Léta to byla podezření bez přímých důkazů. Výpovědi rodin, kterým se nevrátili jejich synové a dcery, vzpomínky spolužáků, kterým se ze dne na den ztratili kamarádi. Z druhé strany zase nepřesné záznamy a mnohdy žádné informace o tom, co se s dětmi stalo.
Z institucí na převýchovu indiánských dětí patřila římskokatolická škola v Kamloops v Britské Kolumbii mezi ty s nejhorší pověstí. Během svého téměř devadesátiletého fungování (1890-1978) oficiálně přiznala problémy jen dvakrát. Když jí v roce 1910 došlo jídlo pro děti a když ji o 14 let později zachvátil požár. Jinak se - podobně jako desítky podobných institucí v zemi - v dobových médiích prezentovala jako idylické místo, kde se děti učily křesťanským hodnotám.
V jaké části areálu se hroby pomocí speciálních radarů našly, zatím indiánský národ nechce říct. Pozemek je uzavřený a bude se dál, nyní i za pomoci kanadské policie, prohledávat. Existují totiž obavy, že se najdou další těla. Nálezy označují kolíky zapíchnuté do země.
"Když mi řekli, že to jsou děti, naše děti a z naší komunity, bylo to naprosto zničující," říká Rosanne Casimirová, jedna z náčelnic kmene Tk’emlúps. A to i přesto, že její komunita o tragických úmrtích žáků léta mluvila a okolí školy posledních dvacet let intenzivně prohledávala.
K důkladnému pátrání po možných pohřebištích se po posledních odhaleních odhodlávají i další města, ve kterých obdobné instituce fungovaly. Opodstatněně.
Podle Komise pro pravdu a usmíření, kterou kanadská vláda zřídila pro dokumentaci problematického internátního systému, zemřelo v církví zřizovaných školách nejméně 4100 dětí. Tedy zhruba každé 35., které systémem prošlo. Podobné, i když mnohem menší hřbitovy se navíc nalezly už v provinciích Sasketchewan nebo Alberta, kde provizorní rakve před lety náhodně odhalily masivní povodně.
Hřbitov na každé škole
"Není to šokující, protože jsme tušili, že tyto neoznačené hroby jsou tak nějak všude," říká Karihwiiostha Callie Montourová. Její babička, nyní 82letá Betty Deerová, žila na škole ve městě Spanish v Ontariu. "Každá rezidenční škola měla hřbitov. Jsem si jistá, že škola, do které jste chodila vy, hřbitovy neměla," řekla Deerová o víkendu novinářce z deníku Montreal Gazette, zatímco zesnulé uctila na jednom z mnoha improvizovaných památníků napříč Kanadou.
Příčiny úmrtí ve školách byly různé. Nejčastěji šlo o nemoci (převážně tuberkulózu), problémy způsobené hladověním nebo nedostatečnou zdravotnickou pomocí po mnohdy banálních zraněních.
Další děti zahynuly při požárech a také během četných pokusů o útěk. Tím asi nejznámějším byl případ z roku 1937, kdy skupina sedmiletých chlapců nedaleko pobytové školy umrzla. Další ale pak riskovali podobně. Podmínky ve školách totiž oběti zpětně přirovnávaly k situaci Židů během druhé světové války. Rezidenčnímu systému přezdívaly "hnědý holokaust".
Rezidenční školy v Kanadě
Rezidenční neboli pobytové školy začaly v Kanadě vznikat v 80. letech 19. století v návaznosti na Zákon o indiánech. Jejich cílem byla asimilace do bělošské většiny. Úřady děti odtrhávaly od rodičů a tradičního života jejich kmenů, jejich jazyka, kultury. Školy financovala federální vláda, byly ale pod církevní (katolickou, anglikánskou nebo sjednocenou) správou.
Děti ve školách často trávily celý rok, do svých komunit se směly vrátit nejvýš na dva měsíce. Pro některé nebylo možné ani to, úřady je posílaly do škol, které byly i stovky kilometrů vzdálené, aby vytěsnily "indiánství". Kanadská vláda zavřela poslední z nich v roce 1996. Později je nazvala kulturní genocidou.
Školami prošlo na 150 tisíc dětí, pobyt v nich podle oficiálních statistik nepřežilo 4100 z nich, o minimálně tisíci z nich stále neexistují záznamy. Některé původní jazyky a tradice vlivem výuky v rezidenčních školách prakticky zanikly.
Jednou z nejucelenějších výpovědí o tom, jak život v rezidenčních školách vypadal, je kniha Bev Sellarsové. Stejně jako dvě generace před ní i ona musela podle zákona žít v církevní instituci nedaleko Vancouveru. Poprvé se do ní dostala ve svých sedmi letech.
