Díl první: Léta 1918-1928
Novorozené Československo přivedli jeho otcové zakladatelé do nebezpečného světa. A jak připomíná historik Jiří Kovtun, "jeho vojáci měli sice dobrou pověst, ale byli tisíce kilometrů mimo vlast (v Rusku, Itálii či Francii - pozn. red.), takže československá vláda neměla doma téměř žádné ozbrojené síly. Důležití ministři byli navíc rovněž odděleni obrovskými vzdálenostmi: premiér Karel Kramář v Praze, ministr války Rastislav Štefánik na Sibiři (u čs. legií - pozn. red.), ministr zahraničních věcí Edvard Beneš v Paříži."
Někdy se také zapomíná na skutečnost, dodává historik a spisovatel Dalibor Vácha, že zatímco lidé v Praze slavili 28. října 1918 vznik Československa, jeho pohraničí se ve stejné chvíli začalo bouřit.
Hranice republiky navíc mohla stanovit až mírová konference. 11. listopadu 1918 totiž neskončila první světová válka, ale začalo pouhé příměří na západní i jižní frontě. Německo přitom nekapitulovalo bezpodmínečně, takže si mohlo klást podmínky. Proto se čekalo na mírovou konferenci, jejíž součástí by bylo ustanovení o hranicích států nově vzniklých po válečném konfliktu.
Zatížena těmito riziky musela mladá republika podle Jiřího Kovtuna vzdorovat zejména dvěma hrozbám: pokusům o odštěpení v pohraničních krajích českých zemí a ozbrojenému odporu proti její autoritě na Slovensku.
"Prezident Masaryk, jenž se právě vrátil, si uvědomoval, že neodvrátit tato dvě nebezpečí by bylo znamenalo připustit, aby byl život státu udušen, sotva začal," konstatuje Jiří Kovtun v ojedinělé práci "Republika v nebezpečném světě - éra prezidenta Masaryka 1918-1935".
Shrnuto: československý stát sice vznikl, avšak mezinárodně byl akceptován jen částečně - především vítěznými mocnostmi. Neměl však ještě mezinárodně akceptované hranice. Zajistit je mohla Praze podle Karla Straky z Vojenského historického ústavu především Francie, Velká Británie se Spojenými státy, ale také Itálie.
Smrtelně ohrožené Československo (vojenskými akcemi Polska na Těšínsku a zejména Maďarska na jihu Slovenska, ale také separatistickými snahami Němců na Karlovarsku či Ústecku) mělo zároveň obrovské štěstí v neštěstí: v jeho čele stály silné a vzdělané osobnosti, jimž nešlo o osobní prospěch. Ať už to byl Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Antonín Švehla, Alois Rašín, Milan Hodža, Štefan Osuský, Karel Engliš, Karel Kramář nebo legionářští velitelé. Josef Šnejdárek například velel s úspěchem jednotkám složeným převážně z vracejících se legionářů, které čelily agresi Maďarů či Poláků (bezprostřední boj o přežití trval až do roku 1921 - tedy do uzavření posledních mírových poválečných smluv).
A i když potom vychladly kanony, tak boj o přežití Československa pokračoval v podobě horečného hledání cest, jak novému státu zajistit bezpečnou budoucnost díky silným spojenců nebo kolektivní bezpečnosti. "Právě tohle bylo tématem dvacátých let minulého století," připomíná historik Straka.
Mladé Československo přežilo dvě krvavé intervence i separatistické snahy Němců v českém pohraničí. Jak?
"Lidé jako Alois Rašín, Antonín Švehla, Milan Hodža nebo generál Stanislav Čeček nevstupovali do politiky či armády, aby se obohatili. Neměli to zapotřebí. Uvědomovali si naopak, že žijí v mimořádně významné a neopakovatelné době, v níž si konečně budují svůj stát," vysvětluje motivy zmíněných politiků a vojáků Karel Straka z Vojenského historického ústavu.
O pozdějším premiérovi Antonínu Švehlovi, o němž prezident Masaryk uvažoval jako o svém nástupci, se například traduje, že vypil až dvacet káv denně, aby zvládl množství práce. V sekretariátu agrární strany působil doslova od slunka do slunka, jen aby byl v neustálém kontaktu s lidmi a s prostředím, které zastupoval.
"Tito lídři se vyznačovali promyšleným a racionálním přístupem k potížím nového státu. Už z Rakouska-Uherska měli zkušenosti z veřejného či politického života. Někteří z nich působili v Říšské radě. Byli velmi vzdělaní, jazykově vybavení, takže se uměli vyrovnat i s velmi složitými právními a hospodářskými úkoly té doby. Syntéza schopných a nezištných vlastenců byla pro nový stát darem z nebes, obrovským štěstím, neskutečnou devízou," akcentuje význam lídrů pro novorozené Československo historik Straka.
