Portrét – Dlouholetému předsedovi trestního senátu litoměřického soudu Josefu Knotkovi chybělo šest let do penze, když jej zatkla protikorupční policie. Měla v rukou hodiny tajně pořízených odposlechů, na nichž podle všeho domlouvá úplatky a slibuje ohnutí paragrafů.
„Kolik mu mám říct?“ uchovala například technika otázku z autentického dialogu ze soudcovy kanceláře. „Ať ti dá šest litrů a máme každej tři. A já to uspíším,“ zachytila i soudcovu odpověď.
S takovým a mnoha dalšími záznamy na kontě se Josef Knotek stal prvním soudcem v historii zatčeným pro podezření z přímé korupce. Nějaký čas pobyl ve vazbě, byl zbaven taláru a dnes po dvou a půl letech a několika odkladech konečně stanul před soudem v Jičíně.
Z poměrů vsi a maloměsta
V době obřích korupčních skandálů je třeba říci jedno: představa, že Josef Knotek díky úplatkům nashromáždil závratný majetek a žil v luxusu, je mylná.
Životní úroveň okresního soudce odpovídala poměrům malého města na severu Čech, kde žil a kde měl v rukou spravedlnost. Nejvyšší úplatek, který mu policie ve spisu připisuje, dosáhl výše 30 tisíc korun.
V Litoměřicích bydlí Josef Knotek ve starší omšelé bytovce a auto sám neřídí. Známí také říkají, že nejlépe mu je v malé vsi Cítov nedaleko středočeského Mělníka, kde se v roce 1947 narodil a kam chodil do školy. Opravil tu domek po rodičích a netajil se, že tady chce strávit důchod.
„Má tu dodnes kamarády, zajde s nimi na pivko. Já si dokonce pamatuju, jak mě někdy před čtyřiceti lety trénoval jako kluka na fotbale,“ vzpomíná cítovský rodák Oldřich Eder.
Knotkovo cítovské stavení, kde ho také zatkla zásahová jednotka, je sice pečlivě opravené, má výraznou fasádu a patří k němu i pole, ale jinak jeho hodnotu výrazně snižuje fakt, že leží přímo u hlavního tahu mezi Mělníkem a Roudnicí nad Labem.
Odpovídá to vlastně Knotkově soudcovské kariéře, neboť ani ta nebyla nijak blyštivá. Patřil ke starým kádrům, v justici působil od roku 1975, podle kolegů byl kdysi odborářem a odposlechy přinesly zprávu, že dodnes oslovuje spřízněné duše termínem soudruh.
„Profesně nepatřil mezi nejzdatnější soudce, ale jeho sebevědomí a historky, co všechno umí zařídit, ty byly dalekosáhlé,“ vzpomíná na Knotka jeden jeho z kolegů.
Souzen a povýšen
Někteří kolegové si na Knotka dávali pozor. Z minulosti věděli, že se do telefonu baví zcela bez obalu, a to i o věcech, které by měly zůstat cizím (rozuměj policejním) uším skryty.
Už jednou mu to způsobilo vážné potíže, když byl souzen kvůli podezření, že pomáhal zahladit nehodu v opilosti kolegovi spojenému s konkurzní skupinou soudce Berky. Josef Knotek tehdy trestu unikl, neboť soud odmítl využít proti němu nahrané odposlechy s argumentem, že byly pořízeny pro zcela jinou kauzu. A soudce mohl dál soudit, dokonce usedl do čela trestního senátu litoměřického soudu.
Tamní kolegové ho dnes veřejně hodnotit nechtějí. „Nezlobte se, ale nebudu se k jeho případu ani k jeho osobě jakkoli vyjadřovat,“ odmítá komentáře dlouholetá kolegyně a bývalá předsedkyně litoměřického soudu Václava Porubiaková.
Tíha moci
Ačkoli sám se třemi bypassy už dávno nehrál, vášní Josefa Knotka je fotbal.
Pomáhal několika klubům, například v Lovosicích či v rodném Cítově, a hlasy zaznamenané policejní technikou často patří lidem z fotbalového prostředí. Dva z nich byli nakonec v Knotkově kauze také obviněni, když podle obžaloby soudci úplatky nabídli (oba to striktně odmítají).
Lidé, co jej znají z trávníků, mají pro Josefa Knotka jen slova chvály. Jsou na hony vzdálena obrazu, který vytvořily policejní nahrávky. „Známe ho jako hodného a skromného člověka, ten jeho případ nás překvapil. Nikdy nikomu neublížil,“ říká například za cítovské fotbalisty šéf místního klubu Oldřich Eder.
Tu tvář, kterou si pan Eder neumí představit, naopak připomíná vrchní státní žalobkyně Lenka Bradáčová.
Odposlechy ukázaly, že soudcovské principy a hodnoty se u něj dávno vytratily, říká. „Je tu ještě ten pocit, že patřím do nějaké skupiny, v jejímž rámci fungují klientelistické vazby, a že mi veřejná služba dává moc ovlivňovat lidské osudy.“
Sabina Slonková
