Od našeho zvláštního zpravodaje - Vysoké domy na sídlišti Saltivka jsou odsud dobře vidět. Z těchto míst okupanti pálili z raketometů Grad a vyhnali všechny lidi ze sídliště. Nejvíc poškozené domy Ukrajinci museli strhnout, některé opravují a do některých bytů se lidé vracejí. Je jich ale málo, válka ještě neskončila.
Neustále ostřelovaný Charkov se po západu Slunce propadá do temnoty. Elektřina často nefunguje kvůli ruským raketám. Na utajeném místě bez označení za městem sídlí základna bojovníků speciálních ukrajinských jednotek Kraken. Vojáků, kteří téměř všichni pocházejí odsud z Charkovské oblasti a provádějí operace v ruském týlu nebo v šedé zóně podél frontové linie.
Mají pověst nejtvrdších a nejvíce motivovaných bojovníků. Nejsou součástí ozbrojených sil Ukrajiny, spadají pod armádní rozvědku HUR. Na základně se nacházejí nákladní auta, transportéry a jiné technické vybavení. Zbraně a munici reportér Aktuálně.cz nevidí, tam novináře samozřejmě nepouštějí.
Krakeni se těší opravdu mimořádné pověsti. Mají tvrdý výcvik, který údajně úspěšně dokončí a absolvuje zhruba třetina zájemců. "Jsme jiní v tom, že se soustředíme na diverzní akce a operace v týlu nepřítele. V Doněcké oblasti jsme jednou šli ve třech na průzkumnou misi a narazili jsme na tři Rusy, kteří tam zjevně šli ze stejného důvodu. Byli jsme rychlejší a všechny zastřelili," vypráví kraken Arťom, který souhlasil s rozhovorem pod podmínkou, že redakce nezveřejní jeho příjmení a vyfotografovat se nechá jen se zakrytým obličejem.
Příslušníci Krakenu nemají povoleno zveřejňovat svoji identitu a používat sociální sítě pod svým skutečným jménem. "Nejsme výjimeční v tom, že toho hodně umíme. Mnoho z nás do února 2022 ani nedrželo pušku v ruce. Ale spíš že jsme schopni udělat cokoliv pro vítězství," říká Arťom k pověstem, že krakeni patří mezi nejvíce motivované ukrajinské jednotky.
Tehdy mi bylo nejhůř
Slávu si vydobyli hlavně na podzim 2022, když šli jako předvoj v Charkovské oblasti do míst, ze kterých ustupovali Rusové. Byli první, kteří vstupovali do takzvané šedé zóny, trhali ruské vlajky a vztyčovali ukrajinské. Pak bojovali v Bachmutu nebo Časiv Jaru. "Jednou jsme se při akci u Kupjansku brodili skoro po kolena blátem. Dostali jsme se pod palbu a bylo třeba rychle odjet autem. Řídil jsem já, ale jak jsem měl nohu a botu od bahna, tak mi vůbec nešlo šlapat na plyn. Jeli jsme trhavě a pomalu a měl jsem pocit, že to trvá nekonečně dlouho, že nás musí trefit. Ale dostali jsme se z toho," vzpomíná Arťom.
"A víš, proč se jmenujeme Kraken? Protože tohle stvoření nemůžeš zabít. Když oddělíš některou jeho část nebo končetinu, hned dorůstají další," dodává s úsměvem.
Nákladní vůz Kamaz na základně opravuje další příslušník Krakenu Alexij. "Hlavní zbraň, kterou používám při výsadcích, je americká puška M-16. A kdy jsem na tom byl nejhůř? Asi loni v listopadu, když jsme šli terénem a z jedné strany stříleli Rusové a z druhé naši. Dostali jsme se do křížové palby. Akcí, kdy jsem měl namále, bylo samozřejmě víc, to bychom si tu povídalo dlouho. Samozřejmě že mám někdy strach. Vždyť mám děti a vnučku. Jen idiot nemá strach," říká.
Ruská raketa jako připomínka hrůz
Ani krakenům se ale nevyhýbají velké ztráty. Na náměstí Svobody v centru Charkova jsou před vybombardovanou budovou oblastní správy zapíchnuté do země vlaječky na památku těch, kteří padli. Vlaječek s logem Krakenu je mezi nimi hodně.
Centrum Charkova vypadá po opakovaných ruských úderech apokalypticky. Obrovské díry zejí z mnoha obytných domů, úřadů i nákupního střediska. Na chodníku zůstala zabodnutá ruská raketa, kterou tam Charkované nechali a zřejmě tam už zůstane jako připomínka hrůz, jímž je vystavuje sousední země.
Česká organizace Post Bellum vypravila v rámci projektu Pomozte Ukrajině s Pamětí národa auta s generátory a další pomocí pro charkovské rehabilitační centrum, kam docházejí slepé děti nebo děti s jiným zdravotním hendikepem. "Světlo i teplo má výpadky každý den, ale pořád jakž takž funguje. Ze všeho jsme unavení, v noci už moc do krytů nechodíme. Ne všude jsou dostatečné kryty, je to těžké. Staráme se tady průběžně o pětadvacet až padesát dětí, tiskneme dětské knihy pro nevidomé. Když opravdu musíme do krytu, vedeme je do sklepa domu přes ulici," líčí ředitelka centra Valentyna Butěnková.
Její největší obavou ale je, že se do města nakonec přece jen dostanou Rusové. "Před válkou tu žily skoro dva miliony lidí. Mnozí odešli, jiní odejít nechtějí. Pro všechny z nás je to těžké, ale musíme vydržet a pracovat. Naše centrum nepřerušilo práci ani na jediný den od začátku války," říká hrdě Butěnková.
