Ureki - Na světově ojedinělé magnetitové pláži na břehu Černého moře se válí hlava mrtvého berana, kterou přinesl příliv. Z černého písku trčí injekční stříkačka.
Dětem, které si tu hrají to ale nepřijde. Viděly mnohem horší věci.
Vítejte v pensionu Kolchida. Tady se ze svých hrůzných zážitků vzpamatovávají děti z Jižní Osetie. Některým z nich shořel dům, některé viděly rabující vojáky. Ani jedno už se nejspíš nikdy nepodívá domů. Hranice totiž zůstává zavřená.
Puberťáci ze školky
"Chci se stát vojákem. Musíme to Rusům vrátit," říká čtrnáctiletý Grigorij. Má krásný úsměv, ale smutné oči. Pochází z vesničky těsně za hranicí Osetie. "Budu bojovat za svou vlast," odpovídá na otázku, jak si představuje svou budoucnost.
Psychosociální tábor v Ureki na břehu Černého moře je určen dětem z uprchlického tábora v Tbilisi. Pořádá ho společnost Člověk v tísni. Projekt byl vůbec prvním svého druhu, který se v Gruzii rozběhl po konci srpnové války.
Organizace pobyt nabídla dětem, které dočasně bydlí v jedné ze školek v hlavním městě. Přijet mohli i jejich rodiče, ale mnohým hrdost nedovolila přiznat si, že jako uprchlíci psychicky trpí a potřebují pomoc. Postupně do Kolchidy přijedou dvě skupiny dětí.
Tábor jim má především nahradit ne zrovna ideálně prožité prázdniny. Klade si ale i vyšší cíle.
Zmírnit agresivitu
"Především v nich chceme zmírnit to obrovské napětí," říká psycholog Mindia Gudusauri, který má tábor na starosti a vede terapie se staršími dětmi.
Když mluví o napětí, má na mysli agresivitu, kterou v sobě nemají jen patnáctiletí kluci, ale i osmiletá děvčátka.
Strach, zoufalství a bezmoc, které prožily, se v nich uložily a projevují se právě demonstrací síly a útočným jednáním.
Spolu se svým kolegou, arteterapeutem Merabou Onianim, dětskou psycholožkou Tiniko Šagošvili a šesti studenty psychologie, také pracují na nápravě některých vzorců chování, které se do dětí z neklidného regionu zákonitě otiskly.
"V Osetii neexistuje slušné chování. Tam šlo většinou o to přežít. Tomu se všechno podřizovalo," říká Oniani.
Neshody se řešily rvačkami, nechodilo se do školy. Budoucnost bylo slovo ze science fiction.
Znát je to i tady, v mírumilovném přímořském středisku. Děti nejdou pro facku daleko a připomínají rozbušku. Stačí říct nevhodné slovo a jsou ochotní se seprat do krve.
"Nevěří v zítřek," mluví za své svěřence psycholog Mindia Gudusauri. A nebo se chtějí pomstít Rusům za to, že jim vzali domov.
Světlo na konci tunelu
Každý den po snídani se děti sejdou a probíhá devadesáti minutová terapie. Na začátku se při ní mluvilo o válce. "Teď už se snažíme plánovat to, co přijde," říká Gudusauri. "Snažím se dětem ukázat naději, světlo na konci tunelu."
Dá se ale to světlo spatřit po necelých dvou týdnech, které tady děti stráví, než se zase vrátí do uprchlického tábora?
Podle Gudusauriho je pro děti s takovými zážitky dobré už jen to, že si mohou hrát někde, kde je hezky. Považuje ale za důležité, aby se s dětmi pracovalo i potom.
Letmý pohled na pláž v době polední pauzy vůbec nedává tušit, co všechno mají děti za sebou. Řádí jako každé průměrné dítě. Tři roztomilé holčičky se po chvíli osmělí a potichu se zeptají: "Taky je u vás válka?"
Arteterapií do normálu
Možná ještě horší je psychický stav rodičů, především matek. "V Osetii se hrůzou budily, že jim vojáci vraždí děti, tady mají noční můry, ve kterých jim děti bere moře," vypráví arteterapeut Ondiani.
Původně to sice nebylo v plánu, ale začal je zvát na svá odpolední setkání. Z děsů se tu všechny vykreslily. "Mluvit je těžké," vysvětluje, proč si tužku a papír tolik oblíbily.
Arteterapii absolvují i děti. Obrázky domova, rodiny nebo kostelů působí tísnivě. Oniani z nich dokáže poznat, co dítě zrovna trápí. Většina si podle něj vytváří imaginární svět, kde doufají, že jim bude hezky, a odmítají se potýkat s realitou.
„Tenhle kluk ví, že pro něj někde existuje naděje, ale neví, jak se k ní dostat," komentuje obrázek kostela, kterému však chybí dveře. Detail, ale důležitý.
Shořel ti dům?
Když se děti první den seznamovaly, jedna z prvních otázek byla: Shořel ti dům? Občas ještě do druhého bouchnou pěstí, aby na sebe upozornily, ale pomalu už začínají chápat, že je výhodnější si s míčem hrát, než se o něj prát. Jsou zkrátka jiné a odbornou pomoc potřebují.
Z rozpálené černé pláže přichází do haly pensionu Kolchida Levan. Štíhlý mladík pochází z vesnice blízko bombardovaného Cchinvali. "Chci být novinářem. Chci psát o tom, co Rusové dělají Gruzii," říká přesvědčivě a v modrých očích se mu zapalují ohníčky pomsty. Nezajímá ho fotbal, hezká auta ani nové modely telefonů.
"Jak to mohl svět dovolit?" nechápe a drobnou pěstí bouchne do stolu. Je mu patnáct let.
