Nemohli si dovolit prohrát ani couvnout. Legionáři v Rusku před 100 lety změnili dějiny

Jan Gazdík Jan Gazdík
30. 6. 2018 19:50
Série vítězství československých legionářů nad bolševickými oddíly u Lipjag, Bezenčuku, Samary či Kazaně se odehrála právě před 100 lety. Boje významně zkrátily první světovou válku a přispěly ke vzniku Československa. Historici připomínají, že nebýt hrdinství Čechů a Slováků, kteří obsadili transsibiřskou železniční magistrálu, tak by posílená německá vojska na západě zřejmě obsadila Paříž a v bojích by zahynuly další tisíce lidí.
Legionářský obrněný vlak Orlík byl postrachem rudogvardějců.
Legionářský obrněný vlak Orlík byl postrachem rudogvardějců. | Foto: VÚA – VHA

Praha/Samara/Kazaň - Píše se červen 1918 a statisíce německých i rakouských vojáků směřují podle dohod brestlitevského míru z ruského zajetí na západní frontu, kde měli být nasazeni proti jednotkám Francie, Británie a USA.

Škrt přes rozpočet německým maršálům a jejich dohodám s bolševiky udělala ovšem série vítězných bitev československých legií s rudými oddíly, které vyústily v obsazení transsibiřské železniční magistrály. Přesun statisíců zajatých Němců a Rakušanů k zamýšlenému posílení západní fronty se proto nekonal.

"Jde o fascinující příběh obyčejných lidí, kteří několik let bojovali za stát, který neexistoval. Tihle obyčejní lidé změnili svou odvahou a vlastenectvím dějiny," popisuje české legionáře v Rusku historik Dalibor Vácha.

"Pokud někdy Češi ovlivnili svými činy v minulém století světové dějiny, pak to byla právě letní série vítězných bitev nad bolševiky před sto lety. Svým hrdinstvím a oběťmi významně zkrátili první světovou válku a obrovsky tak napomohli vzniku Československa," souhlasí historik Eduard Stehlík, ředitel odboru pro válečné veterány ministerstva obrany.

Bojové úspěchy ruských legií (italské a francouzské nevyjímaje) zaslouženě daly Tomáši Masarykovi při jednání s představiteli západních spojeneckých mocností silný argument pro vznik Československa.

Hrdinství Čechů a Slováků pramenilo i ze zoufalství

"Bitvy u Lipjag, Bezenčuku, Samary či Kazaně jsou spojeny s penzenskou legionářskou skupinou (tu tvořilo asi 6500 mužů - pozn. red.), nejzápadněji rozmístěnou legionářskou jednotkou," připomíná historik Dalibor Vácha.

Pokud by podle něj legionáři kteroukoliv ze zmíněných bitev prohráli, tak to znamenalo jejich konec - buď hned na bojišti, anebo v zajateckých táborech. A jak tento expert na historii legií připomíná, právě v čele penzenské skupiny stály osobnosti jako Stanislav Čeček, Josef Jiří Švec či Rudolf Medek, kteří se později zařadili k vojenské, politické a intelektuální elitě legií.

"Několikrát této skupině hrozilo, že ji bolševici odříznou od ostatních legionářských jednotek. V tom případě by se ocitla bez vlaků, zásob a zbraní. Byl by to její konec. Češi a Slováci bojovali tedy o holý život. Nemohli si dovolit prohrát či couvnout. Nemohli brát nic jiného než vítězství," vysvětluje Vácha.

Ze zoufalství také pramenilo hrdinství a nevýslovná obětavost legionářů. Zejména díky těmto vlastnostem se propojili s ostatními částmi legií, obsadili celou transsibiřskou magistrálu a znemožnili tím přesun Němců a Rakušanů na západní frontu.

