachtou dolu Mayrau, nakonec nalezli nedaleko věznice proto, jak se později ukázalo, že se díky dlouhému pobytu za mřížemi přestal ve vnějším světě zcela orientovat. Klientům výstupního oddělení něco takového nehrozí. Pravidelně pod dozorem vychovatelky v malých skupinách vyrážejí mimo věznici na exkurzi poznávat vnější svět.

Jednou navštíví kladenské železniční nádraží, aby se zde v čekárně naučili orientovat se v jízdních řádech. Aby byli bez zbytečného a nápadného těkání s to nalézt si pro sebe ten správný jízdní řád na cestu domů. Ne každý totiž pochází z nedalekého okolí. Podruhé pro změnu zajdou na místní úřad práce, aby se zde dozvěděli, co všechno jim kromě obstarání práce tato instituce může poskytnout a jak ji co nejlépe oslovit.

V dnešní době, kdy komunikace s úřady probíhá hlavně prostřednictvím internetu a celá řada žádostí se vyřizuje na dálku, je jistým handicapem pro klienty výstupního oddělení, že stejně jako ostatní vězni mají striktně zapovězený přístup na internet. Riziko možnosti pomocí internetu či sociálních sítí organizovat i z vězení trestnou činnost je údajně značné. Tak i klienti oddělení, z něhož nakonec vyjdou na svobodu, příležitost vyzkoušet si komunikaci se svým úřadem práce, s případným budoucím zaměstnavatelem nemají a musí se proto spolehnout, že se jim, až budou propuštěni, dostane vlídného zacházení. To zpravidla mívají v popisu práce neziskové organizace s výstupním oddělením spolupracující.

Vězňův trýznivý sen – dominanta společenské místnosti výstupního oddělení ve Vinařicích. Foto: Ivan Štern

Sen každého mukla

Obraz je dílem některého z předchozích klientů výstupního oddělení. Utvrdil mě v mém neochvějném přesvědčení, že jednou z tužeb každého mukla je dívka, lhostejno zda vysněná anebo skutečná. Hlavně dívka! Obraz visí na čestném místě společenské místnosti. Je nepřehlédnutelný. Nejspíš i tvrdě konkuruje širokoúhlé televizní obrazovce.

Nezbývá než těm, co ve výstupním oddělení čekají na svobodu a učí se mezitím, jak se pro sebe zařídit v tom vzdalujícím se vnějším světě, aby se jim i tento sen naplnil. Je sice dobré mít k ruce úřad práce, sociálního kurátora, probačního úředníka, ale opravdu nenahraditelnými jsou kamarád či kamarádka do deště.

Tento text vznikl díky dotaci, poskytnuté Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky