U žlutě natřené autobusové zastávky z kola sesedají dva cyklisti. Žena a muž středního věku. Bicykly opřou o zídku a fotí si ceduli s nápisem Bílá Voda. Za ní budou mít na fotografii udržovaný parčík se stromy v podzimních barvách a žlutě omítnutý klášter s kostelem, které tvoří dominantu obce.
Nebýt románového bestselleru spisovatelky Kateřiny Tučkové, cyklisté by sem stěží dorazili. Vesnice leží v polozapomenutém výběžku v Rychlebských horách, ze tří stran ji obklopuje Polsko.
"Když něco čtu, ráda se pak jedu podívat, jak to tam doopravdy vypadá," říká cyklistka. "Asi jsem čekala něco trochu jiného. Ještě jak je dnes hezky a všechno je tady zalité sluncem, působí to dost odlišně. Román byl ponurý," srovnává.
Kniha Tučkové se odehrává v místním klášteře, kam v 50. letech komunisté násilně přemístili řádové sestry. Z Bílé Vody se stal jeden z největších internačních táborů v tehdejším Československu. Začátky byly pro sestry kruté, hladověly a neměly na čem spát, v budově byla zima.
Minulost připomíná na druhé straně malého parku Muzeum izolace, internace a integrace. Tvoří jej dvě místnosti věnované historii obce a řádovým sestrám. Návštěvníci uvidí například vystavená řeholní roucha. Na počtu zakoupených vstupenek do muzea lze nejlépe spočítat, jak moc se zájem o vesnici rok a půl po vydání knihy zvýšil. Lidé jezdí z celé republiky.
"V roce 2021 přijelo 832 návštěvníků, loni to bylo kolem pěti tisíc. Letos jsem to ještě nespočítala, ale bude to o několik stovek více než v loňském roce," čte v zápisníku průvodkyně muzea Soňa. Žije v Polsku a do Bílé Vody dojíždí dva a půl roku. Její předchůdci počty prodaných lístků neevidovali. Starosta Miroslav Kocián, který muzeum spolu s režisérem Markem Dušákem v roce 2012 založil, s oblibou říká, že do něj loni přijelo stejné množství lidí jako za celou dobu jeho existence.
Mezi muzeem a klášterem je hospic a dům, kde nacházejí útočiště lidé, kteří nemají kam jít. Před ním dvě ženy okopávají zahrádku. Když zjistí, že se o ně zajímají reportéři, zpozorní a před fotografem ochotně pózují. "Od té doby, co Kateřina napsala ten román, sem jezdí turisti. Je jich dost. Na mříže se věší jak opice," usmívá se jedna ze dvou rázovitých žen, která se představuje jako Josefina Hricková. Mluví napůl česky a napůl slovensky. A ukazuje směrem k zamřížovaným oknům kláštera.
Budova je v soukromém vlastnictví katolického spolku Institut Krista Velekněze. Chátrá a veřejnosti je nepřístupná. Zvědaví návštěvníci tak alespoň dovnitř nakukují přes okna. Některá jsou tak vysoko, že je lepší se mříží přidržet. Ani tak toho ale příliš vidět není. Pouze prázdné místnosti, malířské kbelíky nebo polohovací postel.
I přes výrazný nárůst turistů, kteří sem míří, si zde na ně nijak výrazně nestěžují. Na rozdíl od Moravských Kopanic, o které se zvedl zájem po vydání Žítkovských bohyň, starší knihy Kateřiny Tučkové. Tam si obyvatelé kvůli davům cizích lidí ohradili pozemky ploty, a změnili tak charakter volné krajiny se sem tam rozmístěnými domy. Část starousedlíků je na dotazy ohledně bohyní vyloženě alergická.
To v Bílé Vodě jsou místní jen mírně frustrovaní z toho, když si přijíždějící dostatečně neuvědomují rozdíl mezi románem a realitou. Zejména když se opakovaně vyptávají, kudy se dostanou na vršek Maria Hilf, kam se hlavní postavy v knize chodívaly modlit. Ve skutečnosti se ale toto poutní místo nachází ve Zlatých horách 50 kilometrů odsud.
"Jezdí nám sem lidé, kteří si z internetu vytisknou mapu Bílé Vody a chtějí, abych jim na ní ukázala, kde je Maria Hilf. Když jim vysvětlím, kde leží, nevěřícně se ptají, jak je možné, že řádové sestry chodívaly každý den 50 kilometrů tam a zpátky," kroutí hlavou Soňa z muzea. Ví, že starosta četl rukopis románu a některé věci Tučkové připomínkoval. Domnívá se, že tohle měl spisovatelce vymluvit.
