Brusel, Moskva - Když poslední sovětský prezident Michail Gorbačov během svého úřadování hovořil o "společném evropském domě", netušil, že jeho vize zůstane i po více než dvaceti letech nenaplněna. Ani že si Rusko a Evropská unie vyjdou na cestě vzájemného sbližování a odbourávání překážek volného pohybu osob, zboží a peněz tak málo vstříc.
Ještě v roce 2003 tvrdil tehdejší předseda Evropské komise Romano Prodi, že první krok na této cestě, totiž zavedení bezvízového styku, je otázkou nanejvýše pěti let.
O to, aby se vízová povinnost pro Rusy cestující do zemí Unie i reciproční opatření pro občany EU zrušily ještě před zimními olympijskými hrami, jež se v roce 2014 konají v jihoruském Soči, bude na pátečním summitu v Bruselu usilovat prezident Vladimir Putin.
Unie vysvětluje neochotu odstranit víza nedostatky při ochraně vnějších i vnitřních hranic Ruska, suverénně nejdelších na světě, i faktem, že ruské pasy patří k těm, jež lze zfalšovat snadněji nežli jiné. Moskva vidí problém jinde.
"Poselství, které nám z toho všeho plyne, je následující: Hlavní důvod je politický," citoval deník Spiegel on-line ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova. Brusel podle něj o bezvízový styk vůbec nestojí, jen se to neodváží říct na rovinu.
EU se obává žadatelů o azyl
V čele přibližně deseti unijních zemí, které zrušení víz pro ruské občany odmítají, stojí Německo. To se totiž po někdejších zkušenostech s Poláky, Rumuny či Bulhary obává jednoho: přívalu běženců z 83 územních subjektů tvořících Ruskou federaci, požadujících politický azyl s cílem získat alespoň na určitou dobu výplatu sociálních dávek.
Autoritativní politika Kremlu, jak to nejnověji dokládají tresty vězení uložené členkám punkové kapely Pussy Riot, totiž může v řadě případů posloužit jako důvod pro žádost o udělení azylu.
To, že byli v Rusku diskriminováni, ať již ze strany úřadů, či části nacionalisticky naladěných občanů, by před imigračními úředníky v EU poměrně snadno dokazovali příslušníci řady etnických menšin, usilujících uchytit se v Moskvě a dalších velkých městech.
Velmi nestabilní je i nadále situace v kavkazských republikách, jako je Čečensko či Dagestán, na jejichž území působí řada radikálních islamistických skupin napojených na celosvětovou teroristickou síť Al-Káidu. Jejich členové by se v případě zrušení víz mnohem snadněji než dnes dostávali na území EU.
V neposlední řadě představují pro Brusel velký problém ruští podnikatelé s kontakty do podsvětí, byť mnoho z nich do EU pravidelně cestuje nebo se zde usadilo již nyní. Pokud v postkomunistických zemích východní Evropy nejsou etické normy v podnikání běžné na Západě zvlášť dodržovány, pro Rusko to platí vrchovatou měrou.
Záloha za odsun
Unie si je všech těchto skutečností velmi dobře vědoma a vlády v jednotlivých členských zemích podle toho také jednají.
Pokud chce kupříkladu některý německý občan pozvat do Spolkové republiky své ruské přátele, musí úřadům poskytnout všechny údaje o svém příjmu, nájmu, který platí, včetně poplatků za elektřinu a ohřev vody, a udat je dokonce povinen i velikost svého bytu v čtverečních metrech.
Na zvláštní konto pak musí poslat dva a půl tisíce eur jako zálohu pro případ, že by jeho ruský známý v Německu podal žádost o azyl a po jejím zamítnutí byl na náklady ministerstva vnitra poslán zpět do vlasti. K dispozici je proto nezbytné mít také potvrzení, že příslušný ruský občan si zaplatil zpáteční letenku.
Moskva se samozřejmě cítí být takovými opatřeními nejenom diskriminována, ale také náležitě ponížena. Hlavní ruský vyjednavač Anvar Asimov, zabývající se problémem unijních víz, se před časem nechal slyšet, že "EU se dnes chová jako Sovětský svaz v časech studené války".
Předpisy pro cestování ruských občanů do Unie jsou přísné, Asimov ale přehání. EU navštíví každým rokem čtyři miliony ruských občanů a jen do Německa odchází každoročně studovat deset tisíc mladých Rusů.
V Británii přebývá v současnosti na 400 tisíc Putinových spoluobčanů, někteří jsou zde na návštěvě, jiní dostali pracovní povolení, další podnikají. Podle deníku Daily Mail se ale na britských ostrovech pohybuje také "nejméně čtyřicet agentů ruských tajných služeb".
S těmi má Londýn, jak ukazuje případ někdejšího zaměstnance Federální bezpečnostní služby Alexandra Litviněnka, zavražděného jedním z nich pomocí polonia, své zkušenosti.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
Potřebujete zařídit víza?
