Žádní čeští krajané nevytrpěli ve 20. století tolik hrůz, strádání či teroru jako ti z Volyně. Proto se do staré vlasti opakovaně vraceli a stále vracejí. Nyní, po ruské agresi, se situace opakuje. Bezpečí v Česku hledají potomci volyňských Čechů, kteří se po rozpadu Sovětského svazu rozhodli zůstat na Ukrajině. Především ženy s dětmi a také staří lidé.
Do Česka až dosud před válkou na Ukrajině uprchlo asi tisíc potomků volyňských Čechů. Celkově pak do republiky zatím dorazilo odhadem téměř 300 tisíc Ukrajinců.
"Krajanské spolky z území bývalé Volyňské gubernie nás už krátce po zahájení války na Ukrajině požádaly o pomoc s evakuací žen a dětí z ostřelovaných oblastí a případně jim u nás zajistily ubytování," vysvětluje Dagmar Martinková, místopředsedkyně Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, ale také koordinátorka pomoci potomkům volyňských Čechů utíkajícím z Ukrajiny.
Největším problémem ovšem bylo, jak dostat potomky krajanů na hranice se Slovenskem. "Významnou finanční částkou nám třeba už mezi prvními pomohl pan Andrej Babiš, takže jsme si pronajali na Ukrajině autobusy. S přepravou od hranic do Česka i s logistickou pomocí nám pak pomohlo vedení Středočeského kraje a nakonec i ministerstvo vnitra. Za sebou tak už máme šest evakuačních turnusů, v nichž jsme k nám z válečných oblastí Ukrajiny přivezli tisíc potomků volyňských Čechů," shrnuje Dagmar Martinková.
V letech 1868 až 1880 odešlo z Rakouska-Uherska do carského Ruska téměř 16 tisíc Čechů. Důvodem jejich odchodu byly těžké životní podmínky v českých zemích a zvěsti o prosperitě v ruské říši, kde bylo velké množství nevyužité zemědělské půdy. Carská vláda lákala nové přistěhovalce výhodami: levný nákup půdy, právo na národní školství, na vlastní samosprávu, náboženskou svobodu, 20 let osvobození od daní a zproštění vojenské povinnosti. Převážná část Čechů se usadila ve volyňských újezdech Rovno, Dubno, Luck, Žytomyr, Ostroh…
V první polovině 20. století čeští krajané zažívali represe nejprve ze strany Sovětského svazu, později i od Polska, na jehož území se část Volyně po sovětsko-polské válce v roce 1921 ocitla. Během druhé světové války následovaly represálie od ukrajinských nacionalistů, ale zejména teror nacistů, kteří na Ukrajině vypálili několik set ukrajinských obcí a masakrovali tamní obyvatelstvo včetně českých Volyňáků.
Za sovětské éry byli krajané nejvíce postiženi výbuchem atomové elektrárny v Černobylu roku 1986. Na konci 80. let žilo na Ukrajině ještě deset tisíc Čechů. Na počátku 90. let pozvalo Československo tyto potomky krajanů k návratu do Čech a na Moravu, čehož roku 1993 využilo téměř dva tisíce lidí, další přišli do Česka v pozdějších letech.
Dagmar Martinková, sama potomek volyňské Češky, která přišla do Československa v závěru druhé světové války s 1. čs. armádním sborem v SSSR, mluví jen s obtížemi a velkými rozpaky o nynějším utrpení žen z Volyně.
"Je to něco strašného. Lidé z Žytomyru přijíždějí do Česka a postupně se z televize či z chytrých mobilů dozvídají, jak se jejich město - kde ty ženy nechaly manžele a partnery, za něž se teď stále modlí - mění v ruiny. Nejsou vůbec schopny v klidu usnout. Jsou sice konečně v bezpečí, ale hlavou stále na Ukrajině. Neumím to vyjádřit jinak. I pro mě je utrpení žen a dětí, jako pro potomka volyňské Češky, hodně citlivé téma," svěřuje se Martinková.
Výhodou potomků krajanů, kteří dnes prchají z Ukrajiny do vlasti svých předků, je, že mají kam jít: ke svým příbuzným či známým, kteří už v Česku zapustili kořeny a hovoří už bez akcentu česky. Mnozí z nich navíc uspěli jako podnikatelé, žádaní řemeslníci či jako schopní pracovníci státní správy.
S krajany a volyňskými spolky udržuje Sdružení Čechů z Volyně po mnoho let úzké vztahy. Čeští Volyňáci jezdili v předcházejících letech často na Volyň a ti ukrajinští zase na oplátku do České republiky. "I proto jsme našim uprchlíkům z Volyně schopni bez větších obtíží poskytnout ubytování ať už přímo v rodinách, anebo ve spolupráci s místními úřady. Jako potomci volyňských Čechů v České republice pomáháme zkrátka potomkům volyňských Čechů na Ukrajině," vyznává se z kréda Volyňáků Martinková. A dodává: "Když je v silách člověka pomoci, tak přece nemůže odmítnout ty, kteří ji potřebují."
Potomci volyňských Čechů jsou dnes "rozeseti" po celé republice: na Litoměřicku, Rychnovsku, Broumovsku… ale také třeba v Milovicích, ve městě, kde až do roku 1991 sídlilo velitelství Střední skupiny sovětských vojsk v Československu. V jiných oblastech či městech vycházejí pak žádostem Sdružení volyňských Čechů podle Martinkové místní úřady ochotně vstříc - v Písku, Ústí nad Labem či Karlových Varech.
"Naši lidé se teď ozývají z celého Česka s nabídkami, že by u sebe rádi přijali jim blízké potomky volyňských Čechů, kteří utíkají před válkou. Ale nebrání se ani pomoci etnickým Ukrajincům," oceňuje místopředsedkyně Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel Dagmar Martinková.
VIDEO: Pomoc uprchlíkům? Jsme v mánii, je to naše obrana a opadne, říká psychiatr Tomáš Rektor
