Groznyj/Praha - "Válka pořád pokračuje," říká pět let po oficiálním ukončení konfliktu v Čečensku francouzská novinářka Manon Loizeau. "Je to mnohem více schizofrenní, vypadá to jako mír."
O autonomní zemi na Severním Kavkaze a jejím obyvatelstvu, bojujícím za nezávislost na Rusku, zpravovala svět řadu let.
Nedávno se tam s odstupem deseti let vrátila. Města, vesnice ani jejich obyvatele, žijící pod tvrdou rukou Ruskem podporovaného prezidenta Ramzana Kadyrova, nepoznávala.
"Co se změnilo fundamentálně, jsou Čečenci. Myslím si, že se vzdali. Podrobili se," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz novinářka, která několik roků žila v Rusku a nedávno v Praze v rámci festivalu Jeden svět představila svůj velmi kritický dokument o Čečensku Válka beze stop, který vznikal mezi říjnem 2013 a říjnem 2014.
Aktuálně.cz: Druhá válka v Čečensku oficiálně skončila v roce 2009. Skončila i z pohledu Čečenců samotných?
Manon Loizeau: Válka pořád pokračuje. Pokračuje psychologicky i fyzicky. Není to válka na frontovou linii. Není to válka s helikoptérami a tanky. Rusové už to neokupují. Je to válka Čečenců s Čečenci. Lidé, které znám, jsou dnes vystrašenější, než byli během bombardování nebo když se skrývali před odstřelovači.
A.cz: Jak se to projevuje?
Může to přijít odkudkoli. Může to být vaše vlastní rodina, váš soused. Můžou vás udat jen kvůli tomu, že nevypadáte dostatečně "prokadyrovsky". Je to mnohem více schizofrenní, vypadá to jako mír. Groznyj je znovu vybudován, jsou tam velká obchodní centra a lidé se cítí bezpečněji. Cítí se bezpečněji, pokud se postavili na stranu režimu. Mají zakázáno pamatovat si, kým jsou a odkud pocházejí.
A.cz: Vrátila jste se tam po deseti letech. Poznávala jste to vůbec?
Nemohla jsem poznat nic. Navštěvovala jsem Čečensko často. Teď jsem tam deset let nebyla, ale předtím jsem tam deset let jezdila. Během druhé války jsem v Čečensku šest měsíců i bydlela, takže ty vesnice a ulice opravdu znám. Dokonce i domy a ruiny, místa, kde ty domy stály. Teď už jsem neměla žádnou orientaci. Hlavní ulice se dnes jmenuje Putinova třída, druhá je Kadyrovova třída, třetí je Troševova třída (dnes už nežijící ruský generálplukovník, velící mj. během druhé čečenské války - pozn. red.).
A.cz: Ta Kadyrovova třída je Ramzana Kadyrova, nebo jeho otce Achmata Kadyrova, který byl také čečenským prezidentem?
Obou. Mají dvě ulice. Také tam jsou nové prázdné mrakodrapy s třiceti podlažími a renovované mešity. V jednu chvíli jsem rozpoznala místo na Putinově třídě, kde jsem předtím natáčela. Ale to je vše. Každá vzpomínka na to, co bylo - každá vzpomínka na válku -, byla vymazána. V určitém okamžiku dokonce přemýšleli nad zákazem slova válka. Historie začíná až s Kadyrovem.
A.cz: Co ti, co o někoho přišli?
Lidem, kteří někoho ztratili, je sotva povoleno si pamatovat, že někoho ztratili. Není to jenom teror. Hrají v tom roli i peníze, nabízení konzumní společnosti a kupování si lidí, kteří by mohli být vašimi oponenty. Dnes každý buduje novou, zářnou budoucnost. Jako za Stalina.
A.cz: Nepoznávala jste to tedy nejen kvůli těm rozsáhlým přestavbám v metropoli...
Co se změnilo fundamentálně, jsou Čečenci. Myslím si, že se vzdali. Podrobili se. Kvůli tolika letům války, teroru. Předstírají a akceptují to. Upřímně - z mého pohledu - prožít dvě ruské válečné kampaně, léta ruské okupace, mít tolik čečenských přátel a vidět ty samé čečenské přátele, jak kráčejí po Putinově třídě - s velkým úsměvem - a říkají něco jako "na tom nezáleží". To není myslitelné.
Když prožijete to, co oni prožili, je to kompletně schizofrenní. Samozřejmě já jsem tak trochu svědek ze zahraničí. Nejezdím tam pravidelně, mohu si dovolit kritizovat nebo se cítit překvapeně. Oni to musí akceptovat a přijali to velice rychle, protože teror začal velice rychle. Buďto se poddáte, nebo jste venku či opustíte zemi. Ale je velice těžké to soudit, protože pokud musíte přežít, tak tleskáte, a pokud si chcete udržet práci, jste zticha.
A.cz: Co vaši přátelé z dřívějška?
