Washington - Bílí zločinci měli ve Spojených státech v posledních deseti letech čtyřikrát větší šanci, že dostanou prezidentskou milost, než odsouzení z řad menšin.
Uvádí to nezávislé sdružení ProPublica, které tyto závěry zveřejnilo v neděli na své webové stránce a paralelně také v deníku The Washington Post. ProPublica zkoumala udělování milostí mezi lety 2001 až 2008, kdy byl prezidentem USA George Bush.
Ten milosti uděloval výhradně na základě doporučení právnického týmu, který se amnestiemi zabýval.
Bush se tak chtěl vyhnout opakování skandálu svého demokratického předchůdce v Bílém domě Billa Clintona, který v den svého odchodu z funkce omilostnil finančníka Marka Riche, jehož bývalá manželka poskytla velký finanční dar Demokratické straně a také Clintonově prezidentské knihovně.
Analýza však ukázala, že u právnického týmu měli větší šanci běloši. Z 1918 žádostí o milost, které Bush dostal, uspělo 189 žadatelů, z nichž bylo 176 bělochů.
Ti sice tvořili největší skupinu žadatelů; přesto byla v poměrném vyjádření jejich šance na úspěch čtyřikrát větší než u příslušníků menšin.
Dvojí metr
Sdružení ProPublica poukázalo také na některé případy, kdy se u podobných zločinů rozhodlo o milosti různě.
Bushova administrativa například odmítla žádost o milost od černocha, veterána z Vietnamu, který byl odsouzen k podmíněnému trestu za držení 1,1 gramu kokainu a do té doby měl čistý trestní rejstřík.
Naopak omilostnila bělocha, čtyřnásobného recidivistu, který dostal nepodmíněný trest za prodej více než kilogramu metamfetaminu.
V dalším případu odmítla udělit amnestii jisté černošce z města Little Rock, která dostala pokutu 3000 dolarů za daňový únik v roce 1989.
Běloška ze stejného města, která ve svých daňových přiznáních opakovaně uváděla nepravdivé údaje a získala tak neoprávněně 25 000 dolarů ve formě vrácených daní, milost naopak dostala.
Snaha prezidenta Bushe nedopustit, aby na rozhodování o tom, kdo dostane milost, měly vliv peníze, také neuspěla.
ProPublica ve své analýze dokládá, že ti žadatelé o milost, za které orodoval nějaký člen Kongresu, měli třikrát větší naději na úspěch.
Dokumenty z ministerstva spravedlnosti ukazují, že nejméně 200 kongresmanů, ať již republikánů nebo demokratů, intervenovalo u komise posuzující žádosti o milost ve věci nějaké konkrétního odsouzeného.
Většina z nich dostala od něj nebo jeho rodiny příspěvek na volební kampaň.
Černoši téměř bez šance
Jestliže statisticky měli největší šanci získat amnestii běloši, tu nejnižší měli naopak černoši, kteří přitom tvoří 38 procent vězeňské populace ve federálních věznicích.
Z náhodného vzorku 500 žadatelů o milost, který ProPublica sestavila, uspělo 12 procent bělochů, deset procent hispánců, ale z 62 černochů v něm zastoupených ani jeden.
Roger Adams, který byl na ministerstvu spravedlnosti vedoucím oddělení pro posuzování žádostí o milost od roku 1998 do roku 2008, říká, že žadatelé nebyli trestáni v žádném případě za barvu pleti.
Ti sice nemusejí uvádět, zda jsou bílí či barevní, ale na mnoha dokumentech potřebných k podání žádosti o milost je jejich rasa uvedena.
ProPublica konstatuje, že za prezidenta Baracka Obamy nedošlo k žádné nápravě v tomto systému. Obama převzal Bushovu praxi a dává milost jen těm odsouzeným, které mu doporučí ministerstvo spravedlnosti, respektive jeho oddělení pro posuzování žádostí o milost.
Prezident Obama za tři roky po nástupu do Bílého domu odmítl už 1019 žadatelů o milost, což je více, než stihl demokratický prezident Bill Clinton za obě svá funkční období dohromady.
