Praha - Přivezou si fotografie, na kterých pózují v uniformě izraelské armády, posedávají u stolků kaváren v uličkách Tel Avivu nebo leží na plážích s mrakodrapy za zády. Desítky Čechů ročně vyjedou do Izraele a většinou tři týdny zdarma a beze zbraně zde pomáhají armádě arabskými sousedy ohrožované země.
Jedním z těch, kteří odjíždí každý rok, je i bývalý nejmladší člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa a předseda Socialistického svazu mládeže Vasil Mohorita.
Ten sice sloužil režimu, pro nějž byl Izrael hned po Spojených státech největším nepřítelem, od roku 1989 ale prošel razantní proměnou. Z přesvědčeného komunisty a reformátora, který byl ještě po revoluci poslancem za KSČM, se během dvou desetiletí stal velký příznivec Svaté země, jak Židé své vlasti láskyplně říkají.
Ti, kteří Mohoritu v Izraeli potkali, o něm hovoří s respektem. Například Lydii Martykanové, která s ním loni na podzim v kasárnách na Jemenském poli působila, měl pomáhat jako zkušenější kolega a překladatel. "Doporučili mi ho, že jezdí na Sar-El každý rok, navíc prý jezdí i do kibuců učit se hebrejsky, objevil prý své židovské předky," řekla.
Bývalý komunistický funkcionář, který po revoluci úspěšně podnikal, ale nějaký čas už se živí úklidem, chce údajně pomocí programu Sar-El odsloužit celé tři roky, po které jsou do armády odváděni i Izraelci. Během jednoho roku zvládl i několik misí za sebou. "Bylo znát, že je zkušený. Mezi námi ale působil uzavřeně, bavil se jen se svým spolubydlícím," uvedla devětapadesátiletá Martykanová, která byla letos dobrovolnicí poprvé.
Vasil Mohorita
RSDr. Vasil Mohorita (* 19. září 1952 Praha) je bývalý politik Komunistické strany Československa a KSČM, za normalizace předseda českého Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže a poslanec České národní rady, po sametové revoluci místopředseda KSČ a poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Později člen Demokratické strany práce.
V 90. letech se věnoval podnikání. Orientoval se na spolupráci s firmami z Ruska a Ukrajiny. Zpočátku měl úspěchy, ale pak jeho podnikání skončilo. Podle zprávy z roku 2009 pobýval v Londýně a živil se umýváním nádobí v restauracích. Jeho spolupracovníci tvrdili, že pracoval ve Velké Británii již od roku 2002. Poté začal pracovat jako uklízeč v centru Prahy.
Zdroj: Wikipedie
Hebrejštinu i angličtinu Mohorita v diskusi se svými zahraničními přáteli, podle jmen často židovskými, používá často. Dokonce se na Facebooku prezentuje i pod hebrejskou variantou svého jména - Ben Vasco Meier (Ben znamená syn - pozn. red.), podepsal se tak i do jednoho z mailů, který zaslal Aktuálně.cz. "Shabbat Shalom!" rozloučil se poté židovským pozdravem.
Na svém facebookovém profilu má například Mohorita fotku, na které vyvěšuje izraelskou vlajku. I řada jeho dalších příspěvků se týká země u Středozemního moře, její armády či projektu Sar-El. Často sdílí fotografie a texty týkající se izraelské námořní pěchoty, žen v tamní armádě, Českého spolku přátel Izraele.
Židovský stát, který vznikl v roce 1948, se nejspíš stal Mohoritovým vysněným druhým domovem. 13. března třeba zveřejnil na svém profilu fotografii centra Tel Avivu s Masarykovou ulicí. Na anglický dotaz jednoho z přátel, zda je na místě, odpověděl. "No, I wish." (Ne, ale přál bych si to).
