Robben Island (od zpravodaje Aktuálně.cz) - S trochou nadsázky by se dalo říct, že Nelson Mandela ani Robben Island by jeden bez druhého nebyli tím, čím jsou.
Přinejmenším malá část Nobelovy ceny míru, kterou v roce 1993 tehdy ještě budoucí a dnes již minulý prezident Jihoafrické republiky obdržel, musí mít původ v 18 letech, jež tento bojovník proti apartheidu strávil ve zdejší věznici s maximální ostrahou.
Stejně tak nemůže být pochyb, že když v roce 1999 Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) rozhodla o zapsání ostrůvku ležícího deset kilometrů od břehů Kapského Města na Seznam světového dědictví coby "symbol triumfu lidského ducha, svobody a demokracie nad útlakem", skládala tím poklonu právě Mandelovi a jeho bývalým spoluvězňům.
| Přečtěte si také: Mandelovi je 90. Co bude, až tady nebude? ptá se JAR |
Turistická atrakce
Dnes je Tulení ostrov, jak zní doslovný překlad jeho smíšeného holandsko-anglického názvu, coby jedna z osmi takto designovaných památek na území JAR vyhledávanou turistickou atrakcí.
Za čtyřhodinový výlet, který zahrnuje zpáteční cestu trajektem, okružní autobusovou jízdu po ostrově i komentovanou návštěvu bývalé věznice, se platí na jihoafrické poměry nezanedbatelných 150 randů (přibližně 300 korun), přesto se na lístky stojí dlouhé fronty a objednávat se musí mnoho dní předem.
Jedna várka turistů, případně školních zájezdů, střídá druhou a každý den takto Robben Island navštíví kolem 1800 lidí. To je pro ostrov, který byl ještě před dvaceti lety pro většinu běžných smrtelníků zapovězeným teritoriem, nebývalý provoz.
Málokoho by proto napadlo, že ostrov ve skutečnosti čelí demografické krizi zcela opačného charakteru. V březnu na to upozornil jihoafrický reportér ve službách agentury AFP Isaac Mangena.
Město duchů
Ve svém článku nazvaném "Robben Island se mění v město duchů" vykreslil chmurnou vizi pro budoucnost ostrova, který má dnes oficiálně 112 obyvatel. Jen za loňský rok jej údajně opustilo 38 lidí.
"Hodně se to změnilo... k horšímu. Stává se z toho velmi osamělé místo. Lidé odcházejí, protože ostrov je zanedbáván. Už se tam nedá žít," řekla Mangenovi Karen Loydová, která na ostrově strávila téměř třicet let, než jej před zhruba třemi lety nadobro opustila.
Infobox
- Rasismus z JAR nezmizel, daří se mu pořád dobře
- Hrozí fotbalovému šampionátu 2010 v JAR fiasko?
- Hip-hop vs. AIDS. Jak rappeři bojují s epidemií
- Zločin přerůstá v JAR v terorismus, bílí odcházejí
- Boj s AIDS brzdí v JAR šarlatán Rath i prezident
- Zimbabwané se na skok vracejí domů. Volit změnu
- Jihoafrický král kondomů má nejraději supersoboty
"Žít tam je jako být uvězněn a odříznut od zbytku světa. Nemyslím, že se tam ještě někdy vrátím a nepřeji nikomu, aby tam musel žít. Je to velice osamělé místo, příliš osamělé, aby tam mohly vyrůstat děti," konstatovala bývalá zaměstnankyně věznice.
Čí je to zodpovědnost?
Naledi Tsiki, představitel státního muzea, které dnes celý ostrov spravuje, připustil, že problémy opravdu existují. Vysvětluje to ale především nedostatkem peněz. Každoroční rozpočet prý sotva stačí na zabezpečení chodu muzea.
"Navrhovali jsme různým vládním agenturám, aby si oblasti, jako je zdravotnictví nebo vzdělávání, samy vzaly na starosti, ale marně," řekl Tsiki Isaacu Mangenovi.
Bezútěšnost situace jen prohlubuje skutečnost, že si zodpovědnost za zajištění služeb na ostrově mezi sebou jako horký brambor přehazují místní vláda provincie Západní Kapsko a radnice Kapského Města. V prvně jmenovaném úřadě šéfuje vládnoucí Africký národní kongres (ANC), ve druhém opoziční Demokratická aliance (DA).
"Myslím, že jsou odkázáni sami na sebe... My se musíme starat hlavně o své lidi," prohlásil lakonicky mluvčí radnice třímiliónového města Charles Cooper.
Škola - základ života
Že život na ostrově je čím dál tím složitější, potvrdil Aktuálně.cz i Llewelyn Damon, který pro zdejší muzeum pracuje jako průvodce.
"Když srovnám dnešek s rokem 1997, kdy jsem se sem přistěhoval, je tu rozhodně velký rozdíl," přiznal.
"Obzvlášť těžké je to, když máte dítě školního věku. Aktivity zdejší školy jsou velice omezené. Letos má 16 žáků a dva učitele, z nichž jeden je zároveň ředitelem. Můžete poslat dítě do školy na pevnině, ale muzeum vám na každodenní dojíždění nepřispěje," uvedl Damon.
Kromě toho jsou zde prý poslední dobou problémy s dodávkami vody. Na ostrově není žádný vodní zdroj a potrubí, které sem bylo kdysi nataženo z Kapského Města po dně moře, rychle stárne.
Žít na pevnině. Ve vlastním
Derick Basson, jeden z deseti bývalých politických vězňů, kteří prošli zdejší káznicí a dnes zde v rámci komentovaných prohlídek provádějí turisty, zprvu na dotaz Aktuálně.cz o zmiňovaných problémech nechtěl mluvit, pak ale připustil, že by jako všichni ostatní dal přednost normálnímu životu na pevnině.
"Ostrov je majetkem všech, je to součást světového dědictví, a tak domy, v nichž bydlíme, se nikdy nemohou stát naším vlastnictvím. Já osobně bych si tedy přál žít na pevnině v domě, který by byl můj a který bych jednou mohl zanechat svým dětem jako odkaz," svěřil se 40letý muž, který si ve druhé polovině 80.let ve zdejší věznici odseděl pět a půl roku za sabotáž.
Na otázku, zda si svůj sen bude moci jednou splnit z platu, který od muzea dostává, se jen výmluvně zasměje a pokrčí rameny. Coby loajální zaměstnanec, který je navíc přesvědčen o tom, že jeho práce má i 14 let po pádu apartheidu smysl a je potřebná, pak dodá: "Doufám v to, doufám, opravdu doufám. Ale nechtějte po mě, abych se k tomu nějak blíž vyjadřoval. Mohl bych se dostat do potíží."
