Londýn - "Tony Blair se svým týmem dosáhl možná vůbec nejúspěšnějšího prvního roku vlády v britské politické historii. Labouristé si mohou pogratulovat ke skvělému roku."
Těmito superlativy popsal deník The Guardian před deseti lety první výročí labouristického kabinetu Tonyho Blaira. Nadšení nepanovalo ale jen na Ostrovech - také politologové v kontinentální Evropě spřádali teorie o nové levici.
Připomeňte si: Fenomén Blair odchází. Ne tak, jak si přál
Rok od nástupu Blairova pokračovatele Gordona Browna tentýž labouristicky orientovaný deník naopak bije na poplach. Muž, který byl deset let jako ministr financí součástí Blairova "dream teamu", se propadl až na samé dno politické oblíbenosti.
Podle průzkumu agentury ICM se tři čtvrtiny Britů domnívají, že Brown byl po Blairovi krok k horšímu. Na škále od 1 do 10 (nejvyšší známka) dostal premiér 3,94. A čtvrtina dotázaných mu dala jedničku, tedy vůbec nejnižší známku.
V těžké krizi jsou i labouristé. Jejich podpora klesla na 25 procent, což je historický rekord od roku 1984, kdy ICM začal sbírat data o politických stranách. Konzervativci mají naopak 45 procent - takového výsledku dosáhli naposledy za premiérky Margaret Thatcherové.
Zpočátku se přitom Brownova kariéra v Downing Street 10 nevyvíjela špatně: loni v létě Británie odsoudila muže, kteří chtěli zopakovat bombový útok na londýnské metro a Brown dokázal dobře politicky zužitkovat i další zmařený útok na letiště v Glasgow.
Pak ale jeho popularita začala upadat. Po dlouhém váhání nakonec oznámil, že žádné předčasné volby nebudou, čímž definitivně potvrdil svou pověst váhavce.
Totéž se ostatně opakovalo v případě Lisabonské smlouvy, kterou většina Britů považuje pouze za "převlečenou euroústavu", a volá tedy po referendu.
Rebelie ve vlastních řadách
Nejnověji musel Brown čelit debaklu kolem zrušení desetiprocentní daně pro nižší příjmové skupiny, proti kterému se postavila nejen opozice, ale i mocná skupina poslanců z vlastních řad.
Brownovi možná ale ze všeho nejvíc chybí charisma. Na rozdíl od svého předchůdce Blaira, který dokázal vzbudit reformní nadšení, působí unaveným dojmem.
A to je v zemi, která chce od svých premiérů image lídrů ostrovní velmoci, citelné mínus.
