Praha - Sto let od vzniku samostatného státu se ukazuje, jak moc se proměnila - a stále mění - délka života Čechů. Statistici spočítali, že naděje dožití se za století samostatné republiky zvýšila o 32 let života u žen a o 29 let u mužů.
Nabízí se otázka, jak jsou mladší ročníky na "čas navíc" připravené. Nejmladší dnešní generaci čeká delší život, ale především bude žít v jiném světě. Takovém, kde zmizí ostrá hranice mezi produktivním věkem a důchodem, kde se lidé budou muset celoživotně vzdělávat a kde kvůli klesající porodnosti bude připadat stále méně mladých lidí na stále více důchodců.
Otázkou je, budou-li to vůbec ještě důchodci. Odborník na pracovní trh Tomáš Dombrovský z poradenské společnosti LMC během veřejných vystoupení rovnou svým posluchačům říká, ať raději s žádným důchodem nepočítají.
"I kdyby nějaký penzijní systém přežil nebo se vybudoval nový, tak přístup k tomu, jak pracujeme a odpočíváme, se výrazně promění. Podle mě bude úplně přirozené co nejdéle dělat něco smysluplného," myslí si Dombrovský a dodává, že lidem se žije lépe, když mají pocit, že jsou užiteční. K ochotě lidí pracovat i ve stáří podle analytika přispěje i to, že díky automatizaci bude postupně klesat podíl těžce fyzicky pracujících.
Prosperita učí firmy využívat zkrácené úvazky. Bude se to hodit
V soudobém Česku platí, že když člověk dosáhne stanoveného důchodového věku, ze dne na den přestane pracovat a odejde na odpočinek. Podíl pracujících důchodců je tu oproti Evropě nízký - stát penzisty do práce nemotivuje a firmy se ještě nenaučily nabízet jim zkrácené úvazky. Začíná je do toho ale nutit rekordně nízká nezaměstnanost i výhled do budoucna. Dombrovský na základě demografického vývoje odhaduje, že za deset let bude v Česku o půl milionu zaměstnanců méně než dnes.
V budoucnu tak podle něj bude odchod do penze pozvolnější, což podpoří i přístup mladých, kteří flexibilitu v práci vyžadují čím dál víc. "Nestačí jim mít jednu práci na plný úvazek, nedejbože na pět let a více. Mnohem více si své aktivity mixují," říká analytik, který očekává výrazné proměny konceptu zaměstnávání jako takového. "Je opravdu neudržitelné uzurpovat si veškerý produktivní čas jednoho člověka 'od-do'. To už se přežilo," soudí.
Další změnu v pojetí práce přinese podle Dombrovského skutečnost, že ji mladí nechápou jen jako prostředek obživy, ale mnohem víc v ní hledají smysl. "Posouváme se do modelu, kdy lidé tím, co, za jakých podmínek a v jakém prostředí budou chtít dělat, budou výrazně ovlivňovat podobu světa. Znamená to samozřejmě přebírání výrazně větší odpovědnosti. Ne každému to vyhovuje," podotýká Dombrovský.
Odhadovat, jak bude v budoucnu vypadat pracovní trh, a připravovat se na konkrétní proměny je podle Dombrovského ošemetné. Jedno je ale prý jisté - práce se lidem proměňuje pod rukama. Například kdysi typická dělnická profese soustružníka je v podstatě programátorskou pozicí a lidem v budoucnu vzdělání z mládí k životu stačit nebude. Učit se zkrátka budou celý život.
Vláda zatím nic nedělá
Vzhledem k tomu, že populace stárne a porodnost klesá, je v Česku stále aktuálnější debata, jak si s tím stávající penzijní systém poradí. "V první řadě bychom si měli přiznat, že při současném nastavení to nejsme schopni zvládnout," myslí si ekonom z CERGE-EI Jiří Šatava.
Plánů na důchodovou reformu byla v minulosti celá řada, mluví o ní ve svém seznamu slibů i vláda Andreje Babiše (ANO). Konkrétní obrysy ale zatím nepředstavila. Šatava připomíná známou radu, že by se lidé neměli spoléhat jen na stát a raději by si měli na důchod spořit i sami.
