V dubnu 1987 do Československa zavítal nejvyšší představitel Sovětského svazu Michail Gorbačov. Součástí návštěvy byla i prohlídka Prahy. Jejími ulicemi ho však neprovázel prezident Gustáv Husák nebo jiný vysoký komunistický politik, ale starší muž s brýlemi, kterého by z fotografie poznal jen málokdo.
Byl jím Blahomír Borovička. Ten se úkolu chopil nejen proto, že uměl vedle čtyř dalších jazyků dobře i rusky a měl vypravěčské nadání, ale především proto, že skoro nikdo znal metropoli tak dobře jako on. Vždyť u přeměny Prahy v "moderní socialistické město" sám stál.
V té době už šestnáct let zastával funkci hlavního pražského architekta. A jako takový měl za úkol dát ideologickým vizím mužů, jako byl Gorbačov a další komunisté, reálnou podobu.
A také vysvětlovat, vysvětlovat a vysvětlovat. Architektům a urbanistům úkoly, které po nich politici žádají. A komunistům, proč často nejde vše úplně podle jejich představ a jaké řešení by mohlo být z hlediska urbanismu nebo fungování města vhodnější.
Své zážitky pak shrnul v pamětech, které ve středu pokřtili autoři z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. "Je to poprvé, co někdo zevnitř takto rozsáhle popsal, jak fungovalo územní plánování za dob normalizace, obzvláště jednání mezi odborníky a politiky," říká spoluautorka knihy a historička architektury Martina Koukalová z institutu plánování.
Turbulentní doba
Období normalizace, kdy stál Borovička v čele pražských urbanistů, bylo pro vývoj hlavního města zcela zásadní. Vznikla velká panelová sídliště, mimo jiné Jižní Město, Jihozápadní Město nebo Černý Most, ale také nejvýznamnější dopravní stavby - tři linky metra, Nuselský most nebo severojižní magistrála, která protnula centrum města.
Do té doby přitom komunistický režim do Prahy investoval jen nutné minimum. Přednost dostávaly průmyslové části země, více bytů se stavělo v Ostravě nebo v Havířově než v hlavním městě. Jenže koncem 60. let začalo být jasné, že stát zaspal. Zejména situace s bydlením byla tristní. Komunisté se po válce zavázali, že vyřeší nedostatek bytů, a ustanovili právo na bydlení. V Československu chtěli do roku 1970 postavit přes milion bytů. Jenže to se nestalo.
Útvar hlavního architekta, předchůdce dnešního institutu plánování a rozvoje, se tehdy nacházel v rozkolu. Původní vedení v čele s Jiřím Voženílkem stálo během pražského jara na straně reformních komunistů, o svá místa ve vrcholných pozicích tak po normalizačních čistkách přišli.
Komunisté poté hledali, komu vedení stěžejního útvaru svěří. A ukázali do Vojenského projektového ústavu, kde jako zástupce ředitele pracoval tehdy osmačtyřicetiletý Blahomír Borovička. "V té době šlo o zkušeného manažera. Jako voják byl zvyklý poslouchat rozkazy a prověrkami po invazi do Československa v srpnu 1968 prošel beze šrámů," vysvětluje Koukalová.
"V Útvaru hlavního architekta se dost báli, že přijde nějaká normalizační osobnost, ještě k tomu voják, co je všechny vyhodí. To se ale nestalo. Reorganizaci udělal spíše navenek, bývalé vedení bylo sice degradováno, ale nikoho z nich nevyhodil," dodává.
Bylo jasné, že Anděl bude Moskevská
Ukázalo se, že Borovička sice byl loajálním komunistou, uměl ale být k rozhodnutím strany a jejích politiků i kritický. A respektoval odbornou práci svých kolegů. Situace byla turbulentní, a aby stihl splnit požadavky netrpělivých soudruhů, potřeboval po svém boku ty nejlepší. "Bylo mu jedno, jaké má kdo politické přesvědčení. Věděl ale, kdo je dobrý urbanista," říká Koukalová.
