Reportérka z organizace Public Eye také popisuje, jak si Švýcarsko oblíbil například patriarcha ruské pravoslavné církve Kirill. "Když si jednou zlomil prst, nechal se ošetřit na jedné ze zdejších nejdražších soukromých klinik. Má také slabost pro luxusní švýcarské hodinky," upozorňuje.
Duparcovou také překvapuje apatický postoj oligarchů k Putinově invazi na Ukrajinu. "Na jedné straně jsou na Západě trestáni, na druhé straně jsou stále častěji označováni Putinovým klanem za nevlastence, kteří si hoví v zahraničí. A přece se nemají k žádné akci," podivuje se.
Ve své práci se soustředíte na ruské oligarchy ve Švýcarsku. S kolegy jste vytvořili jejich detailní seznam, na kterém figurují majetní podporovatelé kremelského režimu jako Roman Abramovič nebo Alexej Mordašov. Co oligarchy na Švýcarsku přitahuje?
Je to taková dlouhá love story. Oligarchové měli o Švýcarsko velký zájem už za časů Borise Jelcina: jezdili sem Vladimir Potanin, Boris Berezovskij nebo Michail Chodorkovskij. Poté převzali vládu Putinovi oligarchové. Nejznámější z nich je Gennadij Timčenko, který má k ruskému prezidentovi velmi blízko. Ten do Švýcarska na přelomu milénia přesunul svou tehdy neznámou společnost Gunvor, která je dnes jedním z největších obchodníků s plynem a ropou na světě.
Co je na Švýcarsku přitahuje? Myslím, že je to především přátelský bankovní systém. Švýcarsko je světovou jedničkou ve správě majetku a přijímá peníze velmi bohatých lidí s otevřenou náručí, aniž by se příliš zajímalo o jejich původ. Pak jsou tu špičkové školy, kam oligarchové dávají své děti, skvělé zdravotnictví a výhodná poloha uprostřed Evropy. A nezapomeňme na lyžování, jejich velkou vášeň.
Agathe Duparcová
Francouzská investigativní novinářka žijící ve Švýcarsku, zabývá se zejména finanční kriminalitou a obchodem se surovinami. Působí ve švýcarské neziskové organizaci Public Eye, která se zaměřuje na boj s korupcí. V minulosti pracovala pro francouzská média jako Le Monde či Mediapart. V 90. letech coby reportérka působila v Rusku, kde se poprvé dostala k tématu oligarchie.
Víme, kolik jich v zemi působí a jaký je objem jejich majetku?
Podle odhadů švýcarského Státního sekretariátu pro hospodářství (SECO), který má na starosti aplikaci sankcí, Rusům patří 46 miliard franků uložených ve švýcarských bankách. Myslím, že ve skutečnosti je realitě blíž odhad Švýcarské bankovní asociace, která mluví o 150 až 200 miliardách. SECO totiž nezapočítává osoby s cizími pasy, což je případ většiny bohatých Rusů ve Švýcarsku. Mnozí z nich si otevřeli účty s maltskými, kyperskými nebo portugalskými pasy. Údaje o jejich majetku nemáme k dispozici.
Na zmíněném seznamu je i Vladimir Jakunin, bývalý šéf ruských státních železnic, který se dobře zná s bývalými českými prezidenty Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Oba pravidelně vystupovali na konferenci jeho think-tanku Dialog civilizací v Řecku. Co víme o Jakuninových aktivitách ve Švýcarsku?
Víme, že zde má registrovaných několik takzvaných "veřejně prospěšných" nadací, z nichž jedna je spojená s Dialogem civilizací. Švýcarsko je mistrem nadací tohoto typu, fungují trochu jako svěřenský fond. Stačí při založení zapsat vágní veřejně prospěšný účel a následně do nadace můžete vložit svůj majetek za velmi slabého dohledu státu. Když nadace provádí platby do zahraničí, švýcarské úřady nemají možnost kontrolovat, na co jsou tyto prostředky použity.
Česko má první jméno na svém sankčním seznamu, jde o moskevského patriarchu Kirilla. Jaké má vazby na Švýcarsko on?
To je také dlouhý příběh. Kirill zná velmi dobře Ženevu, působil zde v 70. letech jako delegát moskevského patriarchátu ve Světové radě církví, ve skutečnosti byl ale agentem KGB. Velmi rád lyžuje, často jezdil do Courmayeur a do Alp. Má ve Švýcarsku přátele, rusko-italskou rodinu, kterou opakovaně navštěvoval. Má zde i členy rodiny, někteří z nich tu mají nadace. Když si jednou zlomil prst, nechal se ošetřit na jedné z nejdražších soukromých klinik ve Švýcarsku. Má také slabost pro luxusní švýcarské hodinky, což dokazují mnohé fotografie.
Jak účinně podle vás fungují sankce na ruské činitele ve Švýcarsku?
Je skvělé, že Švýcarsko přijalo sankce EU v plném rozsahu, ale v jejich aplikaci by se dalo leccos zlepšit. Zatím bylo sankcionovaným osobám zmrazeno jen 7,5 miliardy franků, což není mnoho. Navíc SECO je velmi malý úřad, který má dohromady jen okolo třiceti zaměstnanců. Země není součástí žádné pracovní skupiny ke koordinaci sankcí s evropskými či americkými partnery, i když je k tomu opakovaně vyzývána. Švýcarsku celkově prostě chybí proaktivní přístup. Ostatně na konci dubna poslaly země skupiny G7 dost kritický dopis Spolkové radě (tedy švýcarské vládě), v němž žádaly, aby země postupovala v sankcích aktivněji. Momentální švýcarský postoj je ale stále "udělali jsme, co bylo nutné, a to stačí".
