Na rozdíl od Gruzínců, Ukrajinců a v minulosti i obyvatel pobaltských republik se zatím Bělorusové proti nedemokratickému vládci příliš nebouří.
Lukašenko má na své straně státní média, armádu, policii i zpravodajskou službu KGB. Jeho stoupenci ovládají parlament, díky osobnímu přátelství s patriarchou Filaretem má na své straně i místní pravoslavnou církev.
Ani běloruská opozice neskrývá fakt, že u velké části obyvatel je Lukašenko oblíbený. Že hodně Bělorusů ho bude volit ne kvůli strachu z represí a problémů, ale protože si ho skutečně přeje za prezidenta.
Zrozen z poskomunistického chaosu
To má mnoho příčin.
Lukašenko vstoupil do politiky v době, kdy Bělorusko zažívalo nejistotu a velký pokles životní úrovně. Po rozpadu Sovětského svazu přestalo fungovat mnoho podniků, měna zrácela hodnotu, stoupala nezaměstnanost.
Bývalý předseda zemědělského družstva vycítil příležitost a začal slibovat, že vše bude jako dřív, za dob Sovětského svazu. Přidal obviňování tehdejších lídrů z korupce a výsledek se dostavil. Ve volbách získal 45 procent hlasů a přesvědčivě zvítězil.
Ne demokracii a privatizaci
Bělorusům tvrdí, že je zachránil od neduhů, které zasáhly jiné exsovětské republiky. Privatizace podle něj přinesly chudobu a nezaměstnanost, demokracie vedly k válkám a krvavým konfliktům.
Proto dodnes - až na výjimky - odmítá zahraniční investice a prodej velkých podniků.
Bělorusko je nejvíce rovnostářskou zemí v Evropě, chybí tady podnikatelská vrstva.
Šedesát procent veškerého obchodu je realizováno s Ruskem. Země je životně závislá na ruských dodávkách plynu i elektřiny. Stát ukládá podnikům, co mají vyrábět a za kolik to mají prodávat.
Zdá se, že nemálo Bělorusům to ale vyhovuje.
"Pokud vím, tak hlavně na venkově lidem Lukašenko nevadí. Nevidí důvod nic měnit," řekl Aktuálně.cz publicista Jan Petránek, který sleduje vývoj v nástupnických zemích SSSR.
Když se sovětský svaz v roce 1991 rozpadal, právě v Bělorusku to bylo přijímáno s nevolí. Mnoho Bělorusů nechápalo, proč by se měl svaz rozpadnout a po samostatném státě nijak netoužili. Po Sovětském svazu se dnes stýská Bělorusům možná více než Rusům nebo jiným národnostem v někdejším "státě dělníků a rolníků."
V Bělorusku je poměrně slabé vnímání vlastní národní identity, což podle mnoha analytiků připívá k určité apatii a toleranci vůči Lukašenkově promoskevském režimu.
Zákon z roku 1995 definuje jako státní jazyk i ruštinu, mnozí Bělorusové jí dávají přednost. Za vše hovoří i fakt, že webová stránka prezidenta Lukašenka má jen dvě verze: ruskou a anglickou. Běloruskou nikoliv.
Bělorusko vždy bylo regionem na pomezí Polska, Litvy a Ruska. Velká část Bělorusů se ztotožňuje více s Ruskem než se samostatnou běloruskou identitou.
"Obyvatelé dnešního Běloruska měli blízko v různých dobách buď k Polákům nebo Rusům. Idea samostatného běloruství nikdy nezapustila příliš pevné kořeny," říká historik z univerzity v Glasgově Grigory Ioffe, který se specializuje na běloruské dějiny.
Spojení s Ruskem zabránil Putin
Dohoda o postupném spojení, kterou podepsaly Moskva a Minsk v roce 1996, se kromě opozičních aktivistů v zemi nesetkala s výrazným odporem. K připojení Běloruska k Rusku nedošlo jen díky tomu, že ruský prezident Vladimir Putin se k této myšlence staví rezervovněji než jeho předchůdce Boris Jelcin.
"Bělorusové jsou rusifikováni do té míry, že už to asi nelze vrátit zpět. Byl jsem v Bělorusku mnohokrát a vždy jsem slyšel prakticky jen ruštinu. I v médiích. Někteří lidé tam berou jako samozřejmost, že jsou Bělorusové a zároveň Rusové," říká Petránek.
Příznačné jsou státní symboly.
Po roce 1990 se objevila historická vlajka s červeným pruhem mezi dvěma bílými. V referendu v roce 1995 se ale více než čtyři pětiny Bělorusů vyslovily pro vlajku, pocházející z dob Sovětského svazu.
Bělorusko bylo v minulosti často dějištěm nejhorších katastrof na území SSSR. Během invaze nacistického Německa zahynul každý čtvrtý Bělorus. V roce 1986 třetinu republiky zamořil radioaktivní spad z Černobylu, tragédie postihla Bělorusko více než samotnou Ukrajinu.
Dnes to vypadá, jakoby země zůstala zmrazená v čase někdy na konci osmdesátých let..
