"Během jedné hodiny bylo ve městě zaznamenáno 17 nepřátelských vzdušných úderů, což je nejvyšší počet od začátku plnohodnotné invaze," uvedl tajemník záporožské městské rady Anatolij Kurtěv s tím, že útoky směřovaly na energetické objekty.
Záporožskou oblast Rusko zařadilo mezi území, která chce anektovat, ačkoliv ruská armáda kontroluje jen asi šedesát procent tohoto regionu. Okupuje například Záporožskou jadernou elektrárnu, největší v Evropě, která se ale nachází v Enerhodaru. Ten je vzdálený od města Záporoží 120 kilometrů.
Před válkou žilo v Záporoží 800 tisíc lidí. Mnozí uprchli jinam, ale další zase přišli z okupovaných měst jako Melitopol, Volnovacha nebo Mariupol. Frontová linie, oddělující ukrajinskou a ruskou armádu, se nyní nachází u města Orichiv, 57 kilometrů jižně od Záporoží.
Záporožská oblast má důležitý symbolický význam pro Ukrajinu kvůli své historii. Na ostrově Chortycja uprostřed Dněpru stálo hlavní sídlo tamních kozáků, Záporožská Sič. Bylo to centrum ukrajinského kozáckého hnutí v sedmnáctém století, jehož příběh je součástí ukrajinské státnosti. Té, o které ruský prezident Vladimir Putin tvrdí, že neexistuje.
Kozácké povstání Bohdana Chmelnického v roce 1648 bylo namířené proti polské nadvládě, ale válka byla po počátečních úspěších ukrajinských kozáků nerozhodná. Chmelnickij se rozhodl pro spojenectví s ruským carem Alexejem Michajlovičem. V roce 1654 podepsali kozáci a delegace cara vyslaná z Moskvy takzvanou Perejaslavskou dohodu, nazvanou podle malého města nedaleko Kyjeva.
Kozáci v područí Ruska
Ruská historiografie a školní učebnice mají jasno: šlo o trvalé spojení kozáků s carem. Ukrajiny a Ruska. Spojení toho, co bylo rozděleno o čtyři staletí dříve mongolskou invazí a polskou nadvládou.
Ukrajinci ale tvrdí, že ze strany Chmelnického šlo o dočasné taktické spojenectví, které nemělo znamenat trvalé připoutání, nebo dokonce podřízenost ukrajinských kozáků Moskvě. Rusko a Polsko se v roce 1667 dohodly na Andrusovském příměří, které na dlouho poznamenalo osud Ukrajiny jejím rozdělením. Většina území na západ od Dněpru připadla Polsku, východ včetně Kyjeva Rusku.
Obnovit samostatnost Ukrajiny a vyvázat ukrajinské kozáky z područí Ruska se pokusil na začátku osmnáctého století kozácký vůdce Ivan Mazepa. Přidal se na stranu švédského krále Karla XII., jehož vojska zaútočila na Rusko. Pokus ale skončil tragédií: Mazepu a Švédy Rusové rozdrtili na začátku července 1709 v bitvě u Poltavy. Byl to na dlouho poslední pokus o ukrajinskou státnost, o vystoupení z ruského stínu.
Záporožskou Sič definitivně rozmetala ruská carevna Kateřina II. v roce 1775. Putin je tak po ní druhým ruským vládcem, který se chce Záporoží zmocnit silou. Současná válka se dotýká i historických symbolů: v lednu radnice v Oděse rozhodla o demontáži sochy Kateřiny II. v centru města.
Skanzen z 21. století
Na ostrově Chortycja připomíná slavnou kozáckou minulost svérázný skanzen. Stojí tu dřevěný pravoslavný kostel, vesnice, strážní věže, opevnění či tábořiště. Kozácká pevnost jako z šestnáctého století byly ale původně exteriéry postavené kvůli natáčení filmu Taras Bulba v roce 2009. Po konci natáčení kulisy zůstaly na místě a nyní slouží jako ukázka života kozáků.
Paradoxem je, že film natočil ruský režisér Vladimir Bortko. Filmař, který se později stal poslancem Státní dumy za Komunistickou stranu Ruské federace. Podpořil ruskou anexi Krymu a Stalina označil za člověka, který se zasloužil o rozvoj vědy a kultury.
