Córdoba - Legend o malých chlapcích vychovávaných vlky zná světová mytologie a literatura požehnaně, Romulem a Remem počínaje a Mauglím konče.
Příběh Marcose Pantoji, pasáčka koz z jihošpanělské Andalusie, se zdá být jedním z mála, které se zakládají na pravdě. Natolik, že se španělský režisér Gerardo Olivares rozhodl na jeho základě natočit celovečerní film.
Olivares, který se o Pantojovi dozvěděl na základě článku zveřejněném v deníku El País, musel nasadit soukromého detektiva, aby mu dnes šestašedesátiletého muže pomohl najít.
Ten "divocha ze Sierry Moreny", pohoří rozkládajícího se severně od Córdoby, jak hrdinu ohlášeného snímku "Mezi vlky" označil španělský tisk, objevil na jednom statku poblíž města Orense v západošpanělské Galicii.
A ten mu vyprávěl životní příběh, který rozhodně stojí za zfilmování.
Když bylo Marcosovi, narozenému v roce 1946, sedm let, prodal jej jeho otec chovateli dobytka z Fuencaliente, obce na úpatí Sierry Morena.
Chovatel dal chlapce k dispozici starci, který se v horách staral o třísethlavé stádo koz.
Ve Španělsku tehdy vládl diktátor Franco a na venkově silně katolické země, takřka kompletně izolované od zbytku Evropy, vládly v mnoha ohledech ještě středověké poměry. To, že chudí rodiče, kteří nedokázali uživit své početné potomstvo, posílali vlastní děti výměnou za pár peset "do služby" místních statkářů, bylo běžné.
"Vzpomínám si na výprasky, které jsem dostával od své macechy," vzpomínal po letech Marcos. "Všechno bylo lepší než život s ní."
S pasákem koz žil v jeskyni, naučil se od něj lovit králíky za pomoci fretky a žít jen z toho, co jim poskytla okolní divoká příroda. Když stařec po několika měsících zničehonic umřel, musel se malý pasáček začít starat sám o sebe. Podojit kozy uměl, když mu ale jednoho dne vyhasl v jeskyni oheň, naučil se jej rozdělávat s použitím pazourku.
Jednoho dne narazil na smečku vlčat, kterou sledoval až do jejich doupěte, ve kterém narazil na vlčici.
"Ohnala se po mně prackou a já utekl do zadní části jeskyně," citoval Marcose deník El Mundo. "Zůstal jsem zalezlý, vlčice ale ke mně později přišla, přinesla mi kus masa a olízla mi obličej."
Stal se tak součástí vlčí smečky. Z kožešiny zvířat, které dospělí vlci ulovili, si později vyrobil oděv, a když byl o něco starší, začal se lovu účastnit s nimi. Vlci zpravidla zahnali kozy, ale také vysokou, na kraj skalního srázu, a když se zvířata zřítila dolů, vrhli se na ně.
Marcos tvrdí, že s vlky pravidelně spal v jejich doupěti, hrál si s mláďaty a naučil se i vlčí "řeč", nejrůznější druhy kňučení a vytí, kterým se šelmy dorozumívaly.
"Vlci byli více než má rodina," říká. "Zachránili mi život, protože sám bych v horách nepřežil."
Když bylo Marcosovi devatenáct let, zatkli jej v horách příslušníci Guardía civil, španělského četnictva, kteří se o něm dověděli od vesničanů a kteří jej dovlekli v poutech do Fuencaliente. Odtud jej poslali na "převýchovu" do kláštera v Madridu a pak si musel odsloužit vojenskou službu.
I tu strávil spíše ve vězení, protože si takřka odvykl lidské řeči a základním návykům a musel se je znovu učit.
Po vojně se potloukal po španělském venkově, až se nakonec usídlil na Mallorce, kde pracoval jako pomocník v kuchyni a později zedník.
"Vařit jsem se naučil dobře, protože jsem ale neuměl ani číst, ani psát, nikdy jsem nezískal trvalou práci," vypráví Marcos. Po návratu do Andalusie žil jistou dobu znovu v jeskyni v horách, tentokrát poblíž andaluského přístavu Málaga.
V roce 1975 se o něm dověděl antropolog Gabriel Janer Manila a později i dramaturg Kevin Lewis, který podle jeho příběhu napsal scénář pro dětský film s názvem "Marcos". Život Pantoji se stal i tématem Manilovy disertační práce.
Olivares se o "divochovi ze Sierry Montana" dověděl až o mnoho let později. Neváhal ale ani na okamžik a hned se pustil do natáčení filmu s rozpočtem čtyř a půl milionu eur. Pantoja se během prací v plenéru mohl po více než čtyřiceti letech znovu setkat s vlky. Ti se na Pyrenejském poloostrově mezitím stali velkou vzácností.
"Když jsem viděl, jak se ke mně blíží vlk, lehl jsem si na záda a pokrčil všechny čtyři na znamení, že se mu podřizuji," říká se smíchem Marcos. "Hned jsme byli kamarádi."
