Pchanmundžom (od našeho zpravodaje) - Průvodkyně, která se představila jako Laura Kim, se tváří smrtelně vážně. Středoevropan z postkomunistické země se ale nemůže ubránit úsměvu.
"Támhle Severokorejci postavili svoji propagační vesnici, ale nikdo tam nebydlí. Mají tam nejvyšší stožár na vlajku na světě, který měří sto šedesát metrů. A mění ji každé dva měsíce, stojí prý dva tisíce dolarů. To je hrozné, co? Země, kde lidé hladoví, a dává peníze na něco takového," říká průvodkyně a pak ukáže na druhou stranu autobusu.
"To v naší vesnici opravdu žijí lidé a stožár na vlajku je vysoký jen sto metrů."
Vítejte v Pchanmundžomu, mytickém místě vyjednávání a výměny zajatců mezi Severní a Jižní Koreou, které jsou spolu od konce korejské války v roce 1953 stále ve válečném stavu. Ale podobně jako spolu obě země dokážou provozovat průmyslovou zónu v nedalekém Kesongu, kde za 160 dolarů měsíčně pro jihokorejské firmy tvrdě pracuje přes 50 000 Severokorejců, dokázaly zpeněžit i toto místo, proslavené modrými nízkými domy rozpůlenými hranicí a nehnutě stojícími vojáky se slunečními brýlemi.
Přes tábor Bonifác, kde na příměří dohlížejí švédští a švýcarští vojáci, se dá do vyjednávací místnosti dojet z jihu.
Práce "Dohlížecí komise neutrálních států" je už spíš fraškou, zejména poté, co Severokorejci po pádu socialismu v Evropě vypudili ze svého území československou a polskou misi.
Instruktáž, co se smí
Zatímco na jihu převládají japonští, američtí a další západní turisté, Severokorejci sem vozí své turnusy Číňanů a Rusů. Návštěvník - přes vědomí toho, že na nevyzpytatelném severu mají jaderné zbraně a nelze cokoli předvídat - při prohlídce nabude dojmu, že vše je pečlivě zrežírováno jen pro něj. Včetně ostrých pohledů vojáků obou stran.
Lístky na půldenní výlet ze Soulu do Pchanmundžomu do zvláštní vojenské zóny stojí v řádu desítky dolarů. A je o ně tak velký zájem, že je potřeba je rezervovat dlouho dopředu. Už v autobusu průvodci instruují turisty, co a jak je třeba mít či nemít v rukou, jaká gesta se nesmějí dělat, kde nechají své věci, co mohou fotit a co rozhodně nesmějí.
Při vjezdu do čtyřkilometrového demilitarizovaného pásma proběhne dvojnásobná kontrola pasů. A na základně Bonifác se před nástupem do vojenského autobusu koná čtvrthodinové školení nejen o historii korejské války, ale i o prostoru Pchanmundžomu a všech incidentů s ním spojených. Náležitě vyděšený turista potom s fotoaparátem v ruce a lehkým pocitem mrazení v zádech nastupuje do autobusu řízeného vojákem s nabitou zbraní a pod dohledem dalšího.
Obě korejské strany kolem modrých domů, které přetínají hranici a v nichž se obvykle vyjednává, postavily své větší haly, přes které přicházejí návštěvníci a které tvoří zázemí pro diplomaty a vojáky, když se tu o něčem hovoří. Domky samy o sobě jsou strohé, vybavené jen lehce ošoupaným koženým nábytkem. Výprava z Jihu se musí seřadit do dvojstupu. "Znovu opakuji: žádná gesta, žádné focení, dokud neřeknu," nabádá průvodkyně.
Pod dohledem vojenských policistů se pochoduje do modrého domku, kolem nějž stojí z jižní strany ostří hoši ve slunečních brýlích, které mají bránit očnímu kontaktu s ostrými hochy z druhé strany. Kdyby tam tedy nějací byli. Ale dnes mají zřejmě volno.
Průvodkyně ukazuje stůl, přes nějž vede hranice. Turisté ztrácejí onen pocit strachu hned poté, co si první z nich udělá selfie s jihokorejským vojákem, který hlídá dveře "na sever". Legálně a za peníze je tu možné překročit hranici do nejizolovanější země planety. Tedy asi tři metry.
Most bez návratu. Nefotit!
Turisté pokukují, jestli se za oknem nevynoří severokorejský voják, ale máme smůlu. V dálce pouze dva přecházejí pochodovým krokem od jednoho hlídkového stanoviště k druhému.
Z tohoto místa se občasné incidenty na hranici, nastražené miny zraňující jihokorejské vojáky, útěky uprchlíků, testy raket a pokusné jaderné výbuchy na severu zdají téměř neskutečné. Další raketový test, oficiálně "vypuštění druhého severokorejského satelitu", se měl podle prohlášení Pchjongjangu uskutečnit kolem 10. října, kdy vládní severokorejská strana slavila 70. výročí svého založení. Nestalo se.
Po čtvrthodině focení a úsměvů se turisté opět řadí do dvojstupu a přecházejí na terasu před jihokorejským domem Svobody, jak se říká zdejší moderní hale. Ta se fotit nesmí, ale na pokyn můžeme namířit objektivy směrem na sever. Zjišťujeme, že před dveřmi jejich haly se objevil severokorejský voják, ale je moc daleko na slušný záběr. A za chvíli opět dvojstup, průchod domem a nástup do autobusu.
Při odjezdu se ještě zastavujeme u "mostu bez návratu" ("Nefotit, prosím!"), přes nějž si obě strany vyměňovaly zajatce.
Cestou zpět do tábora Bonifác se dostavuje lehký pocit zklamání. To bylo všechno? Nikoliv.
Turista ještě musí před nástupem do pohodlnějšího výletního autokaru utratit peníze v obchodě se suvenýry, kde jsou kromě jihokorejských a amerických uniforem a suvenýrů k dostání i pravé vinné likéry ze severu, anebo je možné si koupit severokorejskou měnu s portréty Kim Ir-sena, zakladatele severokorejské diktatury, který zemřel v roce 1994. Muž, který je prodává, nápadně připomíná socialistického veksláka.
Příležitostí k obchodu má dost, jelikož podobnou prohlídku tu denně absolvuje kolem pěti stovek lidí.
Lokomotiva jako památník války
A cestou zpět opět výklad o jižní vesnici svobody Daeseong-dong, v níž žijí farmáři, kteří obhospodařují políčka v demilitarizované zóně, mají daňové výhody a jezdí v mercedesech a BMW. "Nesmí se sem ale přiženit žádný muž," zdůrazňuje průvodkyně bezpečnostní opatření, která zabraňují tomu, aby se sem nedostal žádný Severokorejec. A pak opět most přes řeku a kousek za ním odbočka do Imjingangu na oběd.
To je památník, vyhlídková plošina a zábavní park v jednom. Téma je jasné: budoucí sjednocení, vzpomínání na společnou zemi a oběti války.
Sem se jezdí školní výpravy dívat z dalekohledů na sever. Sem jezdí důchodci vzpomínat. Tady je plot oblepený vzkazy příbuzným na severu a jihokorejskými vlajkami. Tady je rozstřílená lokomotiva jako památník války a model bunkru z válečných dob. A je tu také spousta restaurací, ruské kolo a další atrakce pro ty, kteří se - jako většina korejských mladých - nechtějí minulostí a vztahem k severu příliš zatěžovat.
Železniční trať mířící přes most na sever, na níž kdysi jezdila rozstřílená lokomotiva a o níž tak tklivě píšou na panelech v místním muzeu, vede do Kesongu a vozí se po ní výrobky do a z průmyslové zóny.
Minulost a současnost se tu doslova protíná a návštěvník nabývá dojmu, že místním se na tom přes všechnu rétoriku o sjednocení obou Korejí nic měnit nechce.
