Inside Sport - V sobotním duelu Schalke 04 - Borussia Dortmund nepůjde jen o body. V derby těchto týmů nikdy nešlo jen o výsledek, protože to není obyčejný zápas. Tohle je souboj, kdo je fotbalovým pánem Porúří.
Utkání mezi fotbalovými kluby z Dortmundu a Gelsenkirchenu je jednou z nejvíce sledovaných a také nejemotivnějších sportovních událostí v Německu. Zápasy jsou už mnoho let beznadějně vyprodané - volné lístky většinou zmizí během několika desítek minut. Je třeba dodat, že jak na Vestfálském stadionu Dortmundu s kapacitou přes 80 tisíc diváků, tak i ve Veltins Aréně, kde hraje Schalke 04 (kapacita 61 000) prodá každý z klubů 40 tisíc permanentek. V hledišti jsou děti i osmdesátileté babičky.
Rivalita obou klubů je ovšem ve srovnání s jinými fotbalovými derby v zahraničí (jako je třeba Old Firm mezi Celtic Glasgow a Glasgow Rangers, El Superclásico - Boca Juniors versus River Plate v Argentině - nebo Clásico - Real Madrid proti FC Barcelona - i tradiční zápas Sparta vs. Slavia) relativně mladá. A nijak se v ní neodráží nějaké náboženské, stavovské nebo politické odlišnosti.
Schalke 04 i Borussia Dortmund jsou typické dělnické fotbalové kluby, které v době svého vzniku sehrály integrační roli pro imigranty z Polska a východního Slezska, kteří přicházeli za prací do nejprůmyslovější části Německa, Porúří. Zvláštní je, že v této oblasti působí i další velké fotbalové kluby – Duisburg, Bochum, Essen -, které také hrály v nejvyšší soutěži, ale za skutečné porúrské (nebo revírní) derby je považován jen zápas mezi Dortmundem a Schalke. Oba kluby se sice utkávaly už před II. světovou válkou, ale teprve na konci 40. let jejich střetnutí dostalo charakter něčeho výjimečného.
Je také pravda, že po léta nebyl Dortmund pro Schalke příliš důstojným soupeřem – z 16 zápasů odehraných od poloviny dvacátých let do roku 1943 jich čtrnáct prohrál. Až po válce se výkonnost obou klubů vyrovnala.
V sobotu se opět budou připomínat staré křivdy a ústrky, fanoušci Schalke budou zřejmě pískat na středopolaře Dortmundu Kevina Großkreutze, který se nechal slyšet, že Schalke je pro něj něco jako mor, zapomenuty nejsou ani vzájemné krádeže klubových vlajek.
Možná že tento jarní zápas vejde do dějin derby, která jsou bohatá na drobná i velká dramata. K těm nejčastěji vzpomínaným patří například zápas z 6. září 1969. Schalke hrálo doma, a když dal útočník Hansi Pirkner gól na 1:0, neznala radost fanoušků mezí. Několik z nich vtrhlo na plochu, a to poměrně snadno, protože tehdy ještě nebyly na stadionech zátarasy. Na bezpečnost dohlíželi pořadatelé s německými ovčáky – jedním z nich byl pětiletý Rex. Ten mumraj, křik a honbu na neukázněné fandy psychicky nezvládl, vytrhl se a vydal se na hřiště hledat nějaký objekt, který by zpacifikoval. Narazil na dva domácí hráče, Gerda Neusera (pozdějšího úspěšného trenéra fotbalistek), kterého kousl do stehna, a Friedela Rausche, jemuž se zakousl do zadku. Rausch dostal protitetanovou injekci a hrál dál – zápas nakonec skončil 1:1. Rausch později vzpomínal, že dva dny mohl spát jenom na břiše a jizva po kousnutí se mu stala trvalou připomínkou derby.
Jiný památný zápas se odehrál o tři roky dřív - 12. listopadu 1966. Diváci z něj ovšem mnoho neviděli – na hřišti v Gelsenkirchenu byla hustá mlha. Hráči i trenéři se shodovali, že podmínky jsou neregulérní. Rozhodčí Gerd Henning (později přezdívaný Svíčka v mlze) přesto nařídil (snad z obavy z reakce natěšených 40 000 diváků) zápas odehrát. Dortmund tehdy porazil svého rivala 6:2. Hráči po utkání tvrdili, že občas netušili, kde je míč a kde spoluhráči, a v novinových referátech se diskutovalo, kdo a jak vlastně dával góly.
