Stod - Pátrat po předcích na jiném kontinentě s odlišnou kulturou a bez znalosti místního jazyka nápadně připomíná to, čím kdysi procházeli emigranti ze starého kontinentu při svých cestách do neznáma, živených nadějí na lepší život.
"Připadám si jako moji předkové, kteří v 19. století přijeli na Nový Zéland - všechno je tu pro mě nové a neznámé a zároveň zajímavé," připodobňuje svou první cestu do střední Evropy Barbara Straková, potomek emigrantů z jižního Plzeňska, kteří se ve druhé polovině 19. století rozhodli odejít na Nový Zéland.
Jejich příběh rozhodně stojí za připomenutí.
Americký sen po novozélandsku
Kdo by se nevydal hledat štěstí s vidinou nabytí vlastního pozemku, teplého počasí a celoročně úrodné půdy? Alespoň tato lákadla byla hnacím motorem skupinky 82 českých dobrodruhů, kteří se v roce 1863 rozhodli zkusit štěstí na druhé straně zeměkoule.
Novozélandská vláda tehdy hledala "vhodné" osadníky a největším lákadlem měl být pozemek o 16 hektarech pro každého dospělého a poloviční výměr pro nezletilce.
Německy mluvící Čechy na Stodsku o tomto projektu zpravil ve svých dopisech jejich krajan Martin Krippner, který na Novém Zélandě v té době žil.
Chudoba, nemožnost získání vlastní půdy a náboženské napětí v tehdejším Rakousko-Uhersku donutilo tyto hledače štěstí opustit rodnou zem, kterou už neměli nikdy spatřit.
Jen pro silné žaludky
Na cestovní náklady jim padly veškeré úspory a většina z nich si na cestu musela půjčit. Lodní lístek na Nový Zéland byl daleko dražší než do Ameriky, kam tehdy směřovala většina emigrantů, poznamenává ve své knize historik města Stoda Luděk Hauptmann.
Ze Stoda se vydali 26. února 1863 vlakem do Prahy, kde si cestu za štěstím nechali požehnat arcibiskupem Schwarzenbergem. Dále pokračovali do Hamburku, kde se jeden pár rozhodl uzavřít manželský sňatek, a z přístavu Altona přepluli kanál do Londýna.
Ačkoli emigrantské lodě mířící na Nový Zéland musely splňovat jistý standard, daleko vyšší než kupříkladu lodě, které pluly do Ameriky, plavba i tak vyžadovala ze strany kovaných suchozemců odolnost a vytrvalost.
Tmavé, nevětrané prostředí s primitivním hygienickým vybavením, nedostatkem vody a jídla a v kombinaci s mořskou nemocí, která stihla bez rozdílu každého, v cestovatelích nezanechalo příliš dobré vzpomínky.
Českým vystěhovalcům se nezamlouvalo ani to, že svobodné ženy musely spát odděleně, jelikož se to týkalo i jejich čtrnáctiletých dcer.
Pomoc od domorodců
Další šok jim uštědřil příjezd do Aucklandu. Dřevěné domečky a páchnoucí kanál, který městem protékal, neodpovídal představám natěšených hledačů štěstí. To nejhorší však mělo teprve přijít.
Krippner se ve svých dopisech zapomněl zmínit, že volné pozemky, za kterými se stodští starousedlíci vydali, byly převážně hornaté a pokryté neprostupným porostem.
V izolaci uprostřed divoké novozélandské přírody a bez potřebných nástrojů se tak čerství přistěhovalci zpočátku nacházeli na pokraji vyhladovění. Nebýt pomoci ze strany místních domorodců, Maorů, nejspíše by většina z nich nepřežila.
Osadu Puhoi (v maorštině to znamená 'líně tekoucí řeka'), kterou nedaleko Aucklandu osídlenci založili, pravidelně navštěvoval náčelník místního kmene Te Hemara. Vždy s sebou vzal dostatek jídla pro případ, že se osadníkům z Evropy opět neurodilo.
Maorové je také naučili, jak lovit místní zvěř, zejména ryby, které rostliny jsou jedlé a jak si z místních stromů nikau postavit obydlí.
Přežít jim nakonec pomohlo uhlí, které začali vyrábět zuhelnatěním dřeva. Paul Straka postavil loď, pomocí které uhlí i dřevo splavovali až do Aucklandu.
Hledání kořenů
O bezmála půldruhého století později se nyní na Stodsko vydala hledat své kořeny sedmašedesátiletá Barbara Straková, přímý potomek Paula Straky.
"Vždycky jsem chtěla vidět, odkud můj pradědeček pocházel, a až nyní mi to vyšlo," vysvětlila motivy své výpravy do Evropy tato 67letá spolumajitelka malé firmy na distribuci tiskovin.
"Jedná se o vůbec první návštěvu obyvatele české osady Puhoi zde ve Stodě," potvrdil historický rozměr soukromé pátrací akce starosta města Stoda Jiří Vlk, který Barbaru Strakovou oficiálně přivítal na místní radnici.
V osadě Puhoi, která v současnosti čítá na dvě stě obyvatel, je příběh prvních průkopnických osadníků stále živý. Každý rok se 29. června do vesnice sjíždějí potomci těchto evropských přistěhovalců, aby si zpěvem a tancem připomněli den, kdy na ostrově poprvé stanuly nohy jejich předků.
"Co mě mrzí, je skutečnost, že nás náš otec nenaučil dialekt, kterým kdysi mluvili," lituje Barbara Straková. "Jediné, co umím, jsou názvy prstů. Třeba palci se u nás v rodině dodnes říká Daumennickel," uvádí příklad řídkého pozůstatku mezikontinentálního jazykového importu z někdejšího sudetského pomezí.
Puhojané s českými kořeny se i přesto, že mluvili německy, vždy považovali za Čechy, respektive se odkazovali spíše k místu než k národnosti. Byli zkrátka "aus Böhmen" - z Čech. Dodnes je také všichni na celém ostrově znají jako "Bohemians", podotýká Barbara Straková.
Když ne dům, aspoň hrob
Vesnička Honezovice, odkud Paul Straka v roce 1863 odešel, leží asi 30 kilometrů jihozápadně od Plzně a většina budov byla za války zničena. Bohužel i ta, ve které se Barbařin pradědeček narodil.
Svoje pátrání po předcích však nevzdává. Chtěla by najít alespoň hroby svých předků.
"Je dost možné, že se jako příslušníci německy mluvící menšiny před válkou přihlásili k německé národnosti, což by znamenalo, že jejich hroby byly na konci války zničeny," vysvětluje nejednoduchou situaci místostarostka Honezovic Iva Fictumová.
"Zachovaly se pouze vojenské hroby," dodává.
Jeden takový Barbara Straková nachází na místním hřbitově v obci Hradec u Stoda. Objevený hrob Georga Straky však patří někomu jinému.
Tento zemřel během první světové války v roce 1915 v ruském Kursku, kdežto Georg Straka, otec Johanna Straky, jenž byl otcem emigranta Paula Straky, měl podle propočtů umřít už kolem roku 1880.
Barbara Straková ale nevěší hlavu. I tyto malé objevy pro ni mnoho znamenají. Navíc, jak sama podotýká, puhojské muzeum, které láká návštěvníky z celého Nového Zélandu, jakoukoli fotodokumentaci o místě původu puhojských "bohémských" průkopníků s nadšením uvítá.
Poznámka redakce: Shoda příjmení u autorky a u hlavní postavy této reportáže není náhodná. Autorka byla právě kvůli tomu kontaktována přes internet s žádostí o pomoc při pátrání po předcích.
