Boj s totalitou hnali až do krajnosti. Zatvrzelí bojovníci Stavinoha, Hučín a Devátý

Jan Gazdík Jan Gazdík, Paměť národa
21. 9. 2019 19:11
Ondřej Stavinoha, Vladimír Hučín, Stanislav Devátý - trojice mužů zcela odlišného ražení. V prvním díle unikátního videoseriálu "Tváře vzdoru 89" v projektu Paměti národa a Aktuálně.cz ke 30. výročí pádu komunismu vystupují jako mimořádně tvrdí a odhodlaní bojovníci proti totalitě. Právě tato vlastnost je spojuje a kvůli ní je také tajní od Státní bezpečnosti mlátili až do krve či bezvědomí.
Foto: Aktuálně.cz

Stavinoha, Hučín i Devátý uznávají, že svými extrémními či nekompromisními skutky dělí společnost dodnes. I takových bylo ale třeba v boji s režimem, který lidi jen kvůli jejich touze po svobodě věznil, mlátil, nutil žít v bídě anebo v emigraci.

První dva bojovali s totalitou trhavinami a palnými zbraněmi, ten třetí jako mluvčí Charty 77 či prací ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) až musel nakonec utéct před uvězněním do Polska.

Příbramí otřásl výbuch a Gottwaldova socha se poroučela k zemi

Psal se 24. srpen 1978 a příbramským náměstím Velké říjnové socialistické revoluce otřásl ohlušující výbuch, po němž se přes dva metry vysoká bronzová socha prvního československého komunistického prezidenta Klementa Gottwalda poroučela k zemi.

"Dal jsem mu trhavinu mezi nohy a klapnul to. Měl jsem dvanáct vteřin na to, abych zdrhnul. U kašny mě pak poponesla tlaková vlna," vzpomíná bývalý horník příbramských uranových dolů Ondřej Stavihoha.

Motiv svého riskantního činu vysvětluje desetiletým výročím okupace Československa armádami Varšavské smlouvy (21. srpna 1968) a protestem proti kolaboraci Čechoslováků. "Nebyl jsem v odboji. Bylo to však vyústění něčeho, co se mnou šlo od mládí," říká.

Před odpálením Gottwalda se sešel s kamarády v klubu U koníčka v Dlouhého ulici, kde se domluvili, že k odstranění sochy propašují z šachty uranového dolu potřebné množství trhaviny. "Ve dvě hodiny ráno jsem došel ke Gottwaldovi, kouknu na něj a říkám si: 'Ty jsi ale velkej'. A pak jsem pod něj dal tu trhavinu."

Psal se 24. srpen 1978 a příbramským náměstím Velké říjnové socialistické revoluce otřásl ohlušující výbuch. Za ním stál Ondřej Stavinoha. | Video: Paměti národa

Už za týden si ale pro Ondřeje Stavinohu sfáralo do šachty pět tajných v civilu a začali ho - jak říká - otloukat na vyšetřovně. Kvůli záškodnictví mu hrozil trest smrti. Soud ale nakonec poslal dvaadvacetiletého Ondřeje Stavinohu na devět let za mříže. V kriminále si okamžitě vysloužil přezdívku "Gottwald". Propustili ho dva roky před pádem totality v roce 1987 a parta na šachtě ho bez mrknutí přijala. Někdejší kamarád Jaroslav Týsl, který Stavinohu udal, se otrávil plynem.

Ondřej Stavinoha působí dnes dojmem vyrovnaného a silného muže, jehož nemusí nikdo poučovat o tom, jaká je cena svobody a demokracie.

Zmlátili ho až do bezvědomí s vysvětlením: Kdysi jsme takového rovnou prošili samopalem

Názory na protikomunistický odboj Vladimíra Hučína vyvolávají dodnes silné a rozporuplné emoce. On sám k tomu říká: "Já svými postoji, za které jsem byl odsouzen, určitě společnost polarizuji, avšak lidský život netrvá zase tak dlouho. A když chcete něco změnit, tak musíte někdy přitlačit na pilu."

Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy začal s pomocí balonů naplněných vodíkem rozšiřovat letáky "Pryč se sovětskou okupací". Jenomže policejní brutalita při výsleších ho přiměla k ještě většímu "tlaku na pilu" - výbušninami vyhazoval do povětří vitríny KSČ, Lidových milicí či Svazu československo-sovětského přátelství anebo transparent "Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!"

Tajní příslušníci Státní bezpečnosti zuřili bezmocí. Dlouho se jim nedařilo Hučína vypátrat. A když mu přišli konečně na stopu, nemohli mu nic přesvědčivě dokázat. Nakonec ho obvinili z příprav atentátu na levicově orientovaného amerického zpěváka Deana Reeda.

Policejní brutalita při výsleších nakonec přiměla Vladimíra Hučína k ještě většímu "tlaku na pilu": výbušninami vyhazoval do povětří vitríny KSČ. | Video: Paměť národa

"Byla to vykonstruovaná pitomost. Měl jsem ho podle tajných zlikvidovat obranným granátem. Ale i kdyby, tak bych při tom kvůli velkém dosahu střepin granátu sám zahynul. Výslechy byly velmi tvrdé. Nějaký Lošťák při nich prohlásil: 'Kurva za našich časů v padesátých letech jsme se s takovým hajzlem nesrali. Za fabrikou jsme ho prošili samopalem a byl pokoj. Spoutaného mě pak major Oulehla zmlátil do bezvědomí," vzpomíná.

Vladimír Hučín přiznává, že v boji s totalitou používal násilné prostředky. Vysvětluje to jinou příhodou: "V roce 1971 jsem si šel v Přerově koupit kofolu do sálu, kde zrovna soudruzi slavili 50. výročí založení KSČ. Měl jsem dlouhé vlasy a tričko s nápisem Led Zeppelin. Můj zjev ale vyvolal u slavících takovou agresivitu, že se kolem mě okamžitě vytvořil kruh urostlých funkcionářů, kteří mě zatáhli na záchod, kde mě za neustálého bití a fackování ostříhali. Načež mě odsoudili na deset měsíců za mřížemi - za pobuřování."

Komunistická brutalita spustila v Hučínovi odhodlání k nekompromisnímu boji. Do 17. listopadu 1989 byl čtyřikrát odsouzen na celkem 40 měsíců odnětí svobody. Když pak 18. listopadu 1989 (tedy den po masakru studentů na Národní třídě) vycházel z bran kriminálu, znovu se okamžitě pustil do ozbrojeného boje.

"Dozvěděl jsem se, že Lidové milice převážejí nějaké dokumenty k likvidaci. S pistolí v ruce jsem proto zastavil jejich terénní GAZ a vyzval je, ať tu bednu vyhodí. Byly v ní různé kádrové spisy. Zametali za sebou stopy. Měli na to čas. A my jsme jim ho, bohužel, dali."

Zatvrzelý bojovník za lidská práva 

Jen málokdo má právo vyslovit následující názor: "Když svobodu nemáte, tak jste pro její získání schopni položit i život. A když ji najednou máte, tak občas nevíte, co s ní," říká někdejší disident a mluvčí Charty 77 Stanislav Devátý.

Devátý nevyhazoval totalitní symboly do povětří jako Ondřej Stavinoha nebo Vladimír Hučín. Jeho boj s komunismem byl však stejně urputný. Nesmiřitelný boj a zatvrzelý vzdor vrcholil riskantními hladovkami a vynuceným útěkem za hranice.

Začalo to přitom docela nevinně. Devatenáctiletý Stanislav Devátý si v roce 1971 připomínal s kamarády Vánoce ve zlínském hotelu Družba zpěvem koled. Ale také písničkami Karla Kryla, což přítomné soudruhy pobouřilo. S přivolanou policií se pak bojovně naladění mladíci porvali. "Někteří z nás skončili na Vánoce ve vazbě," vzpomíná dnes advokát Devátý.