"Proces byl každý rok stejný, vzali nám veškeré osobní věci, ostříhali nám vlasy, celé nás postříkali DDT (insekticid, který byl kvůli své toxicitě později zakázán, pozn. red.) proti vším," píše Sellarsová. "První den nám přidělili čísla, která se po zbytek života na škole stala naší identitou. Já dostala číslo 1. Bev Sellarsová přestala pro jeptišky a kněze existovat. Moje babička si i po devadesáti letech pamatovala, že její číslo bylo 27, její sestra měla 28. Moje matka byla 71. Naštěstí nám čísla nikdo nevytetoval do kůže."
Bičování i sexuální zneužívání
Spisovatelka a náčelnice kmene Xat'sull v detailech popisuje život, ve kterém nesměla léta používat svůj rodný jazyk, i fyzické tresty, které děti dostávaly. Jako svazování a bití řemenem, v jejím případě například za pomočení postele nebo nechtěné přehození míče přes plot.
Mnohem tvrdší tresty pak přicházely za už zmíněné pokusy o útěk. "Dívky oholili dohola, chlapci museli nosit ženské oblečení. Všechny do jednoho je pak před ostatními rituálně bičovali, aby je od podobných myšlenek odradili."
O návrat domů se pokusili i její bratři, jako první tehdy dvanáctiletý Ray. "Útěk plánovali měsíce, tajně si na procházkách vyráběli luky a šípy, aby byli schopni ulovit zajíce, kdyby se nějakou dobu museli schovávat v keři. Dávali si stranou kousky brambor od oběda," vypráví Sellarsová. Roky ho pak babička, která se sama z traumat nikdy nevzpamatovala, ukrývala na půdě, aby ho kněží znovu proti jejich vůli neodebrali.
Dalšího jejího bratra našli v 18 letech mrtvého v řece, dodnes nikdo neví, zda šlo o nešťastnou náhodu, nebo si vzal život. Kněží ho podle Sellarsové opakovaně sexuálně zneužívali, stejně jako další děti na škole. Jednoho ze zaměstnanců, který byl i jejím učitelem, v 90. letech za mnohonásobné znásilnění odsoudili.
I Sellarsová osobně popisuje sexuální obtěžování a psychické a fyzické násilí. Stejně jako mnozí další po odchodu z rezidenční školy na čas propadla alkoholu, jednou se pokusila o sebevraždu a žila v manželství, kde ji partner a často i další muži v indiánské rezervaci týrali. Později ale začala bojovat za práva Prvních národů, vystudovala univerzitu, sbírala svědectví ostatních z rezidenčních škol a podílela se na řadě slyšení, která k prošetřování vzdělávacího systému původních obyvatel probíhala.
Role katolické církve a čekání na papeže
Omluvy za nucenou převýchovu dětí začaly přicházet v 80. letech minulého století, v době, kdy některé instituce ještě stále fungovaly. Jako jedni z prvních se omluvili zástupci Sjednocené církve Kanady.
V roce 2008 se oficiálně za Kanadu omluvil tehdejší konzervativní premiér Stephen Harper, později to samé učinil jeho nástupce a současný liberální premiér Justin Trudeau. Ten zároveň požádal o omluvu papeže Františka I., aby tak učinil za celou katolickou církev. Navzdory narůstající kritice v Kanadě tak Vatikán neučinil ani po nálezu posledních masových hrobů. Katolická církev a její afiliace přitom spravovaly 70 procent těchto škol.
Omluva Svatého otce a jeho návštěva Kanady je jedním z 94 kroků, které komise pro usmíření před šesti lety navrhla k narovnání vztahů mezi Kanadou a Prvními národy. Ke konci května 2021 jich bylo splněno 10.
Komise pro pravdu a usmíření
Komisi v roce 2008 vytvořila kanadská vláda, aby zdokumentovala historii a dopady rezidenčních církevních škol a navrhla kroky na usmíření mezi státem a Prvními národy. Fungovala celkem sedm let a nasbírala na sedm tisíc svědectví od přeživších. Jejím výsledkem byla rozsáhlá zpráva, která mimo jiné reportovala smrt 3200 dětí v těchto institucích, v současnosti úřady zdokumentovaly další stovky úmrtí a počet oficiálně navýšily na 4100.
Na základě svých zjištěných komise přinesla celkem 94 výzev k akci, které měly pomoci napravit újmu na indiánských komunitách. Jde o systémové změny ve vzdělávání Prvních národů, v jejich přístupu ke zdravotnictví, finanční kompenzace a také vytvoření záznamů o zmizelých dětech a hřbitovech na území bývalých rezidenčních škol.