Legionářům jsou neprávem připisovány zločiny Rusů

Mužem, který vyhlásil povolžskou protiněmeckou východní frontu, byl Stanislav Čeček. Z legionářů, kteří boje u Lipjag, Benzečuku, Samary a Kazaně přežili, se pak stali radikální odpůrci bolševismu. České bolševiky například nemilosrdně zabíjeli či věšeli na telegrafní sloupy.

"Byla to i msta za nepředstavitelné krutosti a mnohahodinové mučení zajatých legionářů, jimž bolševici postupně odřezávali části těl," vysvětluje historik Vácha.

Rozdíl v míře bolševického a legionářského násilí byl ten, že zatímco rudogvardějci své zajatce komplikovaně mučili a zabíjeli i dlouho po boji, legionáři se k podobným praktikám nikdy neuchýlili. K bolševikům byli nemilosrdní jen v zápalu boje. Jako třeba v bitvě u Lipjag, kde zahnali několik set nepřátel do bažin, kde je postříleli nebo nechali utopit.

Snad odtud pramení odpor dnešních představitelů nedaleké Samary k vybudování pomníku padlým legionářům, který je již několik let hotov a leží ve skladu.

"Možné to je," připouští historik Vácha. Stále se ale podle něj nesprávně zaměňují běločeši (jak legionářům říkali bolševici) s ruskými bělogvardějci. "Mám dojem, že právě tahle záměna vede představitele Samary k odporu postavit padlým československým legionářům pomník, který tam kdysi stával. Přesněji až do té doby, než ho sovětská vláda nechala zlikvidovat," přemítá Vácha.

Češi jsou tak dnes podle něj trestáni za činy, za něž nemohou. I ruští historici si prý uvědomují, že některé zločiny, které Rusové přisuzují legionářům, nemohli Čechoslováci spáchat, protože v inkriminované oblasti nepůsobili. "Bolševická propaganda na legionáře jednoduše hodila zločiny jiných a mnozí Rusové věří těmto lžím dodnes," dodává Vácha.

Jak to bylo u Lipjag?

Čechoslováci útočili proti velké přesile dobře vyzbrojených a opevněných bolševických jednotek složených převážně z Maďarů a Němců. K vítězství čs. legií přispěl paradoxně poručík Jan Gayer, který - když byl výsledek bitvy na vážkách - shromáždil několik desítek mužů z nebojových jednotek (kuchařů a kočích), vyzbrojil je a vyrazil proti kulometné obraně rudogvardějců.

Všichni se skryli před palbou, Gayer však přesto vstal a povzbuzoval je k závěrečnému útoku na bodáky. Nikdo z mužů přesto nereagoval, neposlouchal a všichni stále leželi. Zvedli se až ve chvíli, kdy kulometná palba Gayera těžce zranila.

"V neskutečném záchvatu vzteku, v domnění, že byl jejich velitel zabit (zemřel po operaci 7. června 1918 - pozn. red.), legionáři vtrhli do bolševických zákopů. Jejich energie a zlost byla natolik velká, že většina bolševiků před útočícími Čechoslováky ze strachu utekla," interpretuje legionářské záznamy útoku u Lipjag historik Vácha.

Boje legionářů s rudogvardějci se na přelomu června a července 1918 vyznačovaly až sebevražednými výpady Čechoslováků. Legionářská energie a touha po vítězství bolševiky podle mínění historiků často doslova ochromila, takže raději utekli.

Přepadení vlaku v Zlatoustu a role legionářského bratrství

Rudogvardějci přepadli legionářský vlak s neozbrojeným štábem a hudbou prvního legionářského pluku. V soutěsce na ně spustili kulometnou palbu z obou stran.

Legionářům bylo jasné, že když ve vlaku zůstanou, tak zemřou. "S holýma rukama proto vyrazili do kopce proti kulometům, aby jejich obsluhy zabíjeli kameny, vším, co jim přišlo pod ruku. Přes Ural museli jít nakonec tihle 'zoufalci' pěšky. Z dnešního pohledu jde o neskutečný výkon," konstatuje Vácha. Bezmezná obětavost dala někdy v té době vzniknou pověstnému legionářskému bratrství.

