Od naší zpravodajky - Když Rusové vtrhli do sousední země, byl Nikitovi jen týden a kousek. "Sbalila jsem všechny miminkovské věci, které jsme doma měli, a pár mých vlastních a vyjeli jsme na západ Ukrajiny," vzpomíná šestadvacetiletá žena. Tam se setkala s kamarádkou Innou, která je podobně jako Marija ajťačka.
Až k hranici je odvezli Marijin manžel a Innin přítel. Tehdy ženy viděly své partnery naposledy. Oba se obrátili východním směrem a odjeli bojovat do války, kterou rozpoutal ruský prezident Vladimir Putin.
Marijin manžel se vydal bránit hlavní město, na jehož severozápadním předměstí Hostomel si s Marijou koupili byt. Hostomel těsně sousedí s Irpiní a také Bučou, místy, kde po odchodu ruské armády lidé našli mnoho těl mrtvých civilistů.
V den rozhovoru s Marijou a Innou obletěly svět první důkazy o válečných zločinech v Buči. Ani jedna z žen o nich tou dobou nevěděla. "Zprávy raději nesleduji, bojím se, že bych přišla o mléko pro malého," svěřuje se Marija těžkým hlasem. Inna vstává a jde do kuchyně pro hrnek vody. "S našimi partnery i rodiči na Ukrajině jsme v kontaktu. Ptáme se, jestli už je bezpečné se vrátit, ale zatím není," vysvětlují obě ženy.
Právě to je důvod, proč Marija a Inna jako jedny z mála Ukrajinek v Maďarsku zůstávají, navíc hned u hranice v malé vsi, kde hlavním zdrojem obživy je pěstování ovoce a výroba moštů a pálenky. Chtějí být co nejblíž domovu. Věří, že se budou moct vrátit třeba už na konci dubna.
Radši bych povídala o své práci
Kde je "doma", ukazuje Inna na mapě v mobilním telefonu. Bydlí v Poltavě, severně od řeky Dněpr a jihozápadně od Charkova. Najít Marijinu adresu je složitější, bydleli s mužem v jednom z vysokých bytových domů, postavených v posledních letech. Na mapce se během hledání krátce objeví nápis "Letadlo Mrija", připomínka obdivovaného největšího nákladního letounu světa Antonov An-225. Stál v hangáru na hostomelském letišti, když válka začala. Krátce nato ho zničila ruská raketa.
Inna se při pohledu na nápis zarazí a povzdechne si. "Víte, mnohem raději bych vám říkala o své práci, jakou čtvrť v Kyjevě mám nejradši nebo kam v Poltavě ráda chodím běhat. Ale je potřeba, aby tyhle věci slyšelo co nejvíc lidí. Takže vám je povím," pustí se odhodlaně do vyprávění.
"Ráno 24. února mě probudil zvláštní zvuk. Nikdy jsem nic takového neslyšela. Volali jsme si s přáteli a zjistili jsme, že stejné zvuky se ozývají po celé zemi," vypráví mladá žena plynulou angličtinou a pečlivě volí slova, aby nemusela říct nahlas "výbuch" nebo "bombardování".
Cesta z Poltavy na západ jí s přítelem zabrala víc než dva dny. "Nevěděli jsme, co dělat, kam jít. Chtěli jsme se jen vrátit domů a žít v míru," vzpomíná na začátek války. Místo toho je rychle se šířící konflikt zahnal stejně jako desítky tisíc jejich krajanů dál na západ. Po setkání s Marijou na maďarsko-ukrajinské hranici přešly ženy pěšky do bezpečí, do Evropské unie.
Marija má v Maďarsku strýce, který ale pracuje na stavbě a žije ve sdíleném bytě. Ženám s malým dítětem nemohl přímo pomoci. Podařilo se mu však zjistit, že v Panyole nabízejí na rozdíl od drtivé většiny maďarských obcí podél ukrajinské hranice i dlouhodobé ubytování pro uprchlíky. A tak se dvě mladé Ukrajinky seznámily s třetí důležitou ženou tohoto příběhu: Klárou Kissovou, která ve vsi obklopené švestkovými sady žije s manželem a malou dcerou.
Radosti všedních dní
"Druhý den války jsme začali organizovat dobrovolnickou pomoc, společně s místní samosprávou," vysvětluje energicky mladá žena. "Náhodou, neumí někdo z vás rusky nebo ukrajinsky?" ptá se. Do Panyoly totiž právě přijela matka se třemi dětmi z Charkova a v neděli odpoledne tu není nikdo, kdo by tlumočil. Některé věci jsou ale jasné i beze slov: potřebují teplo, něco k jídlu a připojení k internetu, aby se mohli ozvat domů.