Ve svých pamětech tak Borovička popisuje, jaké bylo jednání s jednotlivými komunistickými politiky. Například s dlouholetým primátorem Zdeňkem Zuskou (Prahu vedl v letech 1970-1981) byla podle něj domluva dobrá. S ostatními už tak moc ne.
"Byly projekty, přes které nejel vlak. Bylo jasné, že dnešní stanice metra Anděl se bude jmenovat Moskevská a že ji navrhnou sovětští architekti. Metro B muselo vést do Vysočan, protože to byla dělnická čtvrť. Na druhou stranu, když se řešila poloha sídlišť, dokázal politiky přesvědčit, aby pro ně zvolili vhodnější lokality, ačkoli se jim to původně nelíbilo," vysvětluje Koukalová.
Ne vždy se ale přesvědčování povedlo. Jen na papíře zůstal projekt Pražské středočeské aglomerace, který Borovička prosazoval spolu se svými kolegy z pražského útvaru i ze Středočeského kraje.
"Bylo mu jasné, že Praha není město odříznuté od kraje nějakými hradbami. Lidé jeho hranice překračují v obou směrech neustále, když jedou třeba za prací nebo rekreací. Odborníci tedy plánování chtěli řešit společně, ale politici se na začátku normalizace nedokázali dohodnout. To považoval za velkou prohru," říká Koukalová.
V některých rozhodnutích komunistů, která dnes odborníci odsuzují, se ale Borovička s pohlaváry shodl. Jeho jméno je spojeno třeba s rozhodnutím o demolici cenného novorenesančního nádraží Těšnov v centru Prahy. "Byl to pragmatik. Když viděl, že se pro nádraží nenašlo žádné využití, nebyl proti stržení," popisuje jeho přístup Koukalová.
"Ubohých činžáků z periferie škoda nebude"
Další z plánů se nepovedlo zcela dokončit. Šlo o asanaci Žižkova. Borovička se netajil tím, že by tuto pražskou čtvrť, z většiny postavenou v 19. století, nejraději srovnal se zemí. A nebyl sám. Podobně uvažovali odborníci už od 20. let.
Už tehdy patřil Žižkov k nejméně rozvinutým lokalitám Prahy a v dalších dekádách se stav jen zhoršoval. Ještě v druhé polovině 20. století neměly některé budovy zavedený plyn nebo vodu, koupelny a záchody byly společné pro více bytů a umístěné na pavlačích. Právě na nehygienické podmínky ve čtvrti komunisté často upozorňovali. Čtvrť nesplňovala moderní představy o městě - většina bytů byla jednopokojových, v úzkých ulicích špatně proudil vzduch a kolabovala doprava.
"S asanací se počítalo. Kvůli nedostatku financí se ale dlouho nerealizovala. Při stavbě Ústřední telekomunikační budovy se pak ale kvůli špatnému stavu začaly bortit domy kolem Olšanského náměstí a tato událost to definitivně spustila," vypráví Koukalová. Podle plánů Borovičky a komunistů se měla čtvrť změnit na panelákové sídliště, byť na půdorysu původních ulic. Sahat mělo až do centra města k hlavnímu nádraží. Žižkov také měla přetnout nová dálnice.
Nakonec se ale v 70. a 80. letech přestavěla jen část Žižkova u Olšanského a Komenského náměstí. "Když se první etapa dokončila, lidé viděli, co je komunistické stavebnictví reálně 'schopno' postavit," říká Koukalová. Snahy o bourání Žižkova definitivně ukončil až pád komunismu. Pohled na historické čtvrti se nejen u odborné veřejnosti změnil a začala se upřednostňovat jejich rekonstrukce.
Na rozdíl od "asanace" ale většinu svých vysněných projektů dovedli komunisté do konce. A to i díky svému vrchnímu manažerovi Borovičkovi. Ten zůstal v čele Útvaru hlavního architekta až do roku 1988. Svou úlohu průvodce si pak ještě jednou zopakoval. Po Gorbačovovi provedl Prahou i francouzského prezidenta Françoise Mitterranda.
