Praha - Letos v Kodani mají státy světa uzavřít dohodu, kterou mnozí označují za tu vůbec nejambicióznější v historii. Cílem bude smlouva, jež nahradí Kjótský protokol, který přestane platit roku 2012. A jestli bylo "Kjóto" prvním krokem, kde státy světa učinily pevné závazky pro snížení emisí skleníkových plynů způsobujících globální oteplování, má být Kodaň krokem definitivním.
Kjótský protokol zavázal bohaté státy ke snížení emisí o 5,2 procenta oproti množství roku 1990. Mezitím však Mezivládní panel OSN pro klimatické změny (IPCC) varoval, že je nutné do roku 2020 snížit emise o 25 až 40 procent oproti roku 1990. Jinak hrozí, že růst teploty překročí 2 stupně Celsia oproti předindustriální éře, což by mělo katastrofální následky na klima na celém světě.
Zatímco vědci varují a přicházejí s jednou znepokojivou studií za druhou, politická jednání se vlečou a vlády nejsou ochotny přistoupit k dostatečným závazkům. Kromě výše redukce emisí jsou zde také spory ohledně transferu zelených technologií a peněz chudým zemím. Bez toho nejsou rozvojové státy ochotné se k dohodě připojit.
O současném stavu jednání si Aktuálně.cz povídalo s Kateřinou Husovou, která se jich pravidelně účastní jako zástupce sdružení nevládních organizací Bankwatch. Toto je první část dvoudílného interview.
1.část rozhovoru: Česko by mělo na klima dávat 20 miliard ročně
Aktuálně.cz: Jak si nyní stojíme v jednáních o novém klimatickém balíčku? Jak jsme daleko?
Husová: V Bonnu nedávno proběhlo tento rok třetí kolo jednání OSN a ještě tři kola budou. V prosinci v Kodani by se to mělo uzavřít. Text má nyní dvě stě stran a 2000 míst v závorkách, o které se státy přou. Zbývá toho vyjednat opravdu dost. Na posledním jednání G8 se tyto státy dohodly, že podporují závazek zvýšit světovou teplotu maximálně o dva stupně oproti předindustriální éře.
To je i v textu OSN, zde existuje politická shoda. Když se ale podíváme na to, co IPCC říká, že k tomu musíme udělat, tak tam pak nastává ten první zádrhel. Většina rozvinutých států už ohlásila nějaké cíle, ale když to dáte dohromady, tak je to snížení emisí skleníkových plynů o 10 až 16 procent oproti roku 1990 (což v praxi znamená zvýšení o 3 stupně - pozn. red.) a IPCC říká 25 až 40 procent a spíš těch 40.
Shrnující zpráva IPCC z roku 2007 je totiž spíše konzervativní a od té doby se objevily studie, které říkají, že je potřeba udělat ještě více.
Čili máme zde schválený cíl dva stupně, ale politické závazky tomu neodpovídají. Myslím, že je tady ale stále velký prostor pro tlak veřejnosti, která ještě dostatečně netlačí na vlastní politiky. Dánové chtějí, aby na konferenci nepřijeli jen ministři jako dosud, ale prezidenti a premiéři, ti mají větší mandát se k něčemu zavázat. Chtějí tam Obamu. A tady bude tlak veřejnosti důležitý.
Kateřina Husová:
Mezinárodní klimatická koordinátorka organizace CEE Bankwatch Network. Od konce roku 2007 sleduje vyjednávání OSN o klimatu a klimatickou politiku Evropské unie.
Síť environmentálních organizací z 12 zemí střední a východní Evropy Bankwatch podle vlastních slov usiluje o to, aby veřejné finance z evropských strukturálních fondů nebo Evropské investiční banky směřovaly do ekologicky a ekonomicky smysluplných projektů a aby se na rozhodování o nich mohla podílet i široká veřejnost.
Viděli jsme to před dvěma lety na Bali, kdy šlo o jedno procento toho, o čem se bude jednat teď, ale i tenkrát to Američané dost blokovali, ale na tom ostrově bylo venku ohromné množství lidí. Vytvořili takovou atmosféru a tlak, který je nakonec donutil ustoupit, a podepsali to.