"Většina hned pokračuje dál na západ. Na začátku jsme tu měli lidi původem z Maroka nebo Nigérie, kteří na Ukrajině žili a snažili se nějak dostat domů. Pro jednu dívku musel dokonce přijet z Budapešti marocký velvyslanec, měla zlomenou nohu," vzpomíná Klára Kissová na první dny války. "Potom začali jezdit lidé z válečných zón. Mariupolu, Charkova, Kyjeva."
V Maďarsku se pomoc uprchlíkům soustředí hlavně na zařízení transportu dál na západ - do Budapešti nebo dalších zemí EU, včetně Česka. Ze stovek tisíc příchozích, hlavně žen a dětí, jich v zemi zůstává jen zlomek.
Několik skupinek našlo díky pohostinnosti Kláry Kissové a jejího muže dočasné útočiště právě v Panyole. "Prioritou bylo bezpečné místo pro miminko," vysvětluje Inna, zatímco Marija utišuje neklidného chlapce v sousední místnosti.
Do obývacího pokoje v domku, který Marija a Inna obývají ještě s Marijinou matkou, mezitím vchází Klářin muž s torzem dětské postýlky. Rodině z Panyoly už neslouží, tak v ní teď může spát malý Nikita. Jako první si ale síťovanou konstrukci postele nárokuje Innin kocour. Ten sem přicestoval v přepravce připomínající helmu kosmonauta. "Má rád všechny věci, které by měly patřit miminku," rozesměje se na chvíli Inna.
Starost o kočku, pečení bábovky, shánění plínek pro Nikitu a další zážitky všedního dne dělají oběma ženám radost. Úsměv na tváři ale rychle střídá vážný výraz.
"Je to těžké, být tady v bezpečí, když mnoho našich lidí zůstalo na Ukrajině a prožívá peklo. Není fér, že někteří jsou mrtví nebo přišli o domovy a své nejbližší," bere si slovo zase Marija. I její otec, profesí kuchař, se přihlásil do kyjevské domobrany. Byl ale příliš starý na to, aby se zapojil do bojů, a tak aspoň vaří pro vojáky a ve volnu míchá Molotovovy koktejly.
"Bylo pro mě těžké donutit se jíst. Tolik lidí na Ukrajině trpí hladem," říká Inna. Podle svých slov stále nedokáže uvěřit tomu, kolik se toho za měsíc a půl války na Ukrajině stalo. Částečně má přehled díky střídmým informacím od svého přítele. Nechal se dobrovolně naverbovat k jednotkám na jihu Ukrajiny, k Mariupolu, kde podle úřadů od konce února zahynuly desítky tisíc lidí. "Nemusí mi říkat žádné tajné informace. Poznám po hlase, jaká je situace," vysvětluje mladá programátorka.
Babička nám nevěří
Marija se politice snaží vyhýbat, nejenom kvůli stresu. Původem je z Běloruska, kde stále žije její babička. "Volaly jsme si a ona nám prostě nevěří. Nevěří, že Rusové nás zabíjejí. Raději důvěřuje oficiální ruské propagandě a tomu, že Putin nás vlastně zachraňuje. Těšila jsem se, že jí Nikitu ukážu, ale teď už s ní nechci ani mluvit," říká smutně.
Neřeší ani parlamentní volby, které se v Maďarsku odehrávají v den rozhovoru a po nichž se drtivě vítězný premiér Viktor Orbán ostře vymezil vůči Ukrajině. "My jsme se tu setkaly jen s těmi nejlepšími lidmi. Dali nám vše, co potřebujeme, a ještě mnohem víc," shodují se obě Ukrajinky.
Ochota nabídnout Ukrajincům dlouhodobý azyl nebo jasný názor na to, kdo za válku na Ukrajině může, nejsou mezi zdejšími Maďary úplně časté, připouští naopak Klára Kissová. "Je to i naše válka," nesouhlasí s oficiálním postojem maďarské vlády. Ta s odkazem na obavy z eskalace odmítá dodat Kyjevu zbraně a nepovoluje ani jejich přepravu přes své území.
Svůj úkol na další týdny vidí Klára jasně: najít trvalejší ubytování pro ty uprchlíky, kteří tu chtějí zůstat. Zatím bydlí buď v soukromých apartmánech, které se však po začátku turistické sezony zaplní běžnými návštěvníky, nebo v obecních bytech. "Chceme se za každou cenu vyhnout tomu, aby někdo říkal, že Ukrajinci tu žijí za jeho peníze. Takže zkusíme získat peníze od dárců a vymyslíme to jinak," popisuje odhodlaně. "Ony věří, že brzy pojedou domů, a já jim to nechci kazit. Ale upřímně si myslím, že je to trochu naivní. Jejich domy můžou být zničené a jejich muži jsou na frontě," uzavírá Maďarka.
