Mao si uvědomoval, že Čína je oproti západním státům méně rozvinutá. Aby je dohnala či přímo předčila, vznikla pětiletka s názvem Velký skok vpřed. Mezi lety 1958 a 1962 nechal změnit strukturu průmyslu a ve velkém se začala vyrábět ocel.
Cílem pětiletky ale také byl boj proti čtyřem škůdcům - krysám, mouchám, komárům a vrabcům. Vinil je z toho, že zobou semena obilí, a připravují tak obyvatele o potravu. "Mao nevěděl o zvířatech nic. Nechtěl o svém plánu diskutovat a ani poslouchat odborníky. Prostě se rozhodl, že čtyři škůdci budou zabiti," popisuje britské stanici BBC čínská novinářka Taj Čching.
Maova kampaň zažehla šílenství, do kterého se zapojili skoro všichni Číňané. Po ptácích stříleli, děti se do nich strefovaly praky a za každého přineseného mrtvého vrabce dostaly pochvalu. Lidé také ničili hnízda a vajíčka, zabíjeli mláďata nebo dělali takový hluk, že se ptáci báli sednout na zem a po nějaké době padali z nebe mrtví vyčerpáním.
Někteří opeřenci proto našli útočiště na zahraničních ambasádách, kde byl relativní klid. I tam je ale Číňané vystopovali. Například polské velvyslanectví je chtělo bránit a ostraha nikoho za plot nepustila, lidé se proto rozestavěli kolem pozemku ambasády a dva dny bubnovali, aby ptáci neměli klid. Polští zaměstnanci poté museli mrtvá těla vyčerpaných a zmatených opeřenců odklízet lopatami, píše americký server Ozy.
Ptáci umírali v rekordním počtu, v Šanghaji za pouhý den uhynulo více než 194 tisíc z nich, uvádí server New Republic. O život přicházeli ale také lidé. Mnozí spadli ze střech, kam kvůli zabíjení ptáků lezli, nebo pozřeli jedovatou nástrahu připravenou pro vrabce.
"Maoismus vytvořil svět, který postavil lidstvo proti přírodě. Tento pohled na svět vštípil mezi lidi pomocí represí, indoktrinací, utopickými sliby a cenzurou," vysvětluje pro vydavatelství Sage Journals odbornice na životní prostředí v Číně Judith Shapirová.
Místo vrabců štěnice
Kolik ptáků v období Velkého skoku vpřed přesně uhynulo, není jasné, odhady mluví o stovkách milionů. Mao však nedomyslel, že jejich vybíjení bude mít zásadní negativní dopad na ekosystém.
Ptáci se kromě obilí živili také hmyzem a kobylkami, kterým najednou zmizel přirozený nepřítel. V důsledku toho se přemnožily a úrodu spásaly daleko víc a rychleji než samotní vrabci. Hned následující rok 1959 vypukl v Číně velký hladomor, ke kterému kromě zabíjení ptáků přispěl také přechod od zemědělství k výrobě oceli, odlesňování, neopatrné používání pesticidů i lživé statistiky nadhodnocující zásoby potravin.
Podle oficiálních statistik při něm přišlo o život 15 milionů Číňanů, odhady odborníků však začínají na 30 a končí na 78 milionech obětí. Šlo o největší hladomor způsobený lidmi v dějinách, přestože vláda v Pekingu období prezentovala jako "tři roky přírodních neštěstí".
V roce 1960 Mao Ce-tung nechal kampaň na zabíjení vrabců zrušit se slovy "nechme to být". Místo toho se čtvrtým škůdcem, kterého měli lidé zabíjet, staly štěnice.
Následky Maovy politiky jsou v Číně patrné i v současnosti. Ornitolog Čou-šan před lety v týdeníku Economist napsal, že i po šedesáti letech je v zemi vrabců málo. "V Hongkongu mě z postele každý den při svítání vyhnal hlasitý zpěv ptáků. V porovnání s tím byla moje rána v Pekingu tichá," dodal.
Čou-šan zároveň upozornil, že Číňané ptáky stále loví a jejich vajíčka sbírají a jedí. Škodí jim také znečištěné ovzduší a špinavé vody plné pesticidů.
Vybíjení zvířat při SARS
I přes závažné následky zabíjení ptáků se historie nedávno opakovala, byť v daleko menším měřítku. V roce 2004, kdy se v zemi šířil virus SARS, provincie Kuang-tung nařídila vybití všech cibetek, jezevců a mývalů v zajetí. Zabíjet se měly i krysy a švábi. "Začneme patriotickou zdravotní kampaň a zabijeme krysy a šváby, abychom všechna místa pořádně uklidili před čínským Novým rokem," uvedl tehdy Feng Liou-siang z místního zdravotního úřadu.
Kampaň proběhla přesto, že WHO varovala před možným nebezpečím v případě, že lidé přijdou do styku s krví zvířat. Organizace také nechtěla, aby byly zničeny důkazy o možném původu viru.
Vybíjení zvířat kvůli nemoci SARS připomínalo 50. léta i tím, že se lidé měli sdružovat v menších komunitách, ve kterých na sebe dohlíželi, případně hlásili, když někdo udělal něco nezákonného.
