Podle průzkumu z konce ledna si více než 44 procent Slováků myslelo, že za napětí mezi Ukrajinou a Ruskem tehdy mohly Spojené státy a NATO. Jen 34 procent lidí vinilo Rusko. Veřejné mínění se ale otočilo, již dva dny po ruské invazi na Ukrajinu odpovědnost za válku připisovalo 62 procent Slováků Rusku. Mění tedy válka na Ukrajině Slovensko?
Začátek války byl pro Slováky šok. Já jsem také katastrofické scénáře považoval za nadnesené. Říkal jsem si, že Rusko přece nemůže zaútočit na Kyjev. Mnozí Slováci předpovědi o invazi možná vnímali jako nějakou americkou zpravodajskou hru. A hlavně, Slováci jsou celkově o dost víc proruští než Češi. Moc vlastně nevím proč, možná z nostalgie po socialismu.
Ale proč došlo k té změně názoru chvíli po invazi? Dá se říct, že u vás lidé procitli?
U nás v průzkumech převažují proruské postoje už řadu let. Slováci jsou dost antiameričtí. Jenže jakmile Putin opravdu vtrhl na Ukrajinu a Američané se tam fyzicky nijak neangažovali, neposlali ani zas tak moc zbraní, neposlali své vojáky, tak lidé museli přestat tvrdit, že za to mohou Američané. A to i ti, kteří si to předtím mysleli.
Agresor byl najednou jasnější. To ale neznamená, že se to nezmění. Obávám se, že se veřejné mínění za pár týdnů vrátí zpět na ruskou stranu. Anketa, ve které připsalo víc než 60 procent lidí odpovědnost za válku Rusku, vyšla dva dny po invazi. Šlo jen o prvotní emoce a šok. Pokud se lidí zeptáte zase za měsíc, myslím, že budou opět tvrdit, že je pravda někde uprostřed.
Česká politická scéna se po ruské agresi docela sjednotila k podpoře Ukrajiny, a to včetně prezidenta. Na Slovensku jsou politici v postoji k válce víc rozštěpení, prakticky celá opozice se staví spíše prorusky. Čím to je? A dovede to Putinova agrese změnit?
Problém je, že populističtí politici strašně dlouho zneužívali témata ve svůj prospěch, ať už se to týkalo Ruska, či Ameriky. U nás se roky řeší NATO a americká vojska. Rovněž konspirační média jsou u nás trochu silnější než v Česku. Pak tu máme konzervativní média, která byla vždy více kritická k Americe.
V době stupňující se agrese na Ukrajině jsme na Slovensku intenzivně řešili obrannou dohodu s USA. Zatímco ostatní země o podobné dohodě debatovaly možná pár dní, u nás se přetavila ve vleklou agresivní diskuzi a obrovské mediální a politické téma.
I příčetní lidé, například moji známí, se mě po podpisu dohody ptali, zda nás jdou tedy teď okupovat Američané. Téma se zredukovalo na to, že Američané jsou ti zlí, tak proč bychom nemohli být spíš neutrální - tedy ani s USA, ani s Ruskem. To podle mě totiž většina Slováků chce.
Obranná smlouva navíc nebyla dobře vysvětlená ze strany vlády. Takže se střetlo víc věcí naráz. Také na našem území probíhalo velké cvičení za účasti USA, což znamená přítomnost asi 2000 amerických vojáků. To vyvolalo představu, že nás "okupuje Amerika".
Ale pak Rusko vtrhlo na Ukrajinu.
Ano, a lidé jsou z toho zmatení. Politici nejsou jednotní, možná jen s výjimkou vlády. Strana SMER bývalého premiéra Roberta Fica se už jasně vyprofilovala. Fico si vybral cestu extremismu a přidal se ke Kotlebovcům. Stále neřekl ani to, že je Rusko agresor. Tvrdí, že je pravda na obou stranách.
Podle mě si Fico na základě průzkumů spočítal, že to bude výhodné, protože 25 procent občanů s ním evidentně souhlasí. Na Slovensku prostě zůstane i nadále čtvrtina, časem dle mého bohužel asi až polovina lidí, kteří budou věřit, že za válku může Ukrajina.
Slovensko přece jen ale s Ukrajinou sousedí, válka se tedy odehrává přímo za jeho hranicemi. Vnímají ji Slováci kvůli tomu intenzivněji? Bojí se?
Asi ano. Bylo to vidět, když Putin začal vyhrožovat jadernými zbraněmi. Před lékárnami se stály fronty na jodové tabletky. Lidé jsou trošku vystrašení, často mi píšou i na Instagramu, zda se mají připravit na nejhorší. Vzrostla do jisté míry panika. Část lidí přehání, říká třeba, že by se odstěhovali víc na Západ. Chtěl bych, aby Slovákům válka ukázala, že naše největší ochrana je NATO. Kdybychom nebyli jeho součástí, i já bych se bál víc. Ale bohužel netuším, zda to skutečně názor lidí na NATO do budoucna ovlivní.