Dlouholetý starosta Kocián potvrzuje, že se svou manželkou dával Tučkové různá doporučení. On sám je myslivec, a i když v knize nejsou myslivci vylíčeni zrovna dobře, bere to s nadhledem. Občas za ním však někdo z místních přijde a srovnává knižní příběh s realitou. "Vždycky jim říkám, že je to román. Není to faktografie. Z deseti procent je to pravda, z 90 procent Katčina fantazie," vysvětluje starosta.
Výslednou podobu knihy nečetl. Soňa se o to pokoušela, některé pasáže v sedmisetstránkovém románu přeskakovala. "Měla jsem z toho pak v hlavě trochu binec. Vyprávěla jsem lidem o Anežčiných pannách, které ale neexistují. Byly tady Anglické panny," odkazuje Soňa na hlavní postavu knihy Evaristu, která pocházela z fiktivního řádu Anežčiných panen.
Po řádových sestrách přišli Rumuni
Na zvýšeném zájmu turistů obec výrazněji nevydělává. Často si zajdou jen do muzea, kde nechají 80 korun za vstupné, a pak pokračují dál do Rychlebských hor. Do budoucna by Soňa chtěla nabídnout lidem virtuální prohlídku a více je lákat na výlety po stopách jedné z nejliberálnějších šlechtičen - Marianny Oranžské, která se do Bílé Vody přestěhovala v polovině 19. století po rozvodu s pruským princem.
Kromě muzea si zvýšený zájem pochvaluje provozovatel obecní hospody Pavel-Petru Szerakuc, podle něj se ale v jeho podniku paradoxně zastavují hlavně cyklisté a turisti, kteří do Bílé Vody nedorazili kvůli knize. "Ti, co to četli, tu většinou jen zaparkují, vyfotí si to tady, zajdou do muzea a jedou dál," popisuje. Přesto díky většímu turismu koupil do kuchyně nové vybavení a začal dělat domácí langoše.
Hospodu v chladnějším počasí neotvírá každý den. Na pivo v týdnu chodí jen pár lidí. "Dvakrát za týden přijde pět až deset místních, kteří mají peníze přesně na tři piva," vypráví.
Szerakuc patří k místní rumunské komunitě tvořící dnes už třetinu z necelých 350 obyvatel Bílé Vody. Její příběh by rovněž vydal na román. Szerakuc do Bílé Vody přišel v 90. letech s rodiči, kteří prchali z porevolučního Rumunska a skončili v českých detenčních táborech. Jelikož se Bílá Voda potýkala s vylidňováním obyvatel kvůli odchodu internovaných řádových sester, úřady rumunským migrantům našly bydlení právě zde.
Dnes v obci žije okolo 120 Rumunů. Jejich komunita je uzavřená a dodržuje velmi tradiční uspořádání rodiny. Ženy nepracují a běžně se starají i o deset dětí. "Jsem trošku vyvrhel. Oni jsou proti alkoholu a já ho lidem nalévám," směje se Szerakuc. Moc času na povídání nemá, chystá hospodu na svou vlastní svatbu. Žení se s Češkou, čímž se také odlišuje od ostatních členů bělovodské komunity Rumunů.
Hřbitov plný růží
S řádovými sestrami je spojené v Bílé Vodě ještě jedno místo. Na místním hřbitově jich je pohřbeno přes 700. Na jejich hrobech kvetou červené a růžové růže. Na neznalého návštěvníka můžou vytvářet dojem určité symboliky spojené s řeholními řády. Ve skutečnosti jsou na hřbitově z mnohem přízemnějšího důvodu.
"Vysázeli jsme je tam před lety, protože plazivá růže není tak náročná na údržbu a přehluší plevel. Musíme je sice stříhat, ale pořád je to lepší než plít," doplňuje starosta Kocián.
Nedávno se k němu dostala zpráva, že Národní divadlo a Městské divadlo Brno chystají přenést knižní příběh na divadelní prkna. "Taky se prý mluví o filmu. To by pro nás znamenalo trošku peklo, protože by se to dostalo k lidem, kteří nečtou. Teď je ale potřeba k tomu přistupovat s rozmyslem, abychom tu nevybudovali něco, co bude zbytečně chátrat. Vyjde zase jiná knížka a lidi začnou jezdit tam," přemítá Kocián.
"Teď chceme udělat fasádu na hospodě a předělat hasičskou zbrojnici. Zápasíme s internetem, protože domy mají široké zdi a je to problematické. Takže teď jdeme cestou drobných úprav, které turistům usnadní pobyt," dodává.
