Novinařině se Radek Bartoníček věnuje přes 30 let, začal psát po pádu komunistického režimu v roce 1989. Začínal na rodném Slovácku, svůj první článek věnoval první soukromé pekárně ve vsi. Každodenně se začal věnovat novinařině v roce 1991, v roce 1994 začala v Brně jeho dlouholetá práce v MF DNES, později se přesunul do Prahy a od roku 2016 píše pro Aktuálně.cz. Věnuje se zejména politickému zpravodajství. V minulosti dělal nejen rozhovory s premiéry a ministry, ale reportoval například z tornádem zasažené jižní Moravy v roce 2021 i dalších míst.
Je známý svými otázkami na vládních tiskových konferencích při začátku epidemie koronaviru v Česku. Politikům často klade kritické otázky a nebojí se za svou odpovědí jít. "Za nejdůležitější považuji komunikaci mezi politiky a novináři i celkově mezi lidmi. Je v pořádku, že máme různorodé názory na spoustu věcí, zásadní je, abychom si je vyměňovali v rámci slušné demokratické debaty, po které si podáme ruce," říká Radek Bartoníček.
Byla pro vás novinařina vždy jasná volba? A jak jste se k ní dostal?
Dá se říci, že od mých 21 let to byla zcela jasná volba. Od prvního článku mě začalo bavit vše, co je spojeno s novinařinou. Nejdříve psaní, následně fotografování a natáčení videí. Jak jsem se k ní dostal, to už si zcela přesně nepamatuji, ale vím, že po příchodu svobody v roce 1989 jsem se chtěl například dozvědět, kdo je ten šikovný, aktivní pekař, který začal jako první v okolí dělat vlastní chleba a rohlíky. Samozřejmě jsem vůbec netušil, že můj prvotní zájem o lidi a novinařinu potrvá tolik let.
V oboru jste přes třicet let, měl jste někdy chuť s tím seknout?
Lhal bych, kdybych řekl, že jsem takovou chuť neměl. Občas mám pocit, že už nemám sílu pokračovat. Nebo pochybuji o smyslu své práce. Nejvíce nad něčím takovým člověk přemýšlí, když má děti. Poznává, jak je to s nimi fantastické, jak je nesmírně důležité se jim věnovat, a zároveň vnímá, jak ukrutně rychle utíká čas a děti dospívají.
Je to, jako když chcete chytit proud vody, ale přitom cítíte obrovskou marnost nad tím, že se vám to nikdy nepodaří. Život je nekonečně zajímavý a mnohokrát jsem přemýšlel nad tím, jestli čas vyměřený na tomto světě využívám tím nejužitečnějším způsobem.
Je i po třiceti letech novinařina vaše práce snů?
Ano, je to smutné konstatování, ale žiji novinařinou prakticky od rána do večera, i noci. Nevěnuji se jí "jenom" v pracovní době, ale mnohdy i mimo ni. Dělám novinařinu ve volném čase. Mimo jiné také na sociální sítích a mám i svůj web. Pořád kolem sebe vidím strašně moc věcí, událostí a lidí, které bych chtěl zachytit. A opět cítím bolest z toho, jak mi ubývá čas.
Pro svůj obor jste zapálený a jste známý tím, že se nenecháte odbýt jen nějakou plytkou odpovědí. Nemálo veřejně známých osob se u vašich otázek zapotilo. Je způsob pokládání otázek něco, co jste se musel naučit, nebo to pro vás bylo přirozené už od začátku?
Především bych upozornil, že si vůbec nejsem jistý, jestli se ptám správně. Sice jsou lidé, kterým se můj styl dotazů líbí, ale je nemálo lidí, kterým se nelíbí. Přemýšlím nad reakcemi a hledám správný poměr mezi slušností, důrazností a zvědavostí. Občas je mi líto, že mě hodně lidí zná jako hlas z tiskových konferencí a podobných setkání s politiky. Snad jsem toho v životě udělal o trošku víc, než že jsem se někoho na něco ptal.
