Na seznamu nejopomíjenějších uprchlických krizí světa, který každý rok vydává norská humanitární organizace Norweigan Refugee Council (NRC), loni Kamerun obsadil první místo.
"Když brutální boje vytlačí stovky tisíc civilistů, obvykle to probudí mezinárodní společenství. Zdá se však, že v případě Kamerunu to neplatí. Neprobíhá žádná úspěšná mediace. Tlak na to, aby jednotlivé strany přestaly útočit na civilisty, je malý," napsala loni NRC ve své zprávě.
Osmadvacetimilionový stát, který podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) sám přijal přes 400 tisíc běženců utíkajících před hladem ze Středoafrické republiky a před teroristy z Boko Haram z Nigérie, se od roku 2016 potýká s obřím přesídlováním vlastních obyvatel.
Boje mezi frankofonní vládou prezidenta Paula Biyi a anglofonními ozbrojenými separatisty na západě země vyhnaly z domovů podle odhadů 700 tisíc až milion lidí. Vyžádaly si také na 3000 mrtvých. Zvěrstva páchají obě strany, vypáleny byly stovky vesnic a desítky tisíc lidí se před násilím schovávají v buši, kde nemají přístup k humanitární pomoci. V Indexu lidského rozvoje (HDI) země zaujímá 150. ze 189. příček.
Komplikovaná koloniální historie
Roznětkou nynější krize byly protesty v listopadu 2016, ve kterých nejprve právníci a učitelé v anglofonních regionech demonstrovali proti nucenému používání francouzštiny ve školách a v soudním systému. V zemi jsou kvůli komplikované koloniální historii oficiálními jazyky jak francouzština, tak angličtina. Anglicky však mluví pouze pětina populace, kdežto osm z deseti semiautonomních regionů používá francouzštinu i francouzské právo.
Kamerun byl přitom původně německou kolonií. V roce 1916 ale Němce vytlačili právě Francouzi a Britové a později si Kamerun rozdělili.
Francouzská část získala nezávislost v roce 1960. O rok později se v plebiscitu severní část britského Kamerunu rozhodla připojit k nově vzniklé Nigérii, zatímco jižní se spojila s Kamerunem a vytvořila federativní stát.
Federativní uspořádání ale bylo zrušeno už v roce 1972 a menšinové, anglicky mluvící populaci dodnes zbyla hořká pachuť v ústech. Separatistické tendence se proto objevují opakovaně, nikdy však nedosáhly takového rozsahu jako nyní.
Korupce pod rukama diktátora
Čech Martin Mikeš odjel v roce 2008 do Kamerunu nejprve jako student biologie z Karlovy univerzity. Později se tam vrátil, otevřel školu a neziskovou organizaci pomáhající obnovit místní zničený les. V horách asi 25 kilometrů vzdušnou čarou od města Bamenda, přímo v srdci anglofonní části Kamerunu, žil s přestávkami 10 let až do roku 2018.
Seriál Aktuálně.cz Rozvrácené státy
Seriál Rozvrácené státy, který bude na Aktuálně.cz vycházet celé léto, sleduje různorodé příběhy deseti zemí z celého světa. Některé trpí chudobou nebo suchem. Další válkami nebo špatnou správou. Všechny spojuje jedno - život v nich je pro Evropana jen těžko představitelný.
