Pchjongjang - Devět zbídačených a nemocemi trpících dětí na útěku z KLDR za svobodou dokázala komunistická propaganda Pchjongjangu proměnit v devět prominentních členů severokorejské společnosti, oddaných laskavému vůdci Kim Čong-unovi.

Bývalí uprchlíci jsou nyní miláčky režimu.

Příběh, o kterém informovala stanice CNN, začíná v roce 2009, kdy jihokorejský misionář poprvé potkal v Číně skupinku devíti dětí žijících ve staré opuštěné budově.

Byly v zuboženém stavu. Trpěly nejrůznějšími nemocemi, na nohách a rukách měly omrzliny, po celém těle pak zranění a modřiny. Byly hladové a jídlo si obstarávaly nejrůznějšími krádežemi.

Přes tři roky na útěku

Bylo jim mezi 14 a 19 lety a v Číně se schovávaly od té doby, co přeběhly hranici ze Severní Koreje. Některé z dětí byly sirotci, všechny ale doma v KLDR trpěly hlady. Žily nedaleko hranice a životní podmínky, ve kterých pobývaly, je donutily ji jednoho dne překročit.

Související

Kim zuřivě popravuje. Blíží se jeho konec?

Misionář, který si nepřeje zveřejnit své jméno, se jim spolu se svou ženou snažil pomoci. Po roce ukrývání se proto rozhodl přepravit je z Číny do Laosu a pak dále do Jižní Koreje, kde by děti mohly požádat o azyl.

Čína i Laos totiž Severokorejce nechápou jako uprchlíky a posílají je zpět do KLDR. S manželkou se jim dokonce pokoušeli zajistit adoptivní rodiče ve Spojených státech.

"Byl jsem nadšený z toho, jak se v průběhu pobytu u nás mění. Začaly mít naději, začaly snít a jsem si jist, že byly šťastnější," řekl v rozhovoru pro CNN.

V Laosu však přišel nečekaný zvrat. Při běžné kontrole autobusu, ve kterém skupina cestovala, si policisté všimli nesrovnalostí v dokladech. Děti zadrželi a proti vůli bezmocných opatrovníků a lidskoprávních organizací odvezli zpátky do KLDR.

O jejich následujícím osudu se uvažovalo v mezích těch nejhorších scénářů. Komunistický režim obviňuje uprchlíky z vlastizrady, kterou trestá vězením nebo rovnou popravou. Severokorejskou společností jsou vnímáni jako lidská spodina, vyvrhelové, kteří opustili svoji rodinu a pro slávu a peníze veřejně lžou o své zemi.

Související

Kim byl zázračné dítě, říká učebnice. Auto řídil od tří let

Místo msty se ale režim rozhodl využít situaci ve svůj prospěch. Děti navzdory všem očekáváním čekala speciální péče. Dostalo se jim zvláštního vzdělání, aby dohnaly léta zmeškané školní docházky, a nyní studují v nejlepších vzdělávacích zařízeních v Pchjongjangu.

Nedlouho po návratu se objevily ve státní televizi, kde děkovaly vůdci, že je přivedl zpět domů.

Z vlastizrádců mediálními hvězdami

O necelé dva roky později ukázal Pchjongjang výsledek své práce celému světu, když štábu CNN domluvil rozhovor s osmi z devíti mladých chlapců a dívek, kteří tehdy nemocné a hladové děti připomínali už jen velice vzdáleně. Oficiální propaganda zapracovala.

Oblečeni do univerzitních nebo středoškolských uniforem vzpomínají na svůj útěk a následný návrat do vlasti. "Byli jsme mladí, do Číny jsme se chtěli podívat jen tak pro zábavu," odpovídá jeden z nich na choulostivou otázku, proč z KLDR utekli.

Po chvíli přiznali, že se jim v domovině nežilo lehce, ale jen do té míry, do jaké jim to oficiální propaganda dovolila.

Související

KLDR se chlubí, že umí vyrobit jaderné hlavice pro rakety

"Upřímně řečeno, měli jsme nějaké rodinné problémy. Nacházeli jsme se v náročném období naší historie a nežilo se nám úplně dobře. Já jsem byl mladý a naivní. Chtěl jsem se ale vrátit domů, byl jsem jen zvědavý," zněl výmluvný výrok dnes již vysokoškolského studenta univerzity v Pchjongjangu.

Hned nato ale neopomněli zdůraznit kritiku světa "tam venku", který na pár let okusili. "Misionář, u kterého jsme v Číně pobývali, nás poučil o svobodě. Žádnou svobodu nám ale nedal. Kázal nám o bohu a nutil nás učit se zpaměti náboženské knihy," stěžoval si jeden z chlapců.

"Dával nám sice najíst, ale to není všechno," dodal pro srovnání.

Konec dobrý, všechno dobré

Všechny děti se drží oficiální prorežimní rétoriky: všichni uprchlíci jsou vyvrhelové, kteří zradili svou zemi.

"Opustili jsme své rodiny a po celou dobu v zahraničí jsme z toho měli špatné svědomí. Zradili jsme svoji zemi a báli se, že budeme potrestáni. Naše obavy byly směšné," zní z jejich úst.

"(Teď) si připadám jako chudák, který se stal princem," dodává šťastně jeden z nich.

Co na tom, že jejich rodiny je do hlavního města nenásledovaly. Jejich životy v chudé oblasti nedaleko hraniční řeky Amnokkang, kterou děti opustily, se nezměnily.