Jeho "výtržnictví" soud ocenil podmínečným trestem. Hrozilo mu i vyloučení ze střední průmyslové školy elektrotechnické. "Její vedení mě ale podrželo a nechalo dostudovat," líčí Devátý důsledky začátků svého vzdoru proti totalitě.

Krátce nato se už aktivně zapojil do činnosti disentu, rozmnožoval zakázané tiskoviny, organizoval koncerty. Časté výslechy a policejní perzekuce přiměly ovšem jeho manželku k emigraci do USA. "Jednou mě sbalili i s pětiletou dcerou, kterou při mém výslechu držela po zámkem jakási policajtka. Bylo to hnusný. Manželka byla z toho už docela špatná, proto i s dcerou během rekreace v Jugoslávii emigrovala," vzpomíná Devátý. Ztrátu rodiny nesl těžce a ještě více se ve svém vzdoru zatvrdil.

"Když svobodu nemáte, tak jste pro její získání schopni položit i život. A když ji najednou máte, tak občas nevíte co s ní," říká Stanislav Devátý. | Video: Paměť národa

Činnost Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) je třicet let po pádu totalitního režimu stále neprávem opomíjená. Avšak právě ve VONSu se Devátý aktivně angažoval. S přáteli - nehledě na stupňující se represe - navštěvoval politické procesy a informoval o nich vysílání Hlasu Ameriky, Rádia Svobodná Evropa či Mezinárodní federaci pro lidská práva.

K soudu s politickým aktivistou Michalem Mrtvým se proto dostavil i s jeho těhotnou manželkou. Policejní komando ho zmlátilo do bezvědomí.

Trpělivost soudruhů v JZD Slušovice, kde pracoval jako krmič krav, ovšem přetekla, když se stal v roce 1988 mluvčím Charty 77. "Lidé z vedení družstva mi vzkázali, že jsem protisocialistický živel a že jako krmič krav rozvracím družstvo." Pro jeho vyloučení hlasovali i jeho přátelé. Báli se totiž, že jinak by i oni přišli o práci. "Byla to hustá doba," vzpomíná Devátý.

V lednu 1989 - při potlačování protestů - inicioval petici vládě, aby upustila od násilí, jinak jí občané vyhlásí neposlušnost. Následovalo zatčení a obvinění z pobuřování. Jenomže rozjetý Devátý byl už k nezastavení. Při květnové demonstraci ho znovu zatkli a pak obvinili z výtržnictví a z pokračování v trestné činnosti.

Partyzánská povaha Devátého se projevila i tím, že raději dal přednost útěku do již svobodného Polska. Vrátil se 10. prosince 1989, když se už komunistický režim v Československu hroutil. 

"Lidem, kteří bojovali aktivně s totalitou, převrátil často jejich odpor život naruby. Zničil ho. Takže po pádu komunismu najednou někteří nevěděli, jak s ním naložit, nevěděli, co mají dělat… a dnes nadávají na celý svět," konstatuje s lítostí Devátý.

On sám je jedním z disidentů, které celoživotní boj za lidská práva motivoval k tomu, aby po pádu totality vystudoval práva a věnoval se advokátské praxi. "Nebýt totality a porušování lidských práv, asi bych dnes nedělal to, co dělám a co mě baví," uznává ovšem advokát Devátý.

 

Právě se děje

před 6 hodinami

Polská PiS žádá přepočítání hlasů senátních v šesti obvodech, kde její kandidáti neuspěli

Polská vládní strana Právo a spravedlnost (PiS) v pondělí požádala polský nejvyšší soud o přepočítání hlasů v několika volebních obvodech, kde předminulou neděli neuspěli její kandidáti na senátory poměrně malým rozdílem hlasů. PiS podle televize TVN 24 zatím požádala o přepočítání hlasů v šesti obvodech, kde údajně byla jako neplatná vyřazena část hlasů. V Polsku o půlnoci vyprší čas na námitky stran vůči volbám. PiS si v parlamentních volbách 13. října udržela většinu v dolní komoře parlamentu, Sejmu, ale přišla o většinu právě v senátu, což jí může komplikovat další vládnutí.

Zdroj: ČTK
Další zprávy