Skromná jurta s maringotkou se zelenou střechou a krátkým komínem působí, jako by sem nepatřila. Kolem není až na odpočívající stádo koní nic. Stromy a keře už vůbec ne, jen na obzoru se zvedají holé kopce, z nichž silný studený vítr zvedá nahnědlý prach. V nízkých zdobených žlutozelených dveřích se krčí čtyřicátník Džambal.
Mongolsko
Nejřidčeji obydlená země planety s nekonečnými pláněmi a obrovskou pouští Gobi leží mezi Ruskem a Čínou. V Mongolsku, které je rozlohou dvacetkrát větší než Česko, žije pouhých 3,2 milionu obyvatel, z toho polovina v Ulánbátaru, který je zároveň nejchladnějším hlavním městem světa.
Mongolsko je zemí středověkého dobyvatele Čingischána a také kočovných pastevců, kteří dodnes bydlí v tradičních jurtách, dodržují staleté zvyky a žijí odkázáni na svá hospodářská zvířata a drsnou mrazivou přírodu. Nomádů ale v posledních dekádách ubývá: zatímco před šedesáti lety pásly zvířata dvě třetiny obyvatel, nyní se pastevectvím kvůli klimatickým změnám či stále častějšímu stěhování do měst živí necelá třetina Mongolů.
Ačkoliv Mongolsko leží pět tisíc kilometrů od našich hranic, má silné vazby na Česko. Někdejší komunistické Československo otevřelo už v roce 1950 v Ulánbátaru jako teprve čtvrtá země po Sovětském svazu, Číně a KLDR své diplomatické zastoupení. Čechoslováci v hlavním městě vybudovali mimo jiné velkou nemocnici, v jiných částech státu pak cementárnu nebo budovu pošty a spojů. Čeští geologové tu objevili největší ložisko mědi a molybdenu a významně přispěli ke zmapování nerostného bohatství. Řada Mongolů také za socialismu studovala na českých univerzitách, po návratu domů uspěli a stali se špičkami ve svých oborech. Mnozí z nich dodnes umí česky a do Česka se rádi vrací.
V jeho ošlehané tváři je znát, že každý rok v zimě pracuje v extrémních, pro Čechy nepředstavitelných podmínkách. Teploty tady, uprostřed Mongolska, klesají až ke čtyřiceti stupňům pod nulou. Zhruba za měsíc zdejší nekonečné planiny pokryje ledová krusta, která roztaje až v dubnu nebo květnu.
Džambal se se svou manželkou Unurmunch živí tím, čím po staletí jejich předci. Coby kočovní pastevci chovají asi tisícihlavé stádo ovcí, koz, koní a krav. Už brzy zabalí jurtu na korbu malé dodávky, za auto zapřáhnou po strop zaplněnou maringotku a asi patnáct dní poženou všechna svoje zvířata 300 kilometrů na sever, kde bude víc sněhu.
Zatímco teď jejich obydlí stojí nedaleko silnice mezi hlavním městem Ulanbátarem a asi dvacetitisícovým Arvajchérem, zimoviště najdou na úpatí hor poblíž hranic s ruskou Sibiří. Na náročnou cestu terénem a mimo jakoukoliv civilizaci se vydat musí. Vyhánějí je sem podobně jako další mongolské nomády následky klimatických změn.
“V zimě tu není skoro žádný sníh, takže zároveň žádná voda pro zvířata. Stádo by nemělo co pít ani žrát, protože tím, jak málo prší, půda nemá vláhu a pastvy není dost. V létě je tu velké sucho,” vysvětluje Džambal (Mongolové příjmení prakticky nepoužívají, proto v reportáži uvádíme jen křestní jména – pozn. red.). On i jeho žena poslední dobou na vlastní kůži pociťují, jak se počasí mění.
Uspořádání jurty
Tradiční obydlí mongolských pastevců, které stojí v přepočtu asi 30 tisíc korun, je tvořené několika vrstvami včetně plstěné izolace či dřevěné kostry a lze jej snadno rozložit a zase složit. Jurta má kruhový půdorys a pevně dané uspořádání.
