Praha - Zatímco poslanec David Šeich navrhuje, aby řidiči v povinné výbavě automobilu vozili i testovací přístroje na zjištění, zda nemají v těle alkohol, odborníci se k jeho nápadu staví odmítavě.
Většinu detektorů, které zjišťují alkohol z dechu, považují za nespolehlivé. A navíc připomínají, že alkohol ovlivňuje schopnost řídit vozidlo i poté, co už z těla vyprchal.
Dlouhé pozůstatky flámu
"Mohlo by se na první pohled zdát, že nápad má určitou logiku," zamýšlí se Karel Nešpor, primář Psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích a odborník na léčení alkoholové závislosti. "Žijeme v zemi, kde je vysoká spotřeba alkoholu a také velké množství dopravních nehod."
Vzápětí však připomíná: "Představte si sedmdesátikilogramového muže, který v osm večer vypije pět piv. Kolem jedenácté hodiny dopoledne bude alkohol z jeho těla odbourán. Jenomže jeho může stále bolet hlava, může být nevyspalý, jeho reakce jsou ovlivněny tím, že tělo je odvodněné, má nedostatek hořčíku a draslíku, vitamínů..."
Právně je všechno v pořádku, alkohol je pryč. Ale ve skutečnosti je takový řidič stále nebezpečný. Test na alkohol mu však řekne, že může řídit.
Dvakrát za rok na kalibraci?
"Je otázka, jaký přístroj měl pan poslanec vlastně na mysli," přemítá Jan Peršl z Českého metrologického institutu v Praze. Zákon o metrologii totiž měřidla dělí na "stanovená" a "pracovní". A je mezi nimi pořádný rozdíl. I cenový.
"Ta první jsou směrodatná. Musí se však pravidelně, jednou případně dvakrát za rok ověřovat a nově kalibrovat. A stojí desítky tisíc korun," popisuje Jan Peršl. "Pracovní měřidla jsou levnější, ale jejich výsledky jsou podle zákona jen orientační."
Krevní test v autě nebude
Nejspolehlivější zjištění, zda má člověk v těle alkohol, poskytuje krevní test. Ten se dělá v toxikologické laboratoři nejdříve takzvanou plynovou chromatografií. Při ní se alkoholové páry oddělují od ostatních těkavých látek a přístroj stanovuje pouze alkohol, nesplete si jej s jinými redukujícími látkami. Poté se výsledek ještě ověřuje Windmarkovou metodou, což je jodometrická titrace, která stanoví kromě alkoholu i ostatní redukující látky v krvi.
Za o něco méně spolehlivé se považuje zjišťování alkoholu v moči.
Pro řidiče však pochopitelně má smysl vozit pouze přístroje, které alkohol prokážou v dechu. "On to fakticky je alkohol uvolněný z drobných cévek, které zásobují plíce krví, takže alkohol uvolněný z krevního oběhu," konstatuje primář Nešpor.
Zelená trubička je jen pro orientaci
V minulosti policisté používali k dechové zkoušce řidičů detekční trubičky. Jsou na jednorázové použití, ale levné, řádově v desítkách korun za jednu soupravu.
Obsahují bezbarvý chroman draselný, který alkohol obsažený v dechu redukuje na sůl chromitou, jež se zbarví do zelena.
"Tyto trubičky jsou sice docela spolehlivé, ale jen orientační. Určí, že v krvi je alkohol, ale už nedokážou stanovit jeho přesné množství," zdůrazňuje Bedřich Čech z Policejní akademie v Praze.
Totéž říká Jaroslav Zikmund, soudní znalec z oboru toxikologie z Prahy: "Trubička vám řekne - máš alkohol, nemáš alkohol. Ale nic víc."
Nevýhodou však je, že trubička si může splést alkoholové páry třeba s acetonem, který mívají v dechu například osoby trpící cukrovkou.
Měřidlo za třicet tisíc
Státní policisté dnes už k měření používají jiné zařízení. Vyrábí je německá firma Dräger a stojí asi třicet tisíc korun; dřívější modely stály až dvojnásobek.
Přístroj pracuje na principu spektrofotometrie v infračervené oblasti spektra neboli infračervené záření je v přístroji pohlcováno parami etanolu, a podle toho se určí množství obsaženého alkoholu.
"Zařízení považujeme za vcelku spolehlivé do hodnoty tří promile alkoholu v krvi," vysvětluje inženýr Čech.
Těžko však může někdo po řidiči chtít, aby si kupoval tak drahý přístroj.
Levné = nespolehlivé
Na trhu se dají pořídit i další detekční přístroje v ceně od několika stokorun až po asi 1200 korun. V těch lepších z nich vzorek vzduchu obvykle analyzuje polovodičové čidlo.
"Jejich spolehlivost je ale velmi nejistá. Ručit bychom za ně nemohli, už proto, že výrobci nesdělují přesné informace, na jakém principu a s jakou spolehlivostí jejich přístroj pracuje," shrnuje Bedřich Čech z Policejní akademie.
Na problémy s pitím přístroj nestačí
"Za tu tisícovku nebo míň, co prosím vás můžete chtít za kvalitu?" hodnotí soudní znalec Zikmund. "Nedokážu si představit, jak by se povinné přístroje kalibrovaly, aby se daly považovat za spolehlivější. Zato si představit dokážu, jak se řidiči obvinění za řízení pod vlivem alkoholu brání, že jejich přístroj jim ukázal, že jsou v pořádku; najdou si k tomu svědky..." zamýšlí se.
Podle něj vede dělicí čára jinde: "Slušný člověk, když má jen podezření, že by ještě mohl být pod vlivem alkoholu, tak prostě neřídí. A kdo má problémy s pitím, může si detekční přístroj pořídit dobrovolně. Ale asi mu s jeho problémy nepomůže."
