Srebrenica (od našeho zvláštního zpravodaje) - Pohled na tiše plačící muslimské ženy v barevných šátcích není lehké ustát.
Člověk by od manželek, matek a dcer obětí srebrenické genocidy čekal, že budou plné vzteku. Opak je ale pravdou.
Rakve potažené zeleným suknem uvnitř skrývají pouhé kousky kostí či zubů. Pro přeživší nejhorších masových vražd, které Evropa od druhé světové války zažila, tyto drobné ostatky přesto znamenají obrovskou úlevu.
I když je plná slz.
Čekání
Šestnáct let po masakru ve Srebrenici je největším přáním příbuzných právě taková katarze. "Tyto dvě patří mým synovcům," ukazuje s napětím v hlase na očíslované rakve Ifata Klempičová.
Od konce války v Bosně a Hercegovině se podařilo identifikovat už 6598 těl, muslimů, kteří v létě 1995 zemřeli přímo ve Srebrenici a v okolních vesnicích či kopcích. Přes ně utíkali před srbskými vojáky notoricky známého válečného zločince Ratka Mladiče.
Stejně jako každý rok provázel i letošní ceremonii v Potočari poblíž Srebrenice pohřeb. Loni totiž našli a identifikovali vyšetřovatelé Mezinárodní komise pro pohřešované osoby ostatky dalších 613 lidí.
Ve městě Visoko, kde organizace sídlí, provedli sérii testů DNA a určili, komu patří. Památník a hřbitov zaplavily jejich rodiny spolu s tisíci dalších lidí a politiků.
Na dohled od vykopaných hrobů stále stojí polorozpadlé sklady a továrny, kde v úterý 11. června 1995 Mladičovi vojáci shromáždili odhadem 25 tisíc bosňáckých uprchlíků.
Hned druhý den začalo sadistické vraždění.
Neúplné vítězství
Sedmapadesátiletá Klempičová se ve Srebrenici narodila. Během řádění přišla o dvacet příbuzných. Masakry přímo v Potočari se děly v přítomnosti nizozemských modrých přileb.
"Jsem ráda, že se těla synovců našla. To čekání bylo nekonečné," říká žena s vrásčitou tváří na místě, které OSN původně vyhlásila "bezpečnou zónou".
"Zbylo jen pár kostí. Řekli nám, ať jsme rádi i za ně, jinak bychom se pohřbu nemuseli dočkat nikdy."
Vrahové zahrabávali mrtvá těla do masových hrobů, které později znovu otevřeli. Mrtvoly často hrnuli pomocí buldozerů jinam.
Chtěli tak zahladit stopy po svých zločinech. Masakry trvaly v srebrenické oblasti několik týdnů.
Čerstvé hroby
613 čerstvých hrobů v Potočari znamená pro rodiny obětí drobné, ale důležité vítězství. Hluboce věřící komunita muslimů z východní Bosny působila během pondělního pohřbu dojmem jedné velké rodiny.
Ačkoliv nalezené kosti synovců představují pro Ifatu Klempičovou úlevu, jako vítězka se rozhodně necítí.
Stále čeká na zprávu z Visoka.
Ani šestnáct let po srebrenické genocidě netuší, kde leží kosti jejího syna Suáda. "Až mi to povědí, budu svým způsobem šťastná. Pokud to vůbec můžu nazvat štěstím."
Suádovi Suljo Klempičovi bylo 11. července 1995 patnáct let.
Na seznamu pohřešovaných dětí je uveden pod číslem 2006980183764.
