Právo vejít do historie jako první člověk, který vkročil na severní pól, si v dubnu 1906 nárokoval Robert Edvard Peary. O jeho prvenství však existují spory, které postupem času spíše potvrzují podezření, že Peary pól ve skutečnosti minul.
Obdobné pochybnosti panují i nad ohlášeným primátem Američana Richarda Byrda. Za první prokazatelné dobyvatele severní točny je proto považována až posádka vzducholodi Norge, která pólu dosáhla přesně před osmdesáti lety - 12. května 1926.
Sestava slavných, zkušených a bohatých
Na palubě vzducholodi se tehdy sešli muži zvučných jmen - Roald Amundsen, Alberto Nobile a Lincoln Ellsworth. Všechny tři spojovala touha posunout hranice lidských možností a všichni také poskytovali nejlepší předpoklady pro úspěch expedice.
Nor Amundsen byl již v té době slavným polárníkem, který měl za sebou dobytí jižního pólu v roce 1911. Nobile byl zase zkušeným konstruktérem a pilotem vzducholodí. No a třetí do party, Američan Ellsworth, disponoval kromě odvahy i penězi, které byly k uskutečnění dobrodružného podniku třeba.
Amundsen i Ellsworth již měli s pokusem podívat se na severní točnu z ptačí perspektivy své zkušenosti. V květnu 1925 se vydali k pólu na palubě dvou létajících člunů. Svého cíle ani zdaleka nedosáhli, a nakonec byli rádi, že z celé výpravy vyvázli živí.
Z Říma na severní pól
Touha dosáhnout pólu je však neopustila. Prostředkem, jenž měl jejich sen napodruhé naplnit, se stal stroj lehčí než vzduch.
Vzducholoď N-1, kterou si najali, byla Nobileho výtvorem. Po sérii testů se loď překřtěná na Norge (Norsko) vypravila na konci března 1926 z Říma směr Špicberky. Tam, v městečku Kings' Bay, na palubu přistoupili Amundsen a Ellsworth.
Posádka, čítající 16 osob, se směrem na sever vydala 11. května. Po řadě hodin, vyplněných usilovnou prací všech tří motorů vzducholodi, potvrdily přístroje dosažení pólu. Palubní chronograf ukazoval půl druhé ráno dne 12. května 1926.
Námraza a nouzové přistání
Na znamení úspěchu shodili cestovatelé na led vlajky svých zemí. Euforii však vážně poznamenala námraza, která se začala tvořit na povrchu vzducholodi a nebezpečně zvyšovala její váhu.
Kusy ledu odlétávající od vrtulí navíc na několika místech prorazily opláštění stroje. Kvůli nepřízni počasí nakonec vzducholoď nouzově přistála nedaleko osady Teller na Aljašce, přibližně 100 kilometrů severozápadně od místa původně plánovaného přistání v městečku Nome. Trasu mezi Špicberky a Aljaškou dlouhou 4300 kilometrů urazila za 72 hodin.
Osudové setkání
Úspěch expedice však následně vyvolal mezi jejími hlavními představiteli jistou nevraživost. Amundsen, oficiální vůdce výpravy, byl nemile překvapen, že pozornost veřejnosti spočinula na "pouhém" pilotovi Nobilem.
Ten zase, podpořen při tom i propagandou fašistické Itálie, považoval Amundsena spíše za platícího turistu, jehož přínos nepřevyšoval výkon ostatních členů posádky. Jejich cesty se však zanedlouho měly ještě jednou osudově protnout.
Na konci května 1928 se Nobile vrátil na Špicberky se vzducholodí Italia, která ho měla nad severní pól dopravit podruhé. Podařilo se to, ale na zpáteční cestě vzducholoď v důsledku špatného počasí havarovala.
Velké záchranné operace, která se vzápětí rozjela, se zúčastnil i Amundsen. Během jednoho z pátracích letů však letadlo se slavným polárníkem na palubě havarovalo, a Amundsen beze stopy zmizel.
Ztroskotanci z Italie měli štěstí v neštěstí. Podařilo se jim ze vzducholodě zachránit zásoby jídla, stan a radiostanici. Jako první byl, nutno dodat že proti své vůli, zachráněn švédským záchranným letounem Nobile.
Zbylých sedm přeživších členů posádky bylo přibližně po sedmi týdnech od nehody zachráněno sovětským ledoborcem Krasin. Byl mezi nimi i český fyzik František Běhounek. Sedmnáct osob za svoji odvahu zaplatilo životem.
