Madrid - I po sedmdesáti letech, kdy začala občanská válka ve Španělsku, která si vyžádala 350 tisíc životů, se Španělé v pohledu na krvavý konflikt a následně diktátorský režim generála Franciska Franka neshodnou.
Někteří říkají, že už je to dávno a je čas zapomenout. Jiní, zejména válkou postižené rodiny, se domnívají, že na krutou minulost by se nemělo nikdy zapomínat a že je potřeba si z ní vzít ponaučení.
Po smrti generála Franciska Franka v roce 1975 uzavřeli mezi sebou frankisté a odpůrci jeho autoritářského režimu takzvaný pakt o zapomenutí, v rámci něhož si navzájem udělili „amnestii", a na všechna příkoří války se mělo zapomenout.
Na rozdíl třeba od Jižní Afriky, která po pádu apartheidu v roce 1994 zřídila komisi pro usmíření, Španělsko k podobným krokům nikdy nepřistoupilo. Proto, tvrdí někteří, se temná část španělské minulosti vynořuje na povrch ještě dnes.
Ukradené děti
Do této zapomenuté části historie země patří i přibližně 30 tisíc dětí, které byly v době vlády generála Franka odebrány levicově smýšlejícím rodičům, obhajujícím republikánské zřízení státu. Některé děti byly dány na výchovu profrankovským rodinám a většina z nich skončila v sirotčincích.
Uxenu Ablanovi bylo pět let, když frankisté zatkli jeho otce, jenž se provinil tím, že zapůjčil svůj automobil republikánům. Matka zemřela na následky mučení Frankovými stoupenci a malý Uxenu šel na převýchovu do jednoho z mnoha sirotčinců, které tehdy byly pod správou církve.
„Kněz, který na nás dohlížel, měl vždy u sebe rákosku a když jsme jedli levou rukou, tak nás tou rákoskou praštil," řekl britské stanici BBC osmdesátiletý Ablana, jemuž v sirotčinci přezdívali "syn komouše". Tresty za prohřešky byly na pomezí snesitelnosti. Někdy malí „hříšníci" nedostali až patnáct dní najíst.
„Stěžoval jsem si, brečel jsem, ale nikoho to nezajímalo," vzpomíná na krušné dětství Axenu Ablana, jehož tři bratři v sirotčinci zemřeli na tuberkulózu. Sexuální zneužívání ze strany klášterních představitelů nebylo prý podle slov Ablany nic výjimečného.
Léčba marxismu
Dětem byla po odebrání biologickým rodičům změněna identita, takže dodnes většina z nich o svém původu nic neví.
Emilii Gironové, matce, které odebrali dítě hned po porodu, se nikdy nepodařilo svého syna Jesúse najít.
„Vím, že jsem porodila syna. Vzali mi ho hned po porodu s tím, že ho jdou pokřtít. Už mi ho ale nikdy nevrátili a já už ho nikdy neviděla," říká ve španělském dokumentu jen několik měsíců předtím, než zemřela.
Tyto „ukradené" děti, pokud ještě žijí, jsou dnes v důchodovém věku. Většina z nich stále marně hledá své biologické rodiče a sourozence a také původní jméno a příjmení.
Otec-zakladatel tohoto převýchovného procesu dětí, Antonio Vallejo-Nágera, věřil, že marxismus je psychická nemoc, kterou lze léčit. Jak postupovat při léčbě marxismu sepsal v několika manuálech, z nichž nejznámější je Eugenika hispánství, která ovlivnila životy tisíců nevinných dětí.
Franco přínosem
S praxí převýchovy dětí republikánských rodičů však nesouhlasí zástupce ředitele Frankovy nadace Dr. Felix Morales.
„Tihle lidé neříkají pravdu. Nikdy jsem o podobných věcech neslyšel," popírá pravdivost Ablanových slov Felix Morales.
Organizace Auxilio Social, zřízená v dobách Franka, se prý o chudé děti a válečné sirotky starala vzorně. Morales tvrdí, že má důkazy o tom, že se těmto dětem v životě pak dařilo dobře. A tehdy zaostalému Španělsku vláda generála Franka podle něj jen prospěla.
„V roce 1936, kdy válka začala, bylo Španělsko velmi chudou zemí. Mám na to věk, tak si to pamatuju. Když Franco umíral, bylo Španělsko osmou průmyslově nejvyspělejší zemí na světě a mělo velmi zdatnou střední třídu," tvrdí Dr. Morales.
Dodnes však španělští aktivisté odkrývají masové hroby, které pohřbívaly všechny nepřátele Frankova režimu. Jeden takový je v Malaze, nedaleko turisty oblíbené pláže Costa del Sol. Na odkrývání nepříjemné minulosti země pracuje skupinka mladých akademiků, vědců a dobrovolníků.
„Sice pozdě, ale přece," komentuje loni zahájené odkrývání hrobů mladá dobrovolnice Nuria, která si stěžuje, že je ve školách celou pravdu o Frankově režimu neučili.
„Práce, kterou tu děláme, je velmi důležitá. Na oběti občanské války nesmíme nikdy zapomenout".
