Dubnica/Bratislava - "Přestaňte, ne, ne, nepolejvejte mě, já už musím jít na vlak." Je Velikonoční pondělí dopoledne. Karolína Farská křičí do telefonu a omlouvá se, že zavolá za chvíli. Přišli ji domů do Dubnice vyšlehat kamarádi.
Odhady největších demonstrací v Bratislavě
- Sametová revoluce 1989 - 80 tisíc
- Protesty Gorila 2012 - 3 až 4 tisíce
- Pochod na parlament kvůli korupci ve zdravotnictví 2014 - 5 tisíc
- Protest před rezidencí Bonaparte (proti korupčnímu chování ministra vnitra Kaliňáka) 2016 - 5 až 6 tisíc
- Studentský protikorupční protest 2017 - 5,5 tisíce (na Facebooku svoji účast potvrdilo 11 tisíc lidí)
Zdroj: deník Sme
Karolína je nejstarší z šesti sourozenců. Je jí 18 a právě se chystá na poradu organizačního týmu pochodu do Bratislavy.
Jedné z největších slovenských demonstrací proti korupci od listopadu 1989 se ve slovenské metropoli nakonec zúčastnilo několik tisíc lidí.
Studenti poukazovali na neřešení korupčních kauz na Slovensku a vybídli ministra vnitra i policejního prezidenta k rezignaci. Skandovali i hesla proti premiérovi Robertu Ficovi.
"Promiňte, byla jsem úplně mokrá, musela jsem se převlíct," pokračuje Karolína, když už sedí ve vlaku. Rychlíku to trvá z Dubnice do hlavního města hodinu a půl.
"Už dvě hodiny mám protistresový program," hlásí ve stejném čase do telefonu druhý organizátor pochodu Dávid Straka. Co to znamená? "Telefonuju jen s lidmi, kteří mi říkají, že to dopadne dobře."
Dávidovi je také 18 a má tři sourozence. On je z nich nejmladší. Na rozdíl od Karolíny se domů na Velikonoční pondělí nedostal ani nikoho nevyšlehal. Mobil se mu vybil, když předtím jel z Dubnice do Bratislavy, a jeho máma se o něj v noci bála. Tak moc, že volala Karolínině mámě, jestli Dávid není nezvěstný a jestli se mu něco nestalo.
Smějí se tomu v bratislavském baru v Michalské ulici, kde se v pondělí odpoledne ve tři hodiny setkali. Přišli i další kamarádi, kteří s nimi organizují pochod - probírají dobrovolníky, pásky pro ně, kdo donese letáky, kdo půjde pro vysílačky, kdo donese banner s nápisem "Skutek se stal", který bude v čele pochodu. Kam dobrovolníky postavit a co na to řekne policie.
V Progressbaru si kreslí mapy. Rozdělí si jednotlivé sektory, náměstí, ulice, očíslují to a ke každému číslu přiřadí dobrovolníky. Při přípravě jim nepomáhají žádní profesionálové, politici ani dospělí. Pořád jim pípají telefony, kontrolují, co jim píšou přátelé. Jsou vystresovaní, ale navzájem se podporují. Už za pár hodin budou stát před plným náměstím a lidmi, kteří přijdou na jejich akci navzdory dešti.
Kolik letáků bude dost
"Deset tisíc letáků, to bude stačit? Co když přijde 10 500 lidí?" ptá se Dávid. Chvíli nato už se naopak bojí, že nepřijde nikdo.
"Jedna holka z mojí školy mi pořád píše esemesky, že tenhle přijde, tenhle přijde," říká jedna studentka.
"Mně spíš píšou - já nemůžu, já nemůžu, já nemůžu," reaguje Adam.
Zatím nemají jasno ani v tom, kdo vystoupí na pódiu. Nejdřív pozvali skupinu Para, pak se ale začali obávat, zda to bude vhodné, když pochod má být vážná věc. Paru zrušili. Nakonec jí znovu zavolali a Para přišla.
Karolína čte zprávy, které jí posílají "hejtři" na Facebook:
"Mladá slečno, tak tohle bude pořádný fiasko, v 89. protestovali studenti, protože chtěli odjet do ciziny, a vy teď chcete protestovat, abyste mohli zůstat doma."
"Slečno, jste ještě dítě a buď jste tak bezduchá a necháváte sebou manipulovat… ale eura asi dělají své."
"Jsi mentálně v pořádku?"
"Seš kus praštěnýho liberálního Sorosova hovada."
"Seš další výtvor zaprodaných nevládek financovaných ze zahraničí, Sorosův bílý koník."
Karolína to zhodnotí jako "waste of time". Anglické výrazy používá často. S reportérem The New York Times další den mluví perfektní angličtinou.
Dávid se propadá do špatné nálady. Prohlíží si žádosti o přátelství na Facebooku a ptá se, co má dělat a kdo jsou ti lidé, kteří mu píšou. Některé z nich možná znají novináři v Bratislavě, ale jemu ta jména nic neříkají. Nechce si přidat k přátelům někoho, koho nezná osobně. "Až to skončí, nechci být veřejná osoba. Chci pak zase zveřejňovat na Facebooku směšná videa z různých party," vysvětluje.
Na poslední chvíli
Večer se Karolína a Dávid přesouvají do bytu Dávidova bratrance, který není doma. Snaží se psát projev, který stále nemají. Zatím se jim to nedaří.
Pokaždé je něco důležitější, co je třeba při přípravě pochodu probrat - například že vlaky zdarma vlastně nejsou zdarma nebo jízdenky zdarma jsou vždycky rychle pryč.
V devět přichází druhý Adam. Přijel také z Dubnice, má malý kufr. S takovým přijela i Karolína.
"Kdo to vlastně bude moderovat?" ptá se jeden z nich.
"Hvorecký," odpovídá druhý. "Kdo je to?" "Takovej sluníčkář."
Dokumentarista Peter Fröhlich, student VŠMU, který natačí profily mladé dvojice v rámci své ročníkové práce, jim vysvětlí, že jde o spisovatele. Jsou z Dubnice a bratislavská kavárna jim nic neříká. Neznají ani mnohé herce ze Slovenského národního divadla, ale umějí počítat a i v den pochodu mají na ploše svého notebooku chemii. Ve středu budou psát písemku. Měli ji mít i z biologie, ale tu jim učitel posunul o týden. Také on šel na pochod.
Snaží se dát do projevu jednoduchá hesla. "Korupce trápí naše rodiče. Musíme odcházet do zahraničí, kde se nekrade. Chceme pravdu, rovnost." Do toho stále pípají mobily.
"Je nás slyšet?" nacvičují hecování davu. Za chvíli je z toho zábava. "Je tu někdo? Neslyším. Pořád neslyším."
Z věty, že žádají Ústavní soud, aby zrušil Mečiarovy amnestie, vyhazují Ústavní soud. Nechají tam jen zrušit amnestie.
"Máme ten dopis od vysokoškoláků? Je člověk, který ho přečte?" Spoustu věcí je ještě třeba dořešit.
Den D
V úterý ráno Dávid napíše na Facebook status, že se konečně dobře vyspali, aby byli v tento den svěží. Všichni tři jsou zavření v ložnici a připravují projev. Snaží se ho i nahlas a pomalu přečíst. Z místnosti se ozývá smích, příprava projevu přináší hodně nepublikovatelných vtipů o premiérovi Robertu Ficovi.
Píšou i memorandum s požadavky, které později zanesou do podatelny Úřadu vlády.
"Mně se to pořád zdá neuvěřitelný," říká Karolína.
V úterý dopoledne jim neustále volají novináři. "Co s tím máme dělat?" Nejjednodušší je pozvat je na brífink. Nakonec ho svolají na druhou hodinu odpoledne.
"Když přežiju tohle, přežiju všechno," říká Dávid.
Na oběd přicházejí do bytu Dávidovi rodiče. Z Dubnice přivezli spoustu jídla. "Kdo si dá tresku?" ptá se Dávidův otec Igor Straka. "Dávide, dej si aspoň housku," prosí ho máma, ale mladík má stáhnutý žaludek a jídlo je to poslední, na co teď myslí. Má trému. Nikdy nevystupoval na pódiu tak, jak to udělá po páté hodině.
Rodiče ještě zajdou do Ikey, prosí, aby ostatní v bytě dohlédli na to, aby Dávid něco snědl.
Po obědě už je projev napsaný. Stejně jako memorandum. Ale kde ho vytisknou? Ptají se, jestli by to nešlo v redakci. Nakonec to ale zvládnou i bez Denníku N.
Jejich kamarádi už v té době stavějí pódium. Po brífinku jdou na Úřad vlády, potom zpátky na Hviezdoslavovo náměstí. Setkání s dobrovolníky i s velitelem městské policie a krajským policejním ředitelem Csabóem Faragóem. Je milý, usmívá se na ně a ujišťuje je, že jim kdykoliv mohou zatelefonovat. Deset minut před tím, než se celý průvod pohne, mají dát policii vědět, aby zablokovala dopravu.
Ve čtyři hodiny to ještě vůbec nevypadá na to, že půjde o největší pochod na náměstí SNP za poslední roky.
Začíná pršet a na Hviezdoslavovo náměstí pět minut před pátou, kdy má pochod začít, proudí davy lidí. Studenti jsou oblečení jen nalehko, na nohou tenisky. Vmžiku jsou promočení.
Zdá se, že je to vůbec netrápí. Drží svůj banner "Skutek se stal" a pochodují ulicemi na náměstí SNP. To se zaplnilo až po Manderlák. Tolik lidí tam nedostala ani kvůli Bašternákovi sjednocená opozice.
Euforie po akci
Po pochodu jsou Dávid Straka a Karolína Farská nadšení. "Jak je možné, že všichni tvrdí, že se to nedá, když se to dá," říká Dávid. Už nevěří tomu, že na Slovensku se nedá nic změnit. Pořád ještě nechce být veřejnou osobou? "Myslím, že jí už jsem," směje se.
Karolíně je zima. Je šťastná, že se nikomu nic nestalo. Hodně se toho bála. Zatím nechce jít se někam ohřát. "Musíme to tu nejdřív uklidit," říká. Co bude dál?
"Vůbec nevíme. Ani nevíme, jestli lidé vědí, co se tady stalo a kolik tu bylo lidí."
Nedaleko stojí jejich pyšní rodiče a učitelé.
