Nyní dvaasedmdesátiletého Miroslava Jakeše to k polárním oblastem nikdy přímo netáhlo. Vystudoval strojní fakultu na ČVUT a několik let se živil jako úředník, později pracoval na vrtech nebo v letovém provozu. Vždy ho ale zajímalo chození a lezení po horách. Ještě před revolucí v osmdesátém devátém roce byl v Himálaji i na nejvyšší americké hoře Aconcagui.
K polárním krajům se Jakeš dostal až díky jednomu ze svých šéfů, který mu přinesl časopis, kde psali o výpravě lodí kolem severního pólu. "Říkal mi, ať se přihlásím. Nemyslel jsem si, že mám šanci, ale i tak jsme spolu sepsali dopis. Jel jsem stopem na pohovor někam na sever Německa a přespával jsem na poli… A pak mě vzali," říká pro online deník Aktuálně.cz.
Na dvouměsíční výpravě lodí, kterou vedl ruský polárník Michail Malachov, se zmínil, že by ho zajímalo, jak se dostává na pól po svých. "Ještě ten rok mi poslali přihlášku," vysvětluje, jak jeho cesta začala.
Složitější část ho ale teprve čekala - musel sehnat peníze. Aby se zúčastnil, potřeboval dvanáct tisíc dolarů, v přepočtu a se započtením inflace to dnes vychází přibližně na milion a půl korun. "V porovnání s dneškem to bylo za hubičku," ujišťuje. Přesto si cestu nemohl dovolit, a tak mu organizátoři nabídli slevu - stačilo zaplatit dva tisíce dolarů.
"Peníze jsem v té době měl jenom na to nejzákladnější, na živobytí a pro rodinu. Žil jsem z ruky do huby, jak se říká." Jakeš proto hledal sponzory. Někteří mu poskytli vybavení, ale hotovost stále chyběla a čas odjezdu se neúprosně přibližoval.
"V Praze na Vinohradech sídlila švédská firma Lux, která prodávala vysavače. Jeden den jsem tam zašel, vyslechli mě a řekli mi, že se mám vrátit za dva dny. Tak jsem přišel a ředitel firmy mi dal dva tisíce dolarů," líčí, jak pár dnů před odletem přece jen začal balit.
Součástí dohody bylo, že po návratu začne pro firmu pracovat. "Chodil jsem prezentovat vysavače k lidem domů. Produktu jsem věřil, tak jsem měl dobrou úspěšnost," domnívá se. Zároveň s sebou na severní pól musel vzít i hubici od vysavače. "Když jsem ji tam vytáhl, každý koukal a hned se s ní chtěl vyfotit," směje se.
Slivovice vydržela
Samotná výprava začala v nejsevernějším ruském městečku Dikson v Krasnojarském kraji, odkud se dvanáct členů výpravy, mezi nimi Mexičan, Rus, Japonec, Číňan nebo Brit, přesunulo na souostroví Severní země. Zde je nabral vrtulník, který je převezl na 89. stupeň severní šířky. Odtud museli pokračovat po svých.
"Všichni měli stejné vybavení a něco i sdíleli, akorát já jsem byl mimo. Ostatní spali ve velkých stanech pro šest lidí, já měl vlastní jednoplášťový stan, sám jsem si i vařil," vzpomíná na průběh výpravy Jakeš.
Skupinu vedli Malachov a Kanaďan Richard Weber, první lidé, kteří došli bez podpory na severní pól i zpět. "Museli to mít skvěle připravené, protože měli vybavení na dva, možná tři měsíce. Vůbec jsem se nebál, pro mě ti kluci byli jako bozi. Následoval jsem je jako husa, lepší průvodce jsme si nemohli přát," míní.
Do cíle skupina došla po sedmi dnech, 10. května 1993. "Měli jsme ohromnou radost a hned jsme si udělali fotku. Vypili jsme také šampaňské," dodává dobrodruh.
Při mnoha dalších cestách na severní pól si uvědomil, jak složité je udržet alkohol v teple. "Jednou nám šampaňské zmrzlo, tak jsme ho vypili snad až v Moskvě. Jindy jsem měl s sebou plzně, ale když jsem je otevřel, vybuchly jako vodotrysk a zůstala jenom voda. Vodka taky zmrzla. Ale slivovice mi vydržela."
"Chci si cesty užít"
Kvůli sponzorům, kteří na sebe chtěli prostřednictvím cesty na pól upozornit, zjišťoval, jak významná bude. "Budeš první Čech na severním pólu," řekl mu tehdy oslovený historik.
Pro úplnost ale Jakeš dodává, že dvěma Čechoslovákům před ním se cesta také málem povedla - na začátku 90. let se k pólu přiblížil jistý pan Havelka na turistické lodi a v roce 1928 vědec František Běhounek přeletěl nad pólem ve vzducholodi Italia. "Proto říkám, že jsem byl první Čech, který na severní pól dojel na lyžích."
Prvenství si nepřipsali jen Česko a Jakeš, ale i celá výprava - šlo o první cestu na pól komerčního charakteru, kterou netvořili trénovaní polárníci. Zároveň to bylo krátce poté, co americká vláda uvolnila technologii GPS pro veřejnost, a tato polární výprava byla první, která ji použila. "Byl jsem vlastně jeden z prvních uživatelů GPS," říká český polárník.
Přesto zdůrazňuje, že mu nikdy nešlo o to, být první. "Chci si cesty užít a povídat si s lidmi."
Nevyzpytatelný severní pól
Včetně výpravy v roce 1993 byl Jakeš na severním pólu už devatenáctkrát - od roku 2004 tam jezdí jako průvodce. Na dvacátou cestu se chystá už několik let, nejdřív mu ji ale zkomplikovala pandemie koronaviru a nyní válka na Ukrajině.
Přesto ho oblast zatím neomrzela. "Každý den je jiný. Krajina se rychle mění, ledy praskají a vznikají ledovcové kanály, které vypadají jako řeka, nebo torosy, kdy se zvednou ledy. Každá cesta je jiná, nejde se přímo, musíte se také řídit driftem," říká a myslí tím pohyb ledu.
"Je to taková hra, nikdy to není stereotyp. Severní pól je nevyzpytatelný, ale mně se to líbí. Považuju ho za nejobtížnější lyžařský pochod na světě," říká polárník, který má za sebou i sólo cestu přes Grónsko a po ledovcích ušel tisíce kilometrů.