Kromě toho ale soudí, že se Česko do budoucna nevyhne zvyšování věku odchodu do důchodu. Hranice se postupně zvedala od roku 1996 a Češi si na to, ač neradi, zvykli. Minulá vláda důchodový věk zastropovala na 65 letech, jenže ty budoucí možná tváří v tvář stárnutí populace čeká přehodnocení tohoto kroku. "Bude se nám potom hůř zvykat na to, že strop tak úplně neplatí," odhaduje ekonom Šatava.
Žijeme skutečně o tolik déle než za Masaryka? Ne tak docela
Prodloužený život lidem nespadl jen tak do klína, důvodem je celá řada navzájem provázaných změn. Důkladnější pohled do historie demografického vývoje v posledních sto letech odkrývá některé zajímavosti, které ze samotných statistik nejsou až tak patrné.
Demograf Ondřej Nývlt ze společnosti Median upozorňuje, že čísla z roku 1920, kdy muži měli naději dožít se v průměru 47 let a ženy 49,6 roku, jsou výrazně ovlivněná tehdejší vysokou kojeneckou úmrtností. "Ještě v roce 1937 se patnáctých narozenin dožilo pouze 85 procent živě narozených dětí," říká. Smrtelnou daň si mezi dětmi za první republiky vybírala především tuberkulóza, které v roce 1920 podlehlo 26,5 tisíce lidí - pro srovnání, to je čtvrtina dnešního populačního ročníku v Česku.
Za nízkými čísly z roku 1920 je skutečnost, že se naděje dožití udává pro právě narozené děti. Ty, které tehdy přežily prvních pět let života, před sebou v průměru měly výrazně delší život než necelou padesátku.
Zajímavostí podle Nývlta je skutečnost, že v prvních dvanácti letech vlády komunistů v Československu se naděje dožití výrazně prodlužovala. Na začátku 60. let se Československo v této statistice dostalo na desáté místo v Evropě a na osmou nejnižší míru kojenecké úmrtnosti.
Nutno však dodat, že délka života rostla i v nekomunistických evropských zemích. "Zub", který v grafech ukazujících vývoj očekávané délky dožití vytvořila druhá světová válka, stejně jako rychlý nárůst délky života po ní, ukazují jak data z Česka, tak například ze Spojeného království.
"Mezi důvody růstu délky života po roce 1945 patří významný pokles kojenecké úmrtnosti, zlepšování úrovně a dostupnosti zdravotní péče včetně očkování a dalších preventivních opatření. Ale také to, že život v tehdejším - třebaže komunistickém - Československu představoval pro mnoho lidí pozitivní faktor a obyvatelstvo se vůči sobě samému chovalo nedestruktivně," říká Nývlt.
Od šedesátých let se ale Česko začalo stávat evropským unikátem v pravém opaku. Organizace zdravotní péče se nerozvíjela, až do roku 1968 neexistovalo ministerstvo sociálních věcí. Zaostávala technika ve zdravotnických zařízeních, a to jak kvalitou, tak počtem přístrojů.
"Kvalitní péče byla pro privilegované vrstvy nebo za úplatu, životní styl české populace se stal velmi nezdravým, kupoval se nekvalitní alkohol i potraviny. V době normalizace také převážil negativní názor na život a neexistence pozitivních životních aspirací. To spolu s nedostatkem péče o sebe vedlo k předčasnému stárnutí," vystavuje Nývlt vysvědčení létům takzvané normalizace, za nichž se Československo stalo jednou ze zemí s nejnižší úrovní naděje dožití v Evropě.
Změnu přinesl až rok 1989, po kterém začal průměrný věk růst a Česko se opět stalo premiantem v dobrém slova smyslu - alespoň mezi postkomunistickými zeměmi. Loni narozené dívky mají naději, že se dožijí 81,8 roku, chlapci 76 let.