Z toho, co říkáte o proruských postojích Slováků, je docela překvapivé, že se na Slovensku stejně jako v Česku vzedmula velká vlna solidarity s ukrajinskými uprchlíky. Při minulé uprchlické vlně to tak zdaleka nebylo. Čím to je?
Bohužel je to kulturní věc, Ukrajinci jsou prostě bílí křesťané. Jsou nám bližší. Jakmile se objevili vzhledově odlišní studenti z Afriky, kteří se chtěli z Ukrajiny dostat, už to vyvolalo zase údiv. Na Slovensku jsme se zdráhali přijmout 5000 uprchlíků ze Sýrie, teď jich tu máme 120 tisíc z Ukrajiny a nikdo s tím nemá až tak velký problém.
Je to vlastně smutné, ale zase buďme rádi, že je teď společnost vůči Ukrajincům tak nastavená. Máme dojem, že se nás válka týká víc, než když se to dělo "někde v Sýrii". I zoufalství lidí je bezprostřednější. Než sem dorazili uprchlíci z Blízkého východu, trvalo to týdny či měsíce. Ukrajinci jsou tu prakticky hned. Ale solidarita opadne i v tomto případě, lidé otupí. Obávám se, že vlna vřelosti bude trvat možná pár týdnů, pak se to otočí a toho budou jistě využívat politici.
Je Slovensko jako stát připravené na to, začlenit lidi prchající z Ukrajiny do společnosti?
Nemyslím si, že jsme úplně dobře připravení. Zatím to na Slovensku zvládáme díky dobrovolníkům a nevládním organizacím. Bez nich by to byla katastrofa. Stát spíš jen neklade překážky, sám pomoc úplně neiniciuje. Pokud jde ale o otázku politické podpory Ukrajiny slovně či posíláním zbraní, tak to zvládáme až překvapivě dobře.
Kolem války na Ukrajině se objevuje množství dezinformací, stejně jako v Česku. Daří se s nimi na Slovensku bojovat?
Oproti minulým rokům se to celkem zlepšilo, minimálně na sociálních sítích. Například slovenská policie na své facebookové stránce vyvrací hoaxy. Spustila až poměrně agresivní kampaň, přidává fotky z bojů, otevřeně hovoří o tom, že Rusové zabíjí. Někdy hraje příliš na city, ale může to být účinné. Jsme snad lépe připraveni než při první uprchlické vlně v roce 2014.
Slovenská veřejnoprávní televize RTVS na svém prvním programu několik hodin ráno 24. února o začátku invaze na Ukrajinu vůbec neinformovala. O špatném stavu veřejnoprávních médií na Slovensku se diskutuje dlouhodobě. Chybí v krizích, jako je válka, silná veřejnoprávní média?
Naše televize nedělá dobrou práci. Zatímco já měl už kolem čtvrté hodiny ráno v den zahájení invaze napsaný článek, v televizi o ní nebyla ani zmínka. Je to dlouhodobý problém. Z RTVS před lety odešlo hodně dobrých novinářů, je tam nyní spíš více juniorních lidí.
Těsně před invazí navíc byla RTVS dokonce otevřeně proruská, zvala do diskuze například Jána Čarnogurského, který bezprizorně chválí Putinův režim. Problém je systémový, kvalitnější televize nám samozřejmě chybí. Ale díky bohu u nás všichni můžeme sledovat ČT24. Dobrou práci u nás vykonávají i soukromá média, která veřejnoprávnost tak trochu suplují.
Jak vnímáte roli novinářů v těchto krizích? Na co je důležité se soustředit při práci?
Poslední roky jsou opravdu náročné, jak pro obyčejné lidi, tak pro novináře. Jedna krize přechází v druhou. Byl tu covid a najednou je tu válka. Je důležité, abychom jako novináři nedělali unáhlené závěry. Navíc se určitě stane, že se lidé z tématu unaví, což přišlo i u covidu.
Bude tím pádem zásadní udržet pozornost lidí, ale ne za cenu bulvárních výstupů. Udržet hlavní linku diskuze, abychom nezapomněli, co se na Ukrajině děje. Tedy vysvětlovat, proč je Rusko agresor. Dále musíme bojovat proti hoaxům a vyvracet je, ale taky popisovat novinářské metody, sdělovat lidem, proč píšeme a jak píšeme.
Před měsícem jste byl v Charkově. Když si zavzpomínáte teď s odstupem času, jaká tam tehdy byla atmosféra?
Byl jsem v Kyjevě a v Charkově. Před pár týdny to byla příjemná a klidná města, dnes tam umírají lidé. Že bude Rusko bombardovat Kyjev a že se moji známí z Charkova budou muset ukrývat ve sklepě před boji na ulici, to jsem nečekal.
Všichni tehdy říkali, že se připravují jen pro jistotu, ale nenarazil jsem skoro na nikoho, kdo by čekal, že Putin skutečně zaútočí. Z pracovní cesty jsem vlastně přijel s pocitem, že my jako novináři přeháníme. Našim katastrofickým předpovědím jsem se dokonce smál. I kolegům jsem říkal, že bychom možná měli trošku přibrzdit. Kdo by čekal, že přijde ten úplně nejhorší scénář.