Někteří lidé už mě nechtěli vidět, a to byli přátelé. Protože jsem jim připomínala čas, který si nechtějí pamatovat nebo si ho nemohou dovolit pamatovat. Říkali, že cítí nostalgii ohledně doby, kdy jsem tam natáčela (před více než deseti lety, včetně období druhé čečenské války - pozn. red.). A já odpovídala, že to není možné. Byla to absolutně hrůzostrašná ruská okupace a válka. A oni k tomu období cítí nostalgii. Tvrdila jsem jim - to nemůžete říkat, všude byli odstřelovači, lidé mizeli. A oni přitakávali – protože teď to jsou naši lidé, kteří zabíjejí naše lidi. A to je horší.
Teď je to tichá válka. Oficiálně žádná válka není, všechno je v pořádku. Je život a pak je válka. Přinejmenším, když tam byli Rusové, představovali nepřítele a oni mohli proti nepříteli nahlas vystupovat. Teď je konec. Je to velmi smutné.
A.cz: Bojí se třeba mluvit i s vlastními sousedy nebo v rámci rodiny?
Ano. Když jsme natáčeli, tak jejich sousedi nebo i příbuzní někdy přicházeli do domu – a oni nás schovali. Jako když jsem se schovávala za války. Teď to bylo před jejich vlastní rodinou, před sousedy, které znají dvacet let. Protože když někoho udáte, dostanete odměnu. To je to, co (Kadyrov) dokázal. Dokázal zničit rodinu, základ identity Čečenců. Těch neuvěřitelných lidí z hor, vždycky hrdých a vždy pro svobodu. Teď se v rodině navzájem udají. Je to děsivé.
A.cz: Všichni Čečenci ale nesmýšlejí stejně. Setkala jste se s lidmi z "druhé strany"?
Potkali jsme lidi z Kadyrovovy organizace pro mladé a znám i ty, které jsem natáčela před deseti lety a kteří jsou dnes pro Kadyrova, protože si myslí, že do regionu přinesl mír, bezpečnost, peníze. A jestli je jedinou cestou, jak v Čečensku nemít ruskou armádu, která by vás bombardovala, být ticho, vyhovět a jednou, dvakrát či desetkrát do roka jít pochodovat na Putinovy narozeniny nebo něco podobného... Chtějí přežít.
Někteří si, hádám, dokonce myslí, že je to "muž situace". Dokázal přinést právo a pořádek. Za jakou cenu, to nevíte. Takže záleží, na jaké jste straně, kdo je vaše rodina či klan, protože je to rodová společnost. A pokud vyděláváte peníze. Mnoho bojovníků bylo koupeno za tisíce a tisíce dolarů.
A.cz: Co je teď největší starostí Čečenců? Chudoba, nebo to, že nemají žádný hlas?
Myslím si, že být slyšet je pro ně luxus, který si nemohou dovolit, protože je to příliš nebezpečné. Hlavní starostí Čečenců je dnes podle mě zůstat naživu. Druhou je mít co jíst. Obrovským problémem je nezaměstnanost. To by později mohlo být zásadní otázkou.
A.cz: Když se přizpůsobíte, má to své výhody...
Pokud zůstanete ticho, pokud budete předstírat, budete odměněn. Budete si moci pořídit auto, budete mít střechu nad hlavou, vzdělání pro své děti. Takže jaký užitek vám přinese to, že budete mluvit s francouzskou televizí - nebo s kýmkoli? Že budete mluvit o lidských právech nebo jen o vaší sestře či bratrovi, kteří byli uneseni? Zaplatíte za to příliš velkou cenu.
A.cz: Ale někteří s vámi mluvili. Možná se jenom potřebovali svěřit, aby se jim ulevilo.
Myslím si, že většina z lidí, kteří souhlasili, že s námi budou mluvit, cítili, že jsou "už mrtví". Chtějí emigrovat, a pokud neemigrují - jako jeden starý pár rolníků, kteří ztratili své dvě dcery -, už nechovají naději. Ten muž říkal, že on už je mrtvý.
A.cz: Tento starý pár přišel o dcery. Mají dnes lidé vůbec šanci zjistit, kam se poděli jejich zmizelí příbuzní?
Někdy. Existuje velmi malá naděje, že matky, které tehdy během války někoho ztratily a dnes po něm pátrají, jednoho dne něco zjistí. Někteří zmizeli i za Kadyrova, hodně jich zmizelo. Někteří jsou umučeni k smrti a režim tvrdí, že jsou to teroristé. Takže jejich příbuzní vědí, jak skončili. Nebo je dají do vězení. Vědí, do jakého vězení. Ale když jdou do ruského vězení, vykonávají tresty na 25 let, protože jsou obviněni z terorismu.
A.cz: V Čečensku znáte mnoho lidí. Zmizeli i někteří z vašich přátel?
V poslední době nezmizeli. Ale od doby, co jsem tam byla, byli někteří sebráni. Hodně jich emigrovalo. Znám případy, které jsme dokumentovali, ale neznala jsem je předtím. Znám rodiny, jejichž příbuzní byli uneseni.
A.cz: Vrátíte se do Čečenska?
Teď po tom dokumentu rozhodně ne, nemůžu. Pokud se nic nezmění.
