Atény – V minulých letech bylo v rybářské vesničce Skala Sikaminias rušno. Na řecký ostrov Lesbos v Egejském moři, na jehož severním cípu se nachází, mířily zástupy turistů. Loni je přehlušily stovky lodí s uprchlíky.
Dnes do vesnice s pár obyvateli, která pomohla zachránit desítky tisíc lidí na útěku, nejezdí takřka nikdo. Kvůli nedostatku turistů navíc letos přišla řada místních i o práci. Svět se od nich distancoval.
"Viděli jsme hodně lidí umírat," vzpomíná na loňskou uprchlickou vlnu rybář Stratis Valamios. "Byl jsem na moři a hleděl jsem na padesát lodí, jak kličkují směrem ke mně," cituje ho server The New York Times (NYT).
Rybář vypráví, jak mu běženci přes vlny házeli děti do jeho loďky, aby je tak zachránili. "Nejdříve jsme brali děti, pak jsme se vraceli pro dospělé. Mnohdy jsme neměli tušení, jestli ty děti neskončí jako sirotci," vzpomíná s tím, že běžencům začal pomáhat už několik let před vzedmutím uprchlické vlny, která loni ochromila Evropu.
První místo naděje
Skala Sikaminias má natrvalo okolo stovky obyvatel. Pro mnohé běžence putující přes Egejské moře se stala branou do Evropské unie. Velká část jich toužila dostat se hlavně dál do Německa.
Oproti loňsku sem dnes lodě obtěžkané uprchlíky takřka nezavítají. Oranžové vesty, které ještě nedávno lemovaly bílé pobřeží, zmizely. Turisté se přesto letos nevrátili, někteří zřejmě ze strachu, jiní si místo spojují s lidským zoufalstvím.
Co se týče podnikání, místní hotely a restaurace hlásí propad tržeb o 80 procent. Sám Valamios dříve pět měsíců v roce pracoval pro jednu z místních taveren, letos se jeho úvazek smrskl na pouhý měsíc. O sezonní práci přišlo v jeho okolí asi tisíc lidí.
Místní přitom nechápou, co se děje. Když potřebovali pomoct přijíždějící uprchlíci, řada z nich se jim – tak jako Valamios – vydala na pomoc. Dokonce ještě dříve, než na ostrov ve velkém zamířily proslulé humanitární organizace.
Vesnice si dokonce vytvořila vlastní krizový systém. Pokud někdo spatřil uprchlickou loď, zburcoval některého z rybářů, aby se vydal na moře. Na břehu čekali další lidé a rozdávali darované věci. V jednu chvíli k nim přijíždělo i 5000 běženců denně, připomínají NYT.
Uprchlický spektákl nahradilo ticho po pěšině
O vesnici a uprchlické drama se najednou ve velkém začala zajímat média. "Změnilo se to v podívanou,“ vzpomíná Jorgos Sofanis, který v pomoci uprchlíkům nacházel sílu poté, co mu vlastní děti zemřely na epilepsii. "Někdy se zastavovali, aby fotili a pomohli uprchlíkům. Většinou tu ale byli jen za prací."
Dnes na vesnici okolní svět zapomněl, nebo zanevřel. Publicita by se přitom místním v současnosti hodila, aby jim zachránila živobytí.
"Řekněte prosím lidem, že je tu bezpečno a že je tu znova krásně," říká dnes kavárník Lefteris Stylianou.
Místní jsou hrdí, že pomohli
Někteří z místních nynější situaci uprchlíkům vyčítají a děsí se toho, že by se to mohlo opakovat. Většina jim to ale podle The New York Times nemá za zlé. Na to, že pomohli, jsou hrdí. Někteří z nich jsou sami potomky přistěhovalců.
"Celá vesnice je pyšná na to, co jsme udělali," vypráví Theano Laoumis, který pracuje pro další z místních hospůdek. "Bylo tu tolik lidí, ale my je zachránili. Bylo to přirozené. Mělo by to přinést dobrou publicitu, ne špatnou."
Na horizont se dnes dívají jinýma očima, podvědomě nejspíš hledají další loď. "Musíme být připraveni," říká Valamios s tím, že pokud zase dojde ke krizi, místní opět pomohou.