Sám Mohorita nejprve přislíbil schůzku, posléze alespoň písemné odpovědi na dotazy ohledně českého dobrovolnictví v Izraeli, nakonec ale na otázky zaslané Aktuálně.cz nereagoval. Zaslal jen text, který sepsal pro blíže neurčený zpravodaj. "Prožil jsem v polních podmínkách krásné chvíle. Čistil jsem, pucoval, umýval, utíral, leštil, stavěl, boural, sušil a nevím už ani, co všechno jsem dělal," popisuje Mohorita svou misi.
"Byl jsem tam spolu s Američany, Němci, Poláky, Brazilci, Italy, Španěly, Slováky, Jihoafričany a Židy i křesťany a asi i ateisty. Ale o tom se tam nemluví, protože smyslem pobytu je vztah k Izraeli a ne náboženství či ideologické názory, motivace toho kterého účastníka pobytu," píše například.
Práce, kterou Mohorita i další dobrovolníci pro židovskou armádu vykonávají, nebývá těžká. "Loni jsme připravili na Sar-El pytle s uniformou pro rezervisty," komentoval například Mohorita video, na kterém izraelští záložáci fasují výstroj a výzbroj. Lidé z celého světa tady pomáhají zejména s logistikou, údržbou, stravováním, zásobováním a zdravotními službami. "Třídili jsme materiál, třeba hromady oblečení podle velikostí, dávali do pytlů, zvlášť čepice, helmy, lékařské kabely, obvazy. Připravovali jsme je pro bojové jednotky," popisuje Martykanová.
I taková práce však, zejména v horkém izraelském létě, dokáže unavit. Zvláště uprostřed pustiny či pouště, kde izraelské kasárny často bývají. Denní program i proto bývá náročný. Začíná se v sedm ráno vyvěšováním vlajky, pracuje se osm hodin denně od neděle do čtvrtka. Pátek a sobotu tráví dobrovolníci, kteří jsou z různých zemí i světadílů, na ubytovně v Tel Avivu, kde si mohou užívat moře i nabídku dalších atrakcí moderního velkoměsta.
Ubytování bývá prosté, spí vždy několik lidí na pokoji, sociální zařízení je na chodbě. Stravu v pracovních dnech mají účastníci hrazenou, během volna nikoli. "Jídlo bylo úžasné, košer kuchyně, hodně zeleniny, z masa zejména ryby, kuřecí a hovězí, vepřové tu nejedí," popisuje Martykanová.
Dobrovolníci v izraelské armádě
Program Sar-El má své kontaktní místo v 25 zemích. Vlastní webové prezentace jsou v Austrálii, Belgii, Izraeli, Francii, Kanadě, Nizozemí, Norsku a USA. V roce 2015 se podle statistik programu zúčastnilo 3469 lidí z 65 zemí a z toho 35 z České republiky (16. místo podle počtu účastníků), vloni bylo Čechů 32. Všichni dobrovolníci nosí pracovní uniformy izraelské armády se speciálními modrými výložkami, ale nejsou považováni za vojáky. Z tohoto důvodu není jejich účast v programu Sar-El v rozporu s příslušnými zákony o službě v armádě cizího státu země, odkud pocházejí.
Náklady tak spočívají v koupi zpáteční letenky za pět až osm tisíc a kapesném ve výši několika tisíc korun s sebou. Odměna, nikoli finanční, ale prý stojí za to.
"Potkáte spoustu lidí z celého světa, ty kontakty i vzpomínky vám zůstanou," říká žena, která se k obdivu k židovské kultuře a zemi samotné dostala přes izraelské tance, které v Ústí nad Labem vede. Sama o žádných svých židovských kořenech neví, ale dobrovolnictví její vztah k zemi jen utvrdilo. "Jsou nesmírně vřelí, vděční za to, že jste jim přijeli pomoci. Třeba náš kuchař mi řekl, že jsme pro ně velké povzbuzení, morální podpora, že vidí, že nejsou sami. Kdekoli se lidé dozvěděli, proč jsme přijeli, tak nám děkovali. I chlapi měli slzy v očích," vypráví žena.
