Některé pokusy zůstávají v paměti dodnes, například takzvaný vlak svobody z roku 1951. Skupina lidí, včetně několika členů posádky, se zmocnila osobního vlaku z Chebu do Aše, ve velké rychlosti prorazila zábrany v hraničním pásmu a dostala se do západoněmeckého Selbu.
Lidé, kteří žili v Sovětském svazu, měli ještě méně možností dostat se na Západ. Kontrola pohybu byla tvrdší, málokdo vůbec získal povolení na to, přiblížit se k území nějakého svobodného státu, kde by se dalo požádat o azyl.
Před téměř padesáti lety - 23. listopadu 1970 - se pokusil unikátním způsobem o útěk ze Sovětského svazu litevský námořník Simas Kudirka. Jeho čin dopadl nejprve tragicky, ale konec byl přece jen pozitivní.
Kudirkův dramatický příběh po půl století ožívá na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Ten se letos kvůli pandemii koronaviru odehrává on-line a film Skok litevské režisérky Giedre Žickyteové je jeho součástí.
Režisérka zpovídá samotného Simase Kudirku, kterému je dnes devadesát let. Litevec je ve skvělé kondici, chodí si pravidelně zaplavat do studené vody v Baltu a ve filmu diváka osobně provází místy, která souvisela s jeho činem: na loď americké pobřežní stráže na východním pobřeží USA, americkým městem New York, bývalou vazební věznicí a výslechovými místnostmi sovětské KGB ve Vilniusu. Stále dobře chodí a vše si pamatuje. Koneckonců byl to fyzicky zdatný námořník a rybář.
Podívejte se na trailer k filmu Skok:
Film Skok začíná v Atlantiku. Starý muž se s filmovým štábem vrací na místo, kde před padesáti lety musel prožít nepochybně velké trauma.
Psal se rok 1970, když rybářská loď Sovětskaja Litva zamířila lovit téměř na hranici amerických pobřežních vod. Sověti i Američané se navzájem obviňovali z porušování mezinárodního práva a námořní bezpečnosti, a tak padlo rozhodnutí setkat se osobně a některé věci si vyříkat. Lodě proto připluly těsně k sobě poblíž ostrova Martha's Vineyard, kde měli zástupci obou zemí o sporech jednat.
Doba temna pro Litvu
Simas Kudirka byl na lodi Sovětskaja Litva radistou. Měl tedy dopředu informace, že sovětské a americké plavidlo se dostanou těsně k sobě. Začal přemýšlet nad plánem, jak se na americkou palubu dostat a požádat o azyl.
Stejně jako mnoho Litevců měl i on a jeho rodina za sebou temnou minulost. Někteří jeho příbuzní bojovali po druhé světové válce v partyzánských oddílech, zvaných Lesní bratři, proti komunistickému režimu. Na příkaz Josifa Stalina byli tito lidé nemilosrdně likvidováni a mnoho rodin ze všech tří pobaltských republik (Litvy, Lotyšska a Estonska) skončilo v lágrech na Sibiři. Byla to pro mnohé Litevce doba represí a útlaku.
"Šel jsem pracovat na loď, protože jsem si myslel, že námořník může vidět kus světa. Že uvidí palmy na pobřeží, když se plaví někam do tropů. Ve skutečnosti jsme ale byli na sovětských lodích jako ve vězení. Plavili jsme se v mrazivých vodách a nemohli nikde vystupovat," rekapituluje Kudirka ve filmu.
Když poprvé uviděl Američany, byl prý v šoku. "Chovali se velmi příjemně a normálně. Říