Portrét - Po dlouhé nemoci v pondělí zemřel bývalý šéf ministerstva zahraničí SSSR a druhý prezident Gruzie Eduard Ševardnadze.
Ačkoliv žil poslední desetiletí v ústraní a politikou se aktivně nezabýval, jeho úmrtí symbolicky uzavírá éru oteplení mezi Východem a Západem, které znovu zatemnilo soupeření mezi nástupcem SSSR - Ruskem - a Západem.
"Byli jsme přátelé a je mi velmi líto jeho úmrtí. On uměl rychle najít kontakt s různými lidmi... Měl výrazný charakter a gruzínský temperament," ocenil svého přítele poslední vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov.
Právě výrazný charakter umožnil Ševardnadzemu projít všechny úrovně sovětské politiky.
Jako absolvent zdravotnické školy vyměnil slibnou lékařskou kariéru za post tajemníka komsomolské organizace.
Koncem 50. let se stal členem vedení gruzínského sovětu, následně byl jmenován gruzínským ministrem pro udržování veřejného pořádku a později převzal funkci gruzínského ministra vnitra.
Jako šéf republikánského ministerstva vnitra se proslavil svou snahou vymýtit korupci a bojem proti stínové ekonomice.
V roce 1972, v pouhých čtyřiačtyřiceti letech, se stal prvním tajemníkem ÚV komunistické strany Gruzie. Právě v 70. letech se spřátelil s pozdějším prvním a posledním prezidentem SSSR Gorbačovem, který tehdy působil jako první tajemník stranické organizace v jihoruském Stavropolském kraji.
Poté, co byl v březnu 1985 po úmrtí Konstantina Černěnka zvolen Gorbačov generálním tajemníkem ÚV KSSS, Ševardnadze dostal nabídku vést sovětskou zahraničněpolitickou mašinérii.
Bojovník za lepší svět
"Když mi zavolal generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov a sdělil mi, že budu jmenován ministrem zahraničních věcí a musím okamžitě přijet do Moskvy, byl jsem natolik ohromen, že jsem nevěděl, co mám odpovědět. Přesto jsem nabídku odmítl," vzpomínal Ševardnadze ve své biografii.
Hlavní gruzínský komunista byl ale ústředním výborem KSSS jmenován proti své vůli. Co Gorbačova přimělo posadit do čela úřadu, který dlouhé desetiletí vedl tvrdý diplomat Andrej Gromyko, v mezinárodních vztazích nezkušeného regionálního politika? Kromě přátelského vztahu s novým sovětským vůdcem svou roli sehrály Ševardnadzeho politické názory a jeho schopnost reagovat na aktuální procesy.
Jak Ševardnadze uvádí ve svých vzpomínkách, mezi ním a Gorbačovem panoval stejný pohled na globální problémy. "Ministerstvo zahraničí bylo v tu dobu jedním z nejsilnějších šiřitelů perestrojky," píše gruzínský exprezident.
Právě v Ševardnadzem našel Gorbačov oporu k prosazení tak zvaného nového myšlení – nové zahraničněpolitické koncepce Sovětského svazu, která zavrhovala mezinárodní třídní boj s kapitalismem, a tedy i konfrontaci se Západem.
S novým politickým myšlením padla také politika o omezené svrchovanosti socialistických zemí. Moskva přestala podporovat socialistické režimy a levicová povstalecká hnutí ve světě. Zároveň zahájila stažení vojsk z Afghánistánu. Jak Ševardnadze podotýká, společně s Gorbačovem byl v roce 1979 proti invazi sovětských sil.
Ševardnadze stál mimo jiné při podpisu smlouvy mezi Sovětským svazem a USA o likvidaci raket středního a kratšího doletu a účastnil se jednání 2+4 o sjednocení Německa, které považoval za jednu z klíčových otázek sovětské zahraniční politiky. Rovněž se podílel na normalizaci vztahů mezi Moskvou a Pekingem, které byly od 50. let na bodu mrazu.
Právě díky svým diplomatickým schopnostem si vysloužil přezdívku Tetri Melia (Bílá liška).
Bojovník za svobodu
Na začátku 90. let se jeho cesta s Gorbačovem rozchází. V prosinci 1990 na Sjezdu lidových poslanců SSSR oficiálně oznamuje svou demisi na ministerský post. Překvapeným delegátům sděluje, že se jedná o protest proti "blížící se diktatuře". Ševardnadze se vzdal nejen křesla ministra zahraničí, ale rovněž přišel o pozici viceprezidenta SSSR, na kterou ho chtěl Gorbačov dosadit.
Během srpnového puče v roce 1991 Ševardnadze podporuje demokratické síly v čele s Borisem Jelcinem. Několik měsíců nato Gruzie, jako jeden z prvních sovětských států, podporuje podepsání Bělověžské dohody o demontáži SSSR.
Ševardnadze se netajil vřelým vztahem k představitelům svobodných postkomunistických států někdejšího východního bloku.
Ševardnadze pro Aktuálně.cz
Pokud si gruzínský exprezident a bývalý sovětský ministr zahraničí Eduard Ševardnadze někoho z Čechů cenil, pak to byl Václav Havel. Za to, že malou kavkazskou republiku vždycky podporoval. Ať už se jednalo o připojení separatistických republik Jižní Osetie a Abcházie, nebo o spor s mocným ruským sousedem.
Když Václav Havel zemřel, poskytl Ševardnadze Aktuálně.cz exkluzivní rozhovor. "Havel se u nás těšil úctě," tvrdil. Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE.
"V paměti mi ale utkvělo především naše setkání v březnu 1994, kdy jsem ve funkci gruzínského prezidenta mířil na státní návštěvu Spojených států. Na několik hodin jsem se tehdy zastavil v Praze. Debatovali jsme spolu mezi čtyřma očima. Zanechal ve mně dojem filozoficky myslícího státníka. Pro gruzínský národ byly vždycky důležité duchovní a demokratické hodnoty. Úcta, které se Václav Havel těšil jak v Gruzii, tak v celé Evropě, proto byla zcela přirozená,“ popsal svůj vztah k Václavu Havlovi před třemi lety v exkluzivním rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Ševardnadze rovněž aktivně podporoval opoziční hnutí na Ukrajině. Na znamení solidarity s protestujícími v Kyjevě letos v lednu zrušil pompézní oslavy svých 86. narozenin.
Nejednoznačné vztahy s Ruskem
V březnu 1992 se Ševardnadze vrátil do Gruzie, aby se postavil do čela Státní rady, nově ustaveného zákonodárného a výkonného orgánu po svržení prezidenta Zviada Gamsachurdii. Tím se stal hlavou státu. Od roku 1992 byl současně ministrem vnitra, pak obrany a v roce 1995 byl poprvé zvolen prezidentem.
Od začátku 90. let se začaly vyostřovat vztahy mezi Gruzií a Ruskem. Moskva ekonomicky (energetickou blokádou) i vojensky podporovala jihoosetinské a abcházské separatisty, kteří se chtěli oddělit od Gruzie.
Klíčový vliv na přehodnocení vztahu k Rusku měl neúspěšný atentát, který byl na Ševardnadzeho spáchán koncem srpna 1995 a za nímž mohla stát ruská tajná služba. Od poloviny 90. let se Gruzie začala více orientovat na Západ a upevňovat partnerství se Spojenými státy a NATO.
Konec prezidenta
Po parlamentních volbách v listopadu 2003 opozice v čele s Michailem Saakašvilim zorganizovala protesty proti údajnému zfalšování voleb. Volební komise nejdříve označila za vítěze voleb Ševardnadzeho blok, ale o pár dní později část stoupenců opozice, kteří demonstrovali v Tbilisi v počtu až 100 tisíc lidí, vtrhla do budovy parlamentu.
Ševardnadze se pod nátlakem ruského ministra zahraničí Igora Ivanova, který narychlo přiletěl do Gruzie, rozhodl podat demisi a odešel do ústraní.
V následujících letech se už k vnitropolitickým událostem nevyjadřoval. V červnu 2012 se však v rozhovoru pro tbiliský deník Asaval dasavali omluvil Gruzii, že během růžové revoluce dobrovolně předal moc Michailu Saakašvilimu. Eduard Ševardnadze jako prezident Gruzie nepřekročil stín autoritativního vůdce, který je tak typický pro většinu hlav postsovětských států. Jeho vládnutí doprovázely represe opozice a narušování lidských práv.
Ševardnadze svou klíčovou roli sehrál na postu sovětského ministra zahraničí. Společně s Gorbačovem ukončil studenou válku a osvobodil státy střední a východní Evropy z dusivého sevření totalitního sovětského systému.
Ševardnadze napsal několik knih. S manželkou Nanuli, která zemřela v roce 2004, měl dceru Mananu a syna Paatu a byl několikanásobným dědečkem.