Švýcarsko je jedním z předních světových center obchodu se surovinami. Podle odhadů Public Eye se zde dříve obchodovalo 75 procent ruského vývozu uhlí a 60 procent ropy. Země po vypuknutí války po vzoru EU zakázala dovoz ruské ropy a uplatnila také cenový strop pro její obchod. Daří se ruským obchodníkům omezení obcházet?
Švýcarsko hraje skutečně významnou roli v obchodování s ropou a zemním plynem. Těsně před ruskou agresí na Ukrajině měly obchodní giganty sídlící ve Švýcarsku jako Vitol, Trafigura a Glencore úzké vztahy s ropnou společností Rosněft. Na tu jsou nyní uvaleny sankce, takže od ní samozřejmě všichni dali ruce pryč.
Je ale zajímavé, že po vstupu embarga v platnost se začaly objevovat zcela neznámé malé společnosti, které náhle obchodují s neuvěřitelným množstvím ropy. Tyhle tzv. pop-up firmy se objeví z ničeho nic, nevíme odkud a často po nějaké době zase zmizí. Dochází taky k velkému přesunu do Dubaje. Mnoho společností tam otevírá pobočky a pokračuje v byznysu. Odvětví je stále neprůhlednější a Švýcarsko nemá prostředky ani politickou vůli zajistit, aby bylo embargo na ruskou ropu řádně vymáháno.
Organizace Public Eye se zaměřuje na rozkrývání korupce a finančních zločinů. Platí podle vás stále stereotyp o Švýcarsku coby ráji pro špinavé peníze?
Bohužel, i když Švýcarsko zavedlo systém boje proti praní špinavých peněz, skandály pokračují. Důvodem je zejména systém takzvané samoregulace. Ten je značně schizofrenní: bankéř, který zná svého klienta, by ho měl v případě podezření na korupci či nelegální příjmy udat. Pokud své podezření neoznámí, hrozí mu pokuta 500 tisíc franků. To je ale na švýcarské poměry opravdu málo, na prevenci to nestačí. Občas se objeví opravdu neuvěřitelné kauzy - v současnosti třeba řešíme případ Riada Salamé, guvernéra libanonské centrální banky, který je podezřelý, že se svým bratrem zpronevěřil miliony skrze švýcarské banky. Jeho bratr byl majitelem společnosti, přes kterou peníze proudily do banky HSBC v Ženevě.
Jak se švýcarská společnost dívá na tyto problémy?
Zvyšuje se povědomí o tom, že Švýcarsko je stále útočištěm pro oligarchy a diktátory, nejen z Ruska. V podstatě je to pořád dokola: dokud je potentát u moci, nemá problém sehnat právníky, notáře nebo realitní makléře. A pak, když už u moci není nebo když začne válku, lidé jsou najednou v šoku.
V Ženevě se nachází jeden z úřadů OSN. Vy jste psala o kontroverzních aktivitách jeho bývalého generálního ředitele a současného prezidenta Kazachstánu, Kasyma-Žomarta Tokajeva. Ten údajně ve Švýcarsku tajně vlastnil nelegální majetky spojené s těžbou ropy. Můžete popsat podrobnosti jeho příběhu?
Ano, máme přístup k e-mailům, které si Tokajev vyměňoval se svým synem, který byl byznysmenem v Ženevě. Tokajev vlastnil aktiva v oblasti těžby ropy a strategických kovů v Kazachstánu, pravděpodobně v rozporu s kazašskými zákony. Bohužel o našem odhalení se v Kazachstánu nepsalo, protože místní média se bála případ zveřejnit. Je také pikantní, že Tokajev nechal vyzdobit jeden ze sálů v Paláci národů (sídlo OSN, pozn. red.) čtyřmi tapiseriemi. Následně se ukázalo, že je vyrobila jeho příbuzná, matka manželky jeho syna. Navíc je prodala za přemrštěnou cenu. Byla to celkem ostuda. Tokajev se přitom prezentoval jako "západní" člověk…
Psal knihy o multilateralismu a diplomacii…
Přesně tak. A pak vypukly v lednu 2022 v Kazachstánu protesty a on dal povolení ke střelbě do davu. Tentokrát ho lidská práva moc nezajímala.
V Rusku jste prožila devět let, mluvíte rusky, znáte velmi dobře tamní společnost. Jak vidíte budoucnost Putinova režimu?
Nyní je to dost patová situace, i když jsme zaznamenali počátky ozbrojené opozice uvnitř ruské armády po vpádu do Belgorodské oblasti. Zatím ale o těchto lidech moc nevíme, je to dost záhadné. Ruské obyvatelstvo zůstává z větší části pasivní. Co mě překvapuje, je apatický postoj oligarchů. Na jedné straně jsou na Západě trestáni, na druhé straně jsou stále častěji označováni Putinovým klanem za nevlastence, kteří si hoví v zahraničí. A přece se nemají k žádné akci.