Určitě jsem se ale nikdy neučil, jak pokládat dotazy. Bohužel nemám ani vysokou školu, protože po roce 1990 mi přišlo, že život, novinařina a dění v naší zemi jsou tak fantastické a zajímavé, že jsem měl pocit, že ve škole bych jen ztrácel čas. Nesmírně moc mě zajímají lidé, proto mě tolik baví jim pokládat otázky. Můj sen byl mít svůj pořad rozhovorů v rozhlase. Ale bohužel tento sen, stejně jako mnoho dalších, se mi skoro určitě už nesplní.
Ve svých textech se převážně věnujete politickým tématům. Ale například vloni jste hned v noci po tornádu v Hruškách vyjel na místo a reportoval ze zničených obcí. Bylo to pro vás přirozené rozhodnutí?
Ano, tehdejší rozhodnutí bylo spontánní. I když se ozval můj šéf Pavel Švec, už před jeho telefonátem jsem věděl, že chci jet na místo. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Zároveň jsem udělal chybu, že jsem tam nezůstal déle, třeba měsíc nebo alespoň týden. Byť se tam často vracím. To místo je v mnoha směrech laboratoří pro mnoho věcí a vztahů. U takových reportáží je nutné se instinktivně rozhodnout a vyrazit. Třeba u nedávného obrovského požáru v Českém Švýcarsku jsem zaváhal. Moc jsem přemýšlel. Nevyjel jsem. Převeliká chyba. Sám sobě slibuji, že budu vyrážet do terénu častěji.
Jste hodně aktivní na sociální síti Twitter a díky tomu dost komunikujete s lidmi kolem sebe - i mimo svou sociální bublinu. Berete to jako samozřejmost, která patří k vaší práci?
Zajímavé je, že já původně na Twitter ani nechtěl. Ale v redakci mi řekli, že když dám své video na Twitter, tak se potom nejlépe sdílí do článků na web Aktuálně.cz. Tím vše začalo. Občas kroutím hlavou nad tím, jak strašně moc příspěvků a videí jsem tam dal a kolik lidí mě sleduje. Přitom je to jenom určitá bublina, novinář se musí pohybovat na ulici, ne na sociálních sítích. Když už na sítích jsem, chci být originální, chci mít pocit, že má práce je v nějakém smyslu pro druhé lidi užitečná. Jsem ale strašně zklamaný, kolik lidí na Twitteru vystupuje neslušně i agresivně. V den, kdy skončím s novinařinou, opustím i sociální sítě.
Máte nějaký tip pro ty, kteří by se chtěli stát novinářem?
Mám jednu skromnou radu. Novinařina je velmi zajímavá práce, je možné s ní prožít zajímavý život, byť ne zrovna klidný a pohodový. Pokud ji ale chcete dělat, nesmíte se bát mluvit s lidmi a musíte mít touhu stále se něco dozvídat a dobírat se podstaty věcí a událostí. Musíte považovat pravdu za svůj maják, možná se k němu někdy jen přiblížíte, možná někdy budete bloudit, ale vždycky musíte směřovat za tímto majákem.
K Josefu Skálovi dodám, že se dočkal docela velkého potlesku, šle zdaleka ne největšího. “Vlastenecká” scéna má jiné lídry, kteří získávají na síle a dávají se v zákulisí - a bez větší pozornosti médií - dohromady .
— Radek Bartoníček (@R_Bartonicek) September 4, 2022
Vnímáte Česko jako rozdělené? Za poslední roky tu máme covid, válku na Ukrajině, téměř neustále vyhrocenou politickou situaci… A každý na to má svůj názor.
Dá se říci, že země je rozdělená, ale myslím, že tomu tak bylo skoro vždy. Pamatuji si doby, když na podzim 1989 vzniklo Občanské fórum. Jen chvíli to vypadalo, že většina lidí bude pod jeho vlajkou. Pak vzniklo Občanské hnutí, ODS a další strany. A už bylo jasné, že vlajek bude několik. Musím se smát tomu, jak jsem si v roce 1990 myslel, že teď už budou všichni lidé poctiví, všechno budou myslet dobře a tak nebude o čem pořádně psát.