V Česku žije několik set tisíc potomků legionářů z Ruska, Itálie a Francie

Legionáři (a nejenom ti v Rusku, ale i v Itálii či Francii) byli ochotni za ideu samostatného Československa položit život. "Tihle chlapi byli navíc ještě nedávno mezi námi. Stále tedy nejde o události, které bychom měli odsunout do archivů a učebnic," domnívá se Eduard Stehlík.

O tom, že je příběh legionářů stále živý, svědčí i po Česku putující legionářský vlak, na který se při jeho zastávkách pokaždé sesypou příbuzní legionářů. Jejich pátrání po osudech předků se zvláště v posledních letech stupňuje. Potomků legionářů žije dnes podle hrubých odhadů v Česku několik set tisíc.

Například prasynovec jednoho z legionářských velitelů a později i generála Karla Kutlvašra, jehož komunisté léta věznili, Petr Švec říká, že "o strejdovi nemohli na prosbu rodičů před kamarády v letech totality s bratrem Pavlem dlouho mluvit (Kutlvašr zemřel v roce 1961 krátce po propuštění z vězení, pozn. red.), protože ho režim považoval za zapřísáhlého nepřítele".

"Ale tetu Lízu (Jelizavetu, ruskou manželku Kutlvašra - pozn. red.) jsem ještě zažil. Postupně jsme s bratrem objevovali to, co strejda pro tuto zemi vykonal, i celý jeho dramatický osud. Jakkoliv to možná zní pateticky. Přivedlo nás to k hrdosti na jemu podobné mimořádné lidi. Jen těžko říct, zda bychom tu bez jejich obětavosti a hrdinství dnes vůbec byli," říká Švec.

Jelizavetu Kutlvašrovou (1899-1980) navštěvovali v letech první republiky ruští emigranti - lékaři, spisovatelé, básníci. A když zemřeli, tak se starala o jejich hroby. "Tato povinnost přešla postupně na nás, takže o ty hroby dnes pečujeme my s tátou. A přibrali jsme si k nim dalších pět hrobů legionářů na pražských Olšanech. Vlastně jsme je adoptovali," uzavírá Švec.

Související video: Česko křižuje legionářský vlak

Přesná replika legionářského vlaku bude do roku 2020 jezdit po českých kolejích. Podle tajemníka projektu Legie 100 Jiřího Charfreitaga připomene, že legionáři stáli na začátku čs. samostatnosti. | Video: DVTV
 

Právě se děje

před 22 minutami

Světové atletice vládnou trojskokanka Rojasová a tyčkař Duplantis

Nejlepšími světovými atlety roku 2020 se stali halová světová rekordmanka v trojskoku Yulimar Rojasová a světový rekordman ve skoku o tyči Armand Duplantis. Oba v tradiční anketě Světové atletiky triumfovali poprvé.

Pětadvacetiletá Venezuelanka Rojasová v únoru v Madridu posunula halový rekord na 15,43 metru, skočila tehdy o sedm centimetrů víc než Ruska Taťjana Lebeděvová v roce 2004. Na trůnu vystřídala americkou překážkářku Dalilah Muhammadovou a navázala na úspěch jiné trojskokanky Caterine Ibargüenové, která byla nejlepší světovou atletkou roku 2018.

Jednadvacetiletý Duplantis se stal nejmladším mužským vítězem této ankety, která se vyhlašuje od roku 1988. Švédský skokan v hale dvakrát posunul světový rekord až na 618 centimetrů. Venku pak překonal 615 cm a sebral Sergeji Bubkovi nejlepší výkon pod širým nebem. Vyhrál všech šestnáct závodů, do kterých letos nastoupil. V hlavní kategorii triumfoval dva roky po ocenění pro vycházející hvězdu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy