Je to jedno z nejpalčivějších novodobých traumat nejen pro pozůstalé po mužích, kteří zahynuli v Afghánistánu, ale i pro zmrzačené a bezpochyby i tisíce českých vojáků, kteří zemí za dvacet let války prošli. Všechny po dobytí Kábulu Tálibánem trápí otázka, zda jejich oběti nepřichází nyní při rychlém vyklízení Afghánistánu vniveč.
Ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík, jenž se pravidelně schází s příbuznými padlých vojáků, říká, že nikdo z pozůstalých, s nimiž mluvil, nevnímá oběť blízkého jako zbytečnou. Naposledy se s některými rodinami viděl minulou neděli.
"Nejen ony teď přirozeně polemizují s otázkou: Co by se asi stalo, kdybychom do Afghánistánu kvůli teroru al-Káidy nevstoupili? Dost možná by pak evropská města byla celých těch dvacet let zahlcena teroristickými údery," tlumočí pocity pozůstalých Stehlík, jinak také někdejší dlouholetý ředitel odboru pro válečné veterány ministerstva obrany.
Pozůstalí po českých vojácích berou podle Stehlíka současné dění v Afghánistánu statečně s přesvědčením: Ztratili jsme tam syna, otce, manžela či bratra, ale oni tam přece pomáhali čelit zlu, které se pak nedostalo až k nám.
"Jakkoliv by bylo pochopitelné, pokud by teď i pod vlivem bolestné ztráty nejbližších a nevýslovného utrpení smysl českých misí v Afghánistánu zavrhli," uznává Stehlík. Při setkání s rodinami přesto nezaznamenal žádné pocity zmaru či deziluze.
Způsob odchodu z Afghánistánu mě bolí
Jedním z mnoha českých veteránů, jež úprk spojenců z Afghánistánu trápí, je někdejší vrchní praporčík brigády rychlého nasazení Miloš Prášil.
"My vojáci jsme svůj úkol zvládli. Nás nikdo neporazil," namítá. V Afghánistánu přišel o nejbližší přátele Kolju Martynova a Jaroslava Lieskovana, sám tam přitom jen zázrakem přežil v lavině bahna a kamení, která jej po přívalových deštích zavalila. Následky těžkého zranění a opakovaných operací mu ztrpčují život dodnes. Na nic si ale nestěžuje. A stejně jako Eduard Stehlík je ve styku s pozůstalými po kamarádech.
"Lidé, kteří v Afghánistánu ztratili manžela, syna či bratra, nebudou teď jen pod vlivem záběrů o chaosu na kábulském letišti shazovat jejich oběť. Něco skončilo a něco začíná. Pro mě to jako pro vojáka skončilo loňskou mírovou dohodou mezi USA a Tálibánem. V podobných válkách, jako je boj s terorem, dojde časem vždy k vyčerpání. Tálibán se chová přece jen jinak než v 90. letech. Nepálí se třeba afghánské vlajky, nešlape se po nich. Je tedy teď na politicích, aby se Afghánistán nezvrhl v nové peklo. Bojovali jsme o afghánské srdce, ale nedostali jsme ho. A nedostane ho nikdo," svěřuje se veterán Prášil.
Rekonstrukční tým, v němž působil, se podílel v Afghánistánu na výstavbě škol, závlahových systémů, elektráren, mostů včetně obnovy infrastruktury anebo i dodávek nedostatkových léků do nemocnic, aby Afghánci mohli, jak říká Prášil, normálně žít.
"Pro vesničany tam má životní význam každý potůček či elektrárnička, aby v těch drsných podmínkách vůbec přežili. Pravda, dnes vidíme jen ten chaos v Kábulu, ale zapomíná se na vše, co jsme tam na přání kmenových vůdců vybudovali. Nebylo to zbytečné, jakkoliv teď mě, ale i rodiny, které přinesly oběť nejvyšší, způsob našeho odchodu hodně bolí," přiznává veterán z Afghánistánu Miloš Prášil.
Nešlo jen o prázdná slova
Pro pozůstalé bývá podle psychologa Daniela Štrobla velkou vzpruhou fakt, že jejich blízcí zahynuli při službě vlasti, která je do Afghánistánu poslala do boje s terorem anebo i obnovovat válkou poničenou zemi.
"V Česku vede kdekdo spoustu řečí o nebezpečí islamismu. Ale jedině vojáci mohou s klidným svědomím konstatovat, že nějakou dobu drželi toto nebezpečí v šachu a jen o tom stále nežvanili. Tohle jim už nikdo nemůže vzít. Naši vojáci se mi například v Afghánistánu svěřili s něčím, co dnes v Česku asi jen málokdo chápe: 'Šli jsme do této mise proto, aby islamisté neodpalovali do povětří autobusy s lidmi i v Česku. Raději je proto zaměstnáváme tady v Afghánistánu.' A možná překvapím i následujícím postřehem: s lidmi pracuji už léta, takže spolehlivě vím, že tihle vojáci to přesně takhle cítili. Nešlo jen o prázdná slova," ujišťuje psycholog.
Na Štroblova slova navazuje i veterán Miloš Prášil: "Pro nás vojáky mělo obrovský význam, abychom to v Afghánistánu zvládli, abychom obstáli. A já jsem i dnes velmi hrdý na vše, co jsme tam odvedli."
Rovněž bývalého šéfa polní nemocnice Jindřicha Sittu, jehož tým lékařů a zdravotních sester vyjel do Afghánistánu mezi prvními už před devatenácti lety, trápí překotné vyklízení pozic v této zemi. I ve světle toho, že Češi operovali a zachránili tisíce zraněných Afghánců, včetně mnoha dětí.
"Mnozí z nich by bez naší pomoci neměli šanci přežít. Na druhé straně je ale právě tohle důvod, který mě posiluje, takže nepropadám frustraci. Působení českých lékařů v Afghánistánu mělo obrovský smysl. A samozřejmě i pro zraněné či nemocné vojáky. Teď kolem sebe slyším jen to, že bylo vše špatně. Ale není to tak. Pouze to najednou vidíme pod silnými emocemi jen černě," zdůrazňuje Jindřich Sitta.
Vysoce postavený generál, který si kvůli informačnímu embargu velení armády nepřeje být jmenován, na lékaře Sittu navazuje: "Při teroristických úderech al-Káidy na USA v roce 2001 zemřely tisíce nevinných Američanů. Mnohem víc než při útoku Japonska na americkou námořní základnu Pearl Harbor v roce 1941. Co měli Američané jako naši spojenci dělat? Nic? Američané nemohli do Afghánistánu nejít," říká a připomíná i další oběti série teroristických útoků prakticky po celém světě.
"Al-Káida, kterou jsem měl tu čest zblízka poznat, byla kvůli napadení našeho nejvlivnějšího spojence USA v Afghánistánu zlikvidována, včetně jejího vůdce Usámy bin Ládina. Vojáci se tedy nemají za co stydět, jakkoliv se ani mně nelíbí vyústění celé operace. Nevyčítejte to ale nám vojákům. My jsme al-Káidu porazili. Teď už je to hlavně na Afgháncích," konstatuje.
Až s odstupem času si podle lékaře a veterána z Afghánistánu či války v Perském zálivu Jindřicha Sitty možná uvědomíme, že devatenáctileté působení Čechů v Afghánistánu mělo - nehledě na bolestné oběti na životech, zmrzačení či zranění vojáků a jejich obrovský stres - přece jen smysl. "A lidé, kteří tvrdí opak, nevědí o té zemi, ale ani důvodech, proč jsme tam šli, vůbec nic," doplňuje Sitta.
