Projdete se v oslepujícím slunci po širokém bulváru lemovaném palmami a dáte si cappuccino u jednoho z přeplněných stolků na chodníku před kavárnou Moderna, pár kroků od impozantní věže římskokatolického kostela.
A jakmile si italsky poklábosíte se starým gentlemanem v bezvadně padnoucím tmavém obleku a s vycházkovou holí, můžete se odšourat na venkovní terasu a poobědvat spaghetti alle vongole (špagety se škeblemi).
O pár hodin později zasednete do poklidné cukrárny s výhledem na zalesněné svahy a objednáte si lahodnou ledovou kávu.
Ocitli jsme se snad v městečku v toskánských kopcích? Anebo přítomnost palem prozrazuje některé ze sicilských měst?
Ani zdaleka ne. Toto je Asmera, hlavní město Eritreje, státu nacházejícího se v Africkém rohu. Není divu, že pár dní strávených zde může u někdejšího zpravodaje v Itálii vyvolat jistý zmatek.
"Chvála Itálii"
Řada afrických zemí se horlivě zbavuje všeho, co připomíná koloniální nadvládu, avšak Eritrea si, jak se zdá, zachovala trvalou spřízněnost s Itálií, třebaže většina italských občanů odtud dávno odjela.
V Asmeře, která bývá často označována za nejkrásnější město afrického kontinentu, existují i další živoucí připomínky italské přítomnosti.
Patří mezi ně řada modernistických budov vyvedených v pastelových barvách, které představovaly o poznání vznešenější import než ostatní atributy kruté a nenáviděné vlády Benita Mussoliniho.
Hotel Roma byl s láskou restaurován s použitím italského mramoru, takže by se klidně mohl vyjímat v centru Říma. Po západu slunce kráčejí po bulváru elegantní mladé ženy zavěšené do sebe a vychutnávají si passeggiatu, ryze italskou večerní procházku.
Klidné místo
Zatímco v Nairobi, kde bydlím, se Keňané lopotí na těžkých čínských bicyklech, eritrejští cyklisté opravdu stojí za to. Mají na sobě lykrové trikoty, sedlají štíhlá silniční kola, a silně tak připomínají své protějšky na italských venkovských cestách.
Navzdory výpadkům elektřiny, kvůli nimž se mnoho ulic halí v noci do tmy, je v Asmeře téměř nulová zločinnost a člověk se může prakticky bez obav toulat ulicemi.
Během mé návštěvy v cukrárně se zde například objevila malá dcerka jednoho prominentního blízkovýchodního velvyslance. Dívka si sem z domova odskočila sama, bez tělesného strážce v patách.
Přesto podobné výjevy neskýtají úplný obrázek o složité společnosti, jejíž paradoxy mohou návštěvníky dezorientovat, zvláště když se k tomu přidá nadmořská výška 2 300 metrů, v níž město leží.
Mnohem autentičtějším symbolem země je to, co z dálky vypadá jako obrovské šrotiště na asmerském předměstí.
Památník války
Přijedete-li blíže, zjistíte, že nejde o obvyklou směsici sešrotovaných automobilů a domácích spotřebičů, nýbrž o rezivějící hromadu nákladních aut, protiletadlových zbraní, a dokonce i tanků sovětské výroby.
Tento neobvyklý památník je symbolem stěžejní události, jež podmiňuje veškeré oficiální názory a postoje Eritreje k okolnímu světu: třicetiletému boji za nezávislost na obrovské sousední Etiopii, který země v roce 1991 konečně vyhrála.
Většinu nejvyšších činitelů představují bývalí partyzáni sršící ocelovou pýchou a neochvějnou vírou ve vlastní soběstačnost, která se zrodila právě z vítězství proti velké regionální mocnosti za humny.
Válka o hranice: Napětí stále trvá
Tento postoj je však neochvějně zavlekl do války o hranice s Etiopií, během níž zahynulo v letech 1998 až 2000 na obou stranách 70 000 lidí.
Přeshraniční napětí je stále vysoké a Eritrea zůstává i nadále silně militarizována: země s 3,6 miliony obyvatel disponuje armádou o síle 300 000 mužů.
Infobox
ERITREA:
Hlavní město: Asmera
Rozloha: 121 144 km2
Obyvatel: 3 900 000
Náboženství: sunnité, koptové
Eritrejskou podezíravost vůči zahraničním mocnostem, kterou přiživuje dlouhá zkušenost se špatným zacházením, ještě umocnila situace, již Eritrea pokládá za další zradu ze strany okolního světa, totiž neschopnost donutit Etiopii, aby se podrobila soudnímu rozhodnutí o podobě hranic, které padlo v roce 2002 po skončení vzájemného konfliktu.
Studnice eritrejských překvapení nicméně není vyčerpána ani s odletem ze země.
Když jsem odlétal z Keni charterovou linkou Eritrejských aerolinií s ruskou posádkou, mělo letadlo devatenáct hodin zpoždění. Ani to však nebylo tak bizarní, jako když jsem zpátky přiletěl charterovou linkou Islandských aerolinií s francouzskou palubní posádkou, kterou letadlo "nabralo" v Paříži.
