Za kulisy událostí - Rozhodnutí prezidenta Miloše Zemana nejmenovat historika Martina Putnu profesorem je podle představitelů univerzit nepřijatelným zásahem do akademických svobod. Souhlasí s nimi i řada politiků, například podle předsedy Strany zelených Ondřeje Lišky je prezident pouhý notář, který podpisem potvrzuje suverénní rozhodnutí univerzity někoho jmenovat.

V prostředí České republiky a dalších středoevropských zemí hraje však prezident jako zástupce státu důležitější roli.

České a také slovenské nebo maďarské univerzity totiž na rozdíl od univerzit například v Německu nebo Velké Británii profesora nejmenují, ale pouze navrhují. Tento model není pro akademiky jen zbytečnou komplikací. Profesor je v Česku doživotním titulem, který s sebou nese odpovídající mzdovou úroveň, funkci profesora je navíc možné vykonávat na všech vysokých školách. To všechno je možné jenom díky tomu, že prezident stvrzuje jeho platnost pro celou Českou republiku.

Na rozdíl od toho je britský nebo německý profesor jenom vedoucím katedry na konkrétní univerzitě a o titul přijde, když skončí jeho funkční období. Veřejná moc tedy nemá ani důvod mluvit univerzitám do výběru jejich vedoucích pracovníků.

Titul, anebo funkce

Zemanův předchůdce Václav Klaus jmenoval celkem 1550 profesorů. Protože neměl námitek proti navrženým kandidátům, univerzitám tato závislost nevadila.

Rada vysokých škol dokonce před dvěma lety odmítla návrh ministra Josefa Dobeše, který chtěl v rámci vysokoškolské reformy kopírovat německý model, kdy má na titul docenta či profesora nárok pouze vedoucí katedry. Akademici tehdy namítali, že Dobešův návrh neruší doživotní platnost profesorského titulu, takže by reforma mohla na dlouhou dobu zabetonovat vedení univerzit. "Jakýkoli kariérní růst může být vázán na penzionování některého z již ustanovených docentů či profesorů,“ varovali před návrhem experti Karlovy univerzity.

Dobešova reforma

Josef Dobeš tehdy předložil jen věcný záměr vysokoškolského zákona. Stanovení akademických funkcí bylo plně v kompetenci vysoké školy a Dobeš počítal s tím, že „pracovní funkce akademického pracovníka může být obsazena pouze na základě výběrového řízení“. Podmínkou „ustanovení do pracovní funkce docenta nebo profesora“ by byla předchozí habilitace. Jednou z možností habilitace ale měl být i úspěch ve výběrovém řízení, pokud „procesně a materiálně odpovídá nárokům na habilitaci“.

Už na začátku věcného záměru autoři konstatovali, že úprava habilitačních řízení vychází ještě ze zákona z roku 1919, „kdy vysokoškolští profesoři a docenti (vyjma neplacených soukromých docentů) byli státními zaměstnanci ve služebním poměru k republice (nikoli k vysoké škole)“.

Akademici se však tehdy nad Dobešovým návrhem postavili za model, který připouští neomezený počet akademických titulů. Proto také Česko jen těžko hledá konkurenci v počtu profesorů, případně docentů.

Země profesorů

Jednoduché srovnání říká, že Česko má se svými pěti tisíci profesory a docenty značný předstih před Brity i Němci.

Britské univerzity mají podle deníku The Guardian 14 tisíc profesorů (v Británii docenti nejsou), německý statistický úřad eviduje 25 tisíc profesorů a docentů. Vzhledem k počtu obyvatel má Česko dvakrát víc profesorů než Británie a o dvě třetiny víc profesorů než Německo.

Tuzemská data o akademických hodnostářích jsou však nepřesná a ve skutečnosti je celkový počet hodnostářů ještě vyšší. Ministerstvo školství totiž eviduje profesory a docenty pouze na pětadvaceti veřejných vysokých školách a přehlíží 45 soukromých univerzit.

Tuzemská statistika navíc vychází z přepočtených úvazků, dva profesory na poloviční úvazek tedy eviduje jako jednoho člověka. V Německu či Británii je práce profesora na poloviční úvazek nepředstavitelná.

Petr Holub, Jan Němec