Od našeho zvláštního zpravodaje - Cesta připomíná průjezd apokalypsou, jakou by ani nejdepresivnější malíř nedokázal namalovat. Holé osekané pahýly místo stromů, vypálené domy s propadlými střechami, na krajnicích ohořelé a zkroucené vraky aut. Zůstaly tam, kde na ně dopadl granát.
Dřevěné desky nahradily okna a stopy po střelbě nese dokonce i pravoslavný kostel. Motorest, který kdysi sloužil k občerstvení a odpočinku pro řidiče mezi Charkovem a ruským Bělgorodem, je rozbombardovaný a zbyla z něj jen hromada suti. Zbytky střechy a zdí ale prozrazují, že majitel do něj investoval velkou částku - zřejmě to byla honosná stavba.
V silnici zejí krátery po bombách, občas je ještě možné vidět kusy uniforem ruských vojáků nebo bedny od munice, které tady při ústupu zanechali. Na místě, kde teď mají ukrajinští vojáci kontrolní stanoviště s betonovými zátarasy a pytli s pískem, je stále ještě dopravní cedule s nápisem Bělgorod - 88 kilometrů, Moskva - 740 kilometrů.
Cesta ale končí daleko dřív, ve vesnici Malé Prochody.
Je to jedna z nejseverněji položených vesnic v Charkovské oblasti. Několik kilometrů odtud začíná Rusko. Nepřátelská "říše orků", jak říkají místní, neboť si ruské okupanty pojmenovávají podle orků, skřetů a dalších postav z fantasy knih. Dříve to byla hranice, kterou z obou stran lidé běžně překračovali sem a tam, protože nepotřebovali víza. Dnes jako by dělila dva odlišné vesmíry.
Za vesnicí hořel les
Malé Prochody jsou tak blízko ruské hranice, že v telefonu hlásí esemeska od operátora: "Vítejte v Rusku, do České republiky voláte za 35 korun na minutu."
Při vjezdu do vsi je jako první vidět valící se ukrajinský obrněný transportér. A na něm voják s tváří zakrytou maskou. Za mužem se na kole vynořuje z prachu první obyvatel této vesnice, padesátník Serhyj. Zrovna když ho reportér Aktuálně.cz zastaví, ozvou se z dálky výbuchy. Ruská palba ale se Serhyjem nic nedělá. "To létá na Kazaču Lopaň," říká v klidu o vesnici, která leží několik kilometrů západně.
Charkovskou oblast z části okupovali Rusové, ale ukrajinská armáda je během podzimní ofenzivy vytlačila. O tom, co Serhyj zažil během půl roku ruské okupace, moc mluvit nechce. "Co vám mám říct? Nakráčeli sem a nastěhovali se lidem do domů," říká.
"Tvrdili, že nás osvobozují, a my jsme odpovídali, že nechápeme od čeho. Ale nejhorší bylo, když ukrajinská armáda zaútočila, aby to tady získala zpět. Létalo to z obou stran, tehdy jsme byli pořád ve sklepě. Za vesnicí hořel les," vypráví Serhyj. A posílá novináře za paní Věrou, která prý toho ví víc.
Nikdo je nezval
Osmašedesátiletá žena nás vítá s úsměvem a omluvou, že nás nepozve dál. Má doma manžela s nemocným srdcem, který se teprve nedávno vrátil z nemocnice. "Nemáme elektřinu, jídlo nám sem vozí humanitární pomocníci, ale musíme to nějak přežít. Dřív jsem sama pekla chléb a dávala ho lidem ve vesnici, ale teď není z čeho," říká.
Kontakty s ruskými vojáky popisuje jako napjaté. "Byli tu Čečenci, jejich velitel si říkal Ismail. Řekli, že potřebují ubytování v domech a sklepích, aby se měli kde schovat. Řekla jsem jim, že je nikdo nezval a že do mého domu nikdo nepůjde. Poslechli, necpali se nám domů," vzpomíná.
V domech, jejichž obyvatelé utekli, se ale prý ubytovali a z některých ukradli nábytek, když odjížděli.
"Všem ale na začátku sebrali mobily. Po dvou týdnech jsem jim řekla, že já mobil potřebuju, protože mám nemocného manžela. Tak mi ho vrátili," vzpomíná Věra. Sama o sobě říká, že je Ruska, ale na Ukrajině je doma. "Sláva Ukrajině!" loučí se.
Dřív jsme tu žili spokojeně
Před nyní prázdným a opuštěným obchodem stojí dvě zničená a prostřílená auta s nápisem Z. Písmenem, kterým ruští okupanti označují své tanky a další vozidla. Podle Věry tato auta sebrali místním lidem, ale nestihli s nimi odjet.
Většina domů je teď prázdná. V jednom, který zasáhl granát, majitel přetáhl přes trosky plachtu s reklamou na české pivo Braník. Možná někdo, kdo dříve žil v České republice, ale to už není možné zjistit. Dům i zahrada jsou opuštěné.
Za obchodem potkáváme třetího člověka z vesnice, která měla mít před válkou dvě stovky obyvatel: sedmapadesátiletého Ivana. "Pro mě je to těžké. Táta byl Ukrajinec, máma Ruska. Takže co mám dělat? Je to tragédie, obrovská tragédie," kroutí hlavou muž.
"Hlavně těch škod, to je příšerné. A kdo to zaplatí a opraví? Vždyť Ukrajina nemá peníze," tvrdí.
Jako poslední potkáváme paní Lydii. Říká, že mnoho let žila v Doněcku a syn je s rodinou v Maďarsku. Ona podporuje Ukrajinu. "Ruským vojákům jsme se vyhýbali, jak jsme mohli, nějakou dobu jsme byli u příbuzných v Charkově. Jsme šťastní, že jsou naši zpátky. Než to začalo, žili jsme si tady spokojeně. Doufám, že ruskou uniformu už tady neuvidím."
Na křižovatce ve tvaru T, která spojuje Malé Prochody s vedlejší vesnicí a se silnicí M20 na Charkov, je ale překvapivá atrakce. Stojí tam starý veterán Moskvič ze šedesátých let v perfektně zachovalém stavu a vedle něj je ukrajinská vlajka.
Do válečné reality nás ale vrací cesta zpět do Charkova. V úterý večer se ozvala série silných výbuchů a město zůstalo kompletně bez elektřiny a teplé vody.