O tehdejších československých lídrech hovoří s respektem i historik a spisovatel Dalibor Vácha: "Už za války nás Maďaři s Poláky žárlivě obviňovali, že jsme miláčci států Dohody (Francie, Velké Británie, Ruska a poté i Itálie - pozn. red.). Co si prý Čechoslováci usmysleli, to jim představitelé velmocí schválili. Nebyla to sice pravda, ale i tahle závist vypovídala o schopnostech a také náskoku československého zahraničního odboje, který si v čele s Masarykem vydobyl u mocností uznání."
Váchovi imponuje i to, že lídři Čechoslováků uměli dát v kritických chvílích vždy osobní antipatie a politické rozbroje stranou.
"V tom snad byla jejich největší velikost: vždy, když to bylo nutné, dokázali stát při sobě. A nejenom v roce 1918, ale i mnohem později - v druhé polovině dvacátých let minulého století. V tom byli opravdu výjimeční," oceňuje zmíněné politiky historik Vácha. A dodává: "Každý národ je tak dobrý, jak kvalitní jsou jeho vůdci. A tihle šli Čechoslovákům - až na výjimky - v prvním desetiletí republiky vždy příkladem."
Lze tedy jen spekulovat, co by se stalo s Československem už v prvních letech jeho existence, pokud by v čele nestály tak výjimečné osobnosti. "Zřejmě by nepřežilo," míní historik Vácha.
Světová válka skončila dva roky po vzniku Československa (de iure). A už se hrnuly další hrozby
Postupně se v prvním desetiletí Československa urovnal konflikt s Polskem o Těšínsko, třebaže trvalé napětí v této oblasti zůstávalo (vyvřelo opět po mnichovské dohodě v roce 1938).
Největší ohrožení však stále vládlo na hranicích s Maďarskem. "Slovensko nebylo pro Budapešť podle Karla Straky ničím jiným než pouhými horními Uhry. S ostatními sousedy panovala pak ve vzájemných vztazích chladná korektnost.
Postupně se stabilizovaly i vztahy s Německem, ale také s Vídní - následníkem Rakouska-Uherska. Ale až po uzavření mírových smluv - zvláště té versailleské (mírová smlouva z 28. června byla nejdůležitější ze šesti mírových smluv uzavřených roku 1919 jako výsledek šestiměsíčního jednání na Pařížské mírové konferenci; teprve ona oficiálně ukončila první světovou válku mezi státy Dohody a Centrálními mocnostmi). To už se ale na obzoru rodilo nové obrovské nebezpečí - sovětské Rusko, které se snažilo vyvážet bolševickou revoluci dál do Evropy.
Nad Československem se tak opět vznášelo několik hrozeb současně a nový stát se s nimi musel vyrovnávat a zajistit svou bezpečnost. Některá rizika se přitom podle historiků zakonzervovala nebo se odsunula do pozadí, aby znovu vyvřela v roce 1938 po Mnichovské dohodě. Tehdy si Německo, Polsko a Maďarsko roztrhaly Československo na kusy. O tom ale až v příštích dílech našeho seriálu.
Vznik Československa 28. října 1918 považují i přesto historici za úspěšný a ojedinělý projekt demokratického státu obklopeného diktátorskými či autoritativními režimy. Proč však tento projekt po dvaceti letech v roce 1938 zkrachoval?
"Československý úspěch během jeho první desetiletí měl i svůj rub. Ne vše se při ‚stavbě základů‘ podařilo. Neuralgickým bodem státu byla národnostní otázka," říká historik Karel Straka. A dokládá to na faktu, že vždy, když se zhoršila mezinárodní situace, tak se právě národnostní otázka projevila jako velmi nestabilní "kámen", velké riziko v základech československé stavby.
Zakladatelé prohlašovali Československo při jeho zrodu za národní stát. Nebylo ale státem národním, nýbrž národnostním. Československo navíc získalo německou menšinu, která však reálně byla většinou nad Slováky. Nemluvě už o silné maďarské a také rusínské menšině. Samotným Slovákům navíc vadila i idea čechoslovakismu.
"Československo potřebovalo čas. A ne jen dvacet let do roku 1938. Masaryk ostatně odhadoval, že bude třeba třiceti a více let, aby v Československu vznikl politický národ, v němž bude stát pro každého občana jeho vlastí - pro Čecha, Slováka, Němce, Maďara, Poláka či Rusína," uzavírá hodnocení prvního desetiletí Československa historik Karel Straka.
Osudy Československa z let 1918 až 1928 jsou si nicméně velmi podobné s osudy České republiky. Například v tom, jak se oba státy snažily etablovat v mezinárodních bezpečnostních a ekonomických strukturách. Se zmenšením republiky na "pouhé" Česko získalo navíc zajištění bezpečnosti (a tedy i prosperity) státu na významu.
Příští díl: 1928-1938. Zlínu se i v letech těžké hospodářské krize přezdívalo "česká Amerika".
Video: Do roku 2020 bude Česko křižovat legionářský vlak. Podle tajemníka projektu Legie 100 Jiřího Charfreitaga připomene, že legionáři stáli na začátku čs. samostatnosti.