Ještě před pěti lety se na sever každoročně stěhovat nemuseli, jejich rodiče už vůbec ne. “Rok od roku je těžší a těžší být pastevci. My ale nic jiného neumíme,” hlesne Unurmunch, zatímco do menší kádě přelévá kumys, který vyrábí z kvašeného kobylího mléka.
Změny klimatu ve spojení s dalšími problémy si na Mongolech vybírají krutou daň. Ještě v roce 2000 se pastevectvím živila polovina lidí, dnes je to jen čtvrtina. Podle amerického deníku Washington Post je život kočovných pastevců v zemi vojevůdce Čingischána ohrožen jako nikdy předtím. „Nomádská kultura je přitom esence toho, co znamená být Mongolem,“ konstatuje list.
Těžký život pastevců
V chudém a zranitelném Mongolsku, které leží daleko od zmírňujících účinků oceánů, se klimatické změny projevují mnohem víc než ve zbytku světa. Drsné podnebí s až šedesátistupňovými rozdíly teplot tu sice panovalo vždy, ale místní obyvatelé, představitelé samosprávy i experti se shodují, že podmínky se zhoršují.
Dokládají to také oficiální statistiky úřadů. Průměrná teplota od začátku měření v 50. letech minulého století v Mongolsku stoupla o více než dva stupně, což patří k největšímu evidovanému nárůstu ze všech zemí planety. Odborníci varují, že do konce 21. století by se mohlo oteplit až o pět stupňů, což by na zdejší život mělo ničivý dopad. Mongolsko je jedna z posledních pasteveckých zemí na světě a jeho ekonomika je závislá na produktech hospodářských zvířat. Asi 80 procent jeho území pokrývají pastviny.
Měnící se podnebí v kraji, kde nyní bydlí Džambal s Unurmunch, způsobuje hlavně velké sucho. V létě prší méně a méně, pastva se nestačí obnovovat a také její druhová rozmanitost je menší. Šéf mongolské pobočky české neziskové organizace Člověk v tísni Tim Jenkins potvrzuje, že následky klimatických změn tuto oblast postihují ještě víc než jiné části země. “Sever Mongolska není tolik zasažen, ale stepi a regiony kolem poušti Gobi jsou extrémně zranitelné. Jakýkoliv nárůst teplot se tam zásadně projevuje například vysycháním povrchové vody, méně srážkami a podobně.”
Džambal a Unurmunch každoročně kočují asi desetkrát z místa na místo a převážně na malé vzdálenosti. Hledají vhodnou planinu, kde by jejich stáda měla dostatek potravy. Reportérům z Česka kousek od své jurty ukazují, jak se dojí kobyly: Unurmunch přivádí za uzdu hříbě, a když začne sát mléko své matky, odtrhne ho. Do kyblíku pak kobylu podojí.
Manželé si stěžují, že na zimovišti na severu musí tamním úřadům platit stále vyšší poplatky za zvířata. S tisícihlavým stádem ale patří mezi bohatší pastevce a každoroční cesta na sever se jim stále vyplatí. I když na rozdíl od svých předků vlastní auta, televizi nebo solární panel k výrobě elektřiny, život o moc snazší nemají. Vstávají před úsvitem, aby včas vyhnali zvířata na pastvu, a celý jejich den se točí převážně okolo dojení. Na jaře pak ovcím vyčesávají žádanou kašmírovou vlnu.
Džambal a Unurmunch mají čtyři děti, které celý školní rok žijí odděleně od rodičů ve městech, kde studují. „Škola každoročně zdražuje a stojí nás čím dál víc peněz, takže i my musíme zvyšovat výkupní ceny našich produktů,“ podotýká muž, který je oblečený v tradičním mongolském délu, dlouhém teplém plášti zakrývajícím tělo až po lýtka.
Když přijde bílá smrt
Asi sto kilometrů od nich na jihozápad už začíná poušť Gobi. Rozsáhlejší holé kopce nejsou vidět ani na obzoru, krajina je úplná placka, jen sem tam z ní vykukuje velký kámen nebo skalnatá věžička. Ve štěrku a prachu u cesty leží rozkládající se torza nebo už rovnou kostry ovcí a koz. Pro zlomek cizinců, kteří do těchto odlehlých končin zavítají, jsou mementem toho, čeho se pastevci obávají nejvíc.
Dzud
Obzvlášť tuhou zimu Mongolové označují slovem dzud. Hospodářská zvířata kvůli vysoké vrstvě sněhu nebo ledové krustě nejsou schopna prohrabat se k potravě a zesláblá hynou až v padesátistupňových mrazech na podvýživu. Dzud většinou přichází po teplém a suchém létě, kdy je málo pastvy a stáda si nedokážou vytvořit dostatečné tukové krytí. Když následně přijde drsná zima, znamená to vážnou krizi pro celou zemi. Jeden z nejhorších dzudů v historii postihl Mongolsko v roce 2010 a zasáhl zejména východ země, kde pastevci přišli až o dvě třetiny stád. Podle expertů má na zvyšující se frekvenci dzudů vliv také klimatická změna.
Stáda stále častěji decimuje bílá smrt, které se v Mongolsku neřekne jinak než dzud. Jde o obzvlášť tuhou zimu, během níž sice je nadměrné množství sněhu, ale ten je tak zmrzlý, že se zesláblá zvířata nedokážou prohrabat k potravě a hynou v mrazech. Nejčastěji jí předchází suché léto, při kterém má půda málo vláhy a na pastvinách vyroste nedostatek zeleně pro početná stáda pastevců.
Zatímco v minulosti dzudy, specifické pouze pro Mongolsko, řádily dvakrát za dekádu, nyní se v některých oblastech státu objevují každý rok. Na vině jsou opět hlavně velká sucha způsobená klimatickou změnou. Druhým klíčovým faktorem jejich vzniku je nadměrný počet hospodářských zvířat, která spásáním degradují půdu. Oba tyto vlivy včetně necitlivé těžby nebo kácení lesů tvoří výbušnou směs, kvůli které se z dzudů s masovými úhyny dobytka stává nová norma.
Pokud nomádi o velkou část zvířat přijdou, ztratí tím i svou veškerou obživu, což se pro ně rovná katastrofě. „Během dzudu jsou pod velkým tlakem, mnoho z nich má dluhy v bankách, a když vidí, jak jim zvířata hynou, snáší to psychicky špatně. Někteří se dokonce pokusí o sebevraždu, protože jsou v úplně bezvýchodné situaci,“ popisuje ve své kanceláři Lchagva, šéf okresní samosprávy v městečku Tugrik.
Mongolsko zaznamenalo enormní nárůst počtu stád po roce 1990, kdy padl komunistický režim. Ten dlouhodobě udržoval počet zvířat asi na 25 milionech, nyní se jich na zdejších pláních dle odhadů pase více než třikrát tolik. „Myslím, že čelíme etickému dilematu, na které ale nemám odpověď. Na jedné straně zranitelní a chudí pastevci přicházejí o stáda, a tím i živobytí, což je bezesporu tragédie. Ale pohledem z druhé strany může být tato ztráta pro životní prostředí ozdravná,“ míní Tim Jenkins.
Mongolští nomádi žijící na rozlehlých pláních jsou závislí na svých zvířatech a rozmarech počasí. Nejčastěji se uvádí, že aby se pastevecká rodina byla schopna uživit, měla by chovat a následně prodávat produkty z nejméně dvousethlavého stáda. Ti nejbohatší kočovníci však vlastní až několik tisíc hospodářských zvířat.
Kozy
Mongolové chovají kozy spíš než na mléko či maso pro vysoce ceněný kašmír. Aby zvířata přežila tuhou zimu, pod srstí jim roste velice jemná vlna, kterou pastevci na jaře opatrně a ručně vyčesávají a následně ji prodávají. Výrobky z kašmíru nabízejí nejluxusnější světové módní značky, na jeden svetr je potřeba vyčesaného kašmíru až ze čtyř koz.
Ovce
Skopové maso tvoří základ pastevecké stravy i celé mongolské kuchyně, nomádi ho tradičně vaří převážně ve vodě. K dostání je také prakticky ve všech restauracích, například v nudlových polévkách nebo taštičkách připravovaných na páře.
Koně
Kůň je od nepaměti nepostradatelné zvíře Mongolů. Ze zkvašeného čerstvě nadojeného kobylího mléka se vyrábí národní nápoj kumys, který spolu s pečivem tvoří základní stravu kočovníků. Mírně alkoholický kumys má nakyslou až štiplavou chuť podobnou českému acydofilnímu mléku. Pastevci koně využívají také na ježdění a pro maso.
Velbloudi
Mongolové velbloudy, kteří žijí hlavně v poušti Gobi a jejím okolí, využívají převážně pro přepravu materiálu a pro jejich mléko. Podobně též jaky, ti se však zdržují jen v některých oblastech země.
Krávy
Kočovní pastevci v Mongolsku chovají krávy pro jejich mléko a maso. Skot ale není zcela typickým zvířetem tamních plání.
„Frekvence tuhých zim se bude zvyšovat. Jsem vystudovaný zemědělec, takže vidím, že pastviny pro tolik zvířat nestačí. I letos přijde. Zvířata nemají dost síly a nestačila nabrat tukové krytí. Už teď víme, že budou umírat a s tím i živobytí pastevců,“ upozorňuje Lchagva a zdůrazňuje, že i podle něj za častější tuhé zimy a sucho může právě změna klimatu.
„Většina nomádů by rozuměla tomu, že počet zvířat je problém, ale když přijde na ta jejich, protestují,“ dodává. Podle reportáže deníku Washington Post jsou přitom asi tři čtvrtiny mongolské půdy degradované nebo trpí rozšiřováním pouští.
Radši do města
Všechny tyto problémy, ke kterým se přidává i touha po modernějším životě či vzdělání, vedou k tomu, že tradiční mongolské kočovné pastevectví, často předávané z generace na generaci, rychle mizí. Zejména mladí po škole raději zůstávají ve městech, než aby na samotě uprostřed stepi převzali živobytí svých rodičů a pásli zvířata.
Jednou z výjimek je sedmadvacetiletý Sersendemid, který bydlí se sedmdesátiletou babičkou v jurtě v malém městečku Guchin-Us, položeném v místech, kde se ze suchých kamenitých plání pozvolna stává poušť Gobi. Nevede sem ani jedna zpevněná cesta, jen vyježděné koleje v zemi z různých míst v okolí. Za posledním domem na dohled nespatříte žádnou známku civilizace, snad jen stáda velbloudů a dalších zvířat.
„Skoro každý druhý rok je špatné léto, je sucho a nevyroste dostatek pastvy. Některé zimy vůbec nesněží a pastevci se musí stěhovat na sever, kde jsou prameny a nějaká voda. Shlukuje se tam ale hodně lidí a každý bojuje o své místo,“ líčí Sersendemid, oblečený ve svítivě oranžovém kabátu, a natahuje se pro ovladač, kterým vypíná malou televizi vedle buddhistického oltáře.
Mladý muž si všímá, že jeho vrstevníci se pastevectvím už živit nechtějí. Tvrdí, že jich je stále méně hlavně po roce 2010, kdy po katastrofálním dzudu uhynula celá stáda a mnoho lidí přišlo o živobytí. „Pastevci ztrácejí zvířata kvůli přírodním úkazům. Nechtějí riskovat, že najednou nebudou mít nic, a radši se stěhují a hledají práci ve městech, kde je víc příležitostí,“ říká.
Osmaosmdesátiletý pamětník Purev, který žije v malém domku nedaleko od Sersendemida, jde ještě dál. „Všechny přírodní rozmary a problémy se dají překonat. Když ale nemáte komu zvířata předat, je konec. Pokud stát nezasáhne, za dvacet let pastevectví v Mongolsku zmizí,“ zdůrazňuje u stěny plné zarámovaných fotek muž, který byl v roce 1989 členem výboru, jenž přijal mongolskou demokratickou ústavu.