Prezident Klaus a ostatní odpůrci zásahu proti globálnímu oteplováni tvrdí, že to bude mít negativní dopad na ekonomiku. Jiní říkají, že životní prostředí je naším základním kapitálem a jeho znehodnocení je rovno i ekonomické katastrofě.
Chápat ekonomii a ekologii odděleně je už dávno překonaný přístup. Uvalením ceny na uhlík - ať pomocí uhlíkového trhu, či daně - totiž narovnáváme "největší tržní selhání historie", jak to nazývá Nicolas Stern, britský autor známé studie o ekonomii klimatických změn.
Ta říká, že náklady nicnedělání budou několikanásobně vyšší než včasná opatření stabilizující objem skleníkových plynů v atmosféře.
Podle Sterna dnes máme volbu mezi 1 % světového HDP za náklady klimatických opatření a mezi 20% poklesem světového HDP důsledkem dopadů neomezených změn klimatu. K podobným závěrům došly po Sternovi také OSN nebo Světová banka. Už dnes tvoří celosvětové ztráty důsledkem dopadů změn klimatu více než 125 miliard dolarů ročně.
Pro rozvinutý svět je energetická revoluce navíc obrovskou šancí. Čistá energie respektující limity přírodního prostředí a vysoce účinná ekonomika nás osvobodí od závislosti na ropě a plynu, vytvoří množství pracovních míst a sníží místní znečištění. Z nezávislého života v nízkouhlíkové společnosti se pak budeme moci těšit nejen my, ale především generace po nás.
Když se podíváme, jakou rychlostí byli světoví státníci schopni mobilizovat tisíce miliard dolarů uprostřed ekonomické krize, pramení z toho naděje, že veřejné rozpočty unesou i mnohem menší výdaje na adaptačních opatřeních v rozvojových zemích.
Kde je nyní dohoda blokovaná?
Hlavní věc je to, že se jednání táhnou už od podepsání Kjótského protokolu v prosinci 1997, už tehdy rozvojové státy trochu ustoupily, chtěly mnohem větší redukce už tehdy. Souhlasily pod podmínkou, že dostanou finanční podporu a technologie, což se ale nestalo. V jednáních je teď mezi rozvinutými a rozvojovými státy ohromná nedůvěra.
Každý z rozvinutých států se navíc domnívá, že už udělal dost, a teď tlačí na rozvojové země, aby se zavázaly k omezením (zejména Čína a Indie) a sestavily nějaké plány vlastního nízkouhlíkového rozvoje. Že mají poskytnout příhodné podmínky pro soukromé investory. Je to hra o to, kdo udělá první krok.
Živě z Ženevy: Jak experti jednají o změnách klimatu
Co je špatného na tom, že já jako investor požaduji plán dlouhodobého rozvoje, abych věděl, kam mé peníze půjdou?
Rozvojové země už částečně takové plány vytvářely, například nejméně rozvinuté státy, ale málokdo na ně dostal peníze, když už, tak pomalu nebo málo. Nebrání se však tomu, pokud budou nějaké peníze k dispozici.
Není to tak, že nic nedělají. Indie má obrovskou solární misi, 20 GW solární energie. Dnes se na celém světě vyrábí 27 GW. Chtějí to realizovat do roku 2020 a prostředky do toho jdou. Už dnes investuje Indie 2,4 procenta HDP do adaptace na klimatické změny. Podobně v Číně se mohutně investuje do větrných elektráren.
Problémem je, že bohaté země odmítají přiznat historickou odpovědnost za vypouštění emisí a globální oteplování.
Pokud si představíme jednání o plánu jako plavecký bazén o délce 25 metrů a požadovaný cíl dvou stupňů je na druhé straně, kolik jsme zatím odhadem uplavali?
Tak pět metrů.
A myslíte, že té dohody dosáhneme?
Ten politický tlak je obrovský a z Kodaně musí něco vzejít. Většina se bohužel obává, že to bude dohoda o tom, že se dohodneme.