- Zemi spravedlivých" sužuje prokletí zlata i teror džihádistů
- Nejhladovější země leží v nitru Afriky, na cucky ji trhají cizinci
- Černé zlato mělo Venezuele zaplatit ráj, Chávez ji srazil na kolena
- "Prokleté" Haiti se zrodilo z otroctví, ničí jej chaos i katastrofy
- Jemen byl vždy synonymem chaosu, zmítá jím hlad a spirála násilí
- Hořela města a začaly divoké protesty. Kamerun doteď sužuje krize
- Afghánistán není možné dobýt. Američané sem nasypali miliardy
- Somálsko se stalo symbolem hladu a zmaru, zbraní je ale všude dost
- Naději pro Sýrii zašlapala válka, mrtvé OSN dávno přestala počítat
- Rozvrácené státy: Nejchudší země Evropy "vymírá". Tápe mezi Ruskem a Západem
- Rozvrácené státy: Zkorumpovanou Nikaraguu ovládají autoritář a "Čarodějnice"
- Rozvrácené státy: Zplundrované Kongo má pohnutou historii smrtících epidemií i válek
- Rozvrácené státy: "Mrtvé srdce Afriky" ničí sucho. Životodárné jezero mizí před očima
- Rozvrácené státy: Pákistán je podle Západu zemí teroristů. Příběh má ale složitější
Mikeš dnes vzpomíná, že před vypuknutím konfliktu bojoval v Kamerunu zejména s obrovskou byrokracií a korupcí. "Žil jsem tam v totálně diktátorském režimu a často jsem se s ním střetával. Stavěli jsme školu, která nikdy nebyla oficiálně zaregistrovaná, protože po mně chtěli úplatky a já jsem je odmítal platit. Ani jsem na to ty peníze neměl," vzpomíná dnes z Prahy, odkud na dálku řídí svoji kamerunskou organizaci.
"Překvapilo mě, že je tam korupce opravdu na každé úrovni. Musíte uplatit i nejmenšího pikolíka, aby přenesl papíry z jednoho stolu na druhý, jinak to neudělá," dodává Mikeš.
Když už se mu školu podařilo i bez uplácení skoro zaregistrovat, začaly stávky a vzdělávací zařízení byla uzavřena. Některé školy se stále snaží přežívat, ale mnoho jich v anglofonní části země padlo.
Moment rozvratu
Na podzim roku 2016 začaly demonstrace v anglofonních regionech. Nejprve to byli právníci, proti kterým tvrdě zakročily bezpečnostní složky. Týden nato se přidali učitelé. "Říkali, že jestli nebudou do 14 dnů splněny jejich požadavky, tak to potrvá dlouho," vzpomíná Mikeš a dodává, že on sám tomu nevěřil. "Vím, že se ve světě odehrávají takhle dlouhé konflikty, ale vážně jsem si nedokázal představit, že by se někdo dobrovolně držel v tak hrozné situaci."
Stovky lidí byly zatčeny, desítky skončily v nemocnicích, několik jich zemřelo.
"Pak se to rozpoutalo, hořela celá Bamenda. Nebylo kam utéct. Demonstrující dav šel ulicí a ničil úplně všechno. Ničili i kiosky podél cesty, házeli všechno na hromadu a pálili to. Stavěli barikády. Protesty byly hodně divoké, konaly se denně. Hodně lidí bylo zastřeleno," dodává Mikeš.
Demonstrace ale podle něj v tu chvíli nebyly ještě ozbrojené. "Stále to bylo jen o demonstracích. Nebyly tam separatistické tendence. Eskalovalo to do bodu, který byl neúnosný i pro režim. A ten to utnul tak, že v lednu vypnul na čtyři měsíce internet. Demonstranti se najednou neměli jak domlouvat."
"Někdy v této době jsem během demonstrací projížděl městem a přejížděl jsem přes nějakou barikádu. Přede mnou jelo obrněné auto s penězi a chtělo taky projet. Ale neprojelo. V tu chvíli z něj vyskočil voják s kalašnikovem a já jsem byl první za ním, tak začal mířit na mě," vzpomíná Mikeš na to, jak lidé stavěli barikády, aby znemožnili vojákům pohyb. "Otočil jsem se a odjel jsem."
Nezávislá Ambazonie
V říjnu 2017 vyhlásili separatisté nezávislost Ambazonie, úzkého pásu území podél kamerunských hranic s Nigérií. Nikdo ji neakceptoval, zato se vyhrotily střety mezi armádou a ozbrojenci.
"Utekl jsem odtamtud. Byl jsem asi týden zavřený v Bamendě, nemohl jsem se dostat zpátky domů, protože zablokovali všechny silnice. V horách to bylo relativně bezpečné, ale v Bamendě jezdili pořád vojáci, zastrašovali lidi a stříleli do vzduchu. Z domů vytahovali mladé kluky, řezali je na veřejnosti a pak je s sebou vláčeli. Dodneška jsou zavření, pokud jsou vůbec ještě naživu," vypráví Mikeš.
Do Kamerunu se pak vrátil už jen na šest týdnů na jaře roku 2018. "Nebylo to tak hrozné, jak jsem čekal. Normálně se tam žilo," vzpomíná Čech. V zemi už nicméně platil zákaz nočního vycházení a některé silnice byly stále zavřené. Každé pondělí se demonstrovalo, ale bez efektu. Lidé, kteří neuzavřeli během demonstrace své obchody, byli považováni za stávkokazy a lidé je zbili.
"V tu dobu už se bojovalo, ale ještě dost daleko od Bamendy, takže se dalo pořád někam dostat. Pak začali smyčku stahovat, teď už jsou kolem celé Bamendy. Moc jsem necestoval, jezdil jsem jen mezi Bamendou a horami. Přímo na téhle cestě později zastřelili amerického misionáře, ale to bylo už v době, kdy byla smyčka stažená a báli se tam jezdit i moji kolegové Kamerunci."
Zákaz vycházení po šesté hodině měl podle Mikeše i další vedlejší efekt. "Celý noční život se přesunul na den, takže to byl jeden velký mejdan. Místní pořád pili," vzpomíná.
Protože se blížily prezidentské volby, čekalo se, že se situace opět vyostří. Mikeš se proto rozhodl jet domů, kde na něj čekala žena a děti. "Prezidentské volby byly v říjnu a já jsem čekal, až se to pak zklidní. Ale k tomu doteď nedošlo."
Jednou se odtrhneme
Přestože sen o nezávislosti je mezi anglicky mluvícím obyvatelstvem stále aktuální, popularita ozbrojených separatistů postupně upadá, neboť místní jsou už krvavými boji unavení. Podle Mikeše by se většina anglické minority spokojila znovu s federativním státem, neusilují nutně o nezávislost.
"Už od roku 2008, co tam jezdím, místní říkají: 'Jednou se odtrhneme.' Ale není to tak, že by měli problém přímo s frankofonními lidmi," říká Mikeš. "Velká část anglicky mluvících lidí dokonce žije ve frankofonní části."
Ozbrojenci, kteří jsou sami roztříštění do několika větších a řady menších skupin, dnes ovládají velkou část území na západě, ale stále nemají pod kontrolou velká města včetně Bamendy.
Násilnosti se opět zhoršily loni v červenci a v srpnu poté, co vojenský soud v Yaoundé odsoudil deset lídrů separatistické Ambazonie.
Až umře diktátor…
Mnozí věří, že válka se vyřeší až ve chvíli, kdy zemře nynější autoritářský prezident Paul Biya, kterému je už 87 let. Muž s diplomem z pařížské Sorbonny vládne tvrdou rukou od roku 1982, před tím sedm let zastával post premiéra. Většina Kamerunců nikdy žádnou jinou hlavu státu ani nezažila, věkový medián v zemi je necelých 19 let.
"Jeho smrtí se to na nějakou dobu ještě zhorší. Až si ostatní přerozdělí moc, snad se to znovu zlepší," doufá Mikeš, který by se do Kamerunu rád vrátil. Možné ale je, že klan Biya u moci zůstane.
"V Kamerunu se začal objevovat jeho syn, možná se vláda předá jako v dynastii. Vypadá to tak. Všichni ho tam drží," uzavírá Mikeš.