Pokud jde o "rozdělení" společnosti, je přirozené, že lidé mají různé životní zkušenosti, různé vědomosti, různé názory. Pokud budou spolu slušně a v klidu debatovat, je to v pořádku. Velmi se ale bojím radikalismu, kdy mohou mít lidé pěnu u úst a věřit, že problémy se dají řešit rychle a jednoduše. Ať existuje rozmanitost a samozřejmě svoboda spojená s odpovědností, ale vždy v rámci slušné demokratické debaty, po které si lidé podají ruce.
Jste zvědavý na situaci v Česku před prezidentskými volbami?
Nesmírně! Osud naší země je něco, nad čím přemýšlím vedle rodinných věcí nejvíce. Vždycky mě zajímalo dění v Česku, stejně jako ve světě. Je to i jeden z důvodů, proč jsem se začal novinařině věnovat. Mám tři dcery a obrovsky moc bych jim přál co nejlepší budoucnost. Stejně jako všem dětem a jejich dětem. Je naší povinností zajímat se o osud naší země a snažit se, aby se v ní co nejvíce lidem žilo dobře a naše země patřila k těm nejvyspělejším a nejférovějším.
8. Jsem si vědom, že asi zkouším trpělivost a toleranci většinové části Twitteru na samou hranici, ale podle mě je užitečné znát názory a reakce lidi z dnešního Václaváku. Třeba této paní, se kterou mnozí nebudete souhlasit. A někteří budete. Díky za pochopení pro novinařinu. pic.twitter.com/Ej79V9jqGT
— Radek Bartoníček (@R_Bartonicek) September 28, 2022
Jak si udržujete čistou hlavu?
To je těžký dotaz. Nemám moc času si čistit hlavu. Určitě mi jednou vypoví službu, a to v ještě relativně mladém věku. Pokud si potřebuji odpočinout, spěchám vlakem domů na rodné moravské Slovácko. To je můj skutečný ráj, ve kterém také občas fotím, točím a píšu.
Miluji rána, když se rozednívá, když vychází sluníčko. V takových chvílích chodím běhat, ať už v Praze, na Slovácku nebo kdekoliv jinde. Po běhu se člověk cítí nádherně. Rád taky hraji tenis, ale bohužel letos jsem ho hrál hrozně málo. Mým snem je naučit hrát tenis všechny tři své dcery a zahrát si ho s nimi. U první se mi to snad podařilo, druhá se ho učí a ta nejmladší je na začátku. Chtěl bych se dožít toho, že si dáme pořádnou, kvalitní tenisovou čtyřhru. A pokud ty tři holky budou v životě spokojené, pak si řeknu, že jsem nebyl na světě zbytečně.
Doporučil byste knížku nebo film či seriál, které vás v poslední době zaujaly?
Jsem špatný čtenář. Pořád něco čtu, ale většinou jde o noviny, internet nebo poslouchám mluvené slovo. A většinou je to opět spojeno s novinařinou, politikou, rodným Slováckem, zejména jeho lidovou kulturou.
Mám moc rád knížky Bohumila Hrabala, Ludvíka Vaculíka, Viktora Fischla, Josefa Holcmana z našeho Slovácka, Stefana Zweiga a dalších. Z poslední doby si vybavuji Člověka Gabriela od Kateřiny Dubské. Tolik emocí v jedné knize… Moc se mi líbil seriál Tokyo Vice. Je o novináři. Mám rád seriál Hříšní lidé města pražského. Ke starým seriálům se vracím často, třeba k F. L. Věkovi, Sňatkům z rozumu, Cirkusu Humberto. Nové seriály mi většinou nic neříkají.
Rád se dívám také na dokumenty a divadlo, mám předplacené speciální kanály. Rok na vsi, Gazdina roba, to jsou nestárnoucí díla. A pokud jde o filmy, stále se vracím k filmům jako Hodiny, Piano, Madisonské mosty. Bylo by toho mnoho.
Jak jsem už řekl, svět je fascinující místo, ve kterém člověk dokázal vytvořit tolik cenného a kouzelného. Bohužel, dokázal toho také hodně zkazit. Musíme být ale optimisté a musíme každým svým malinkým dílem přispět k tomu, aby mnohem více převažovalo to dobré.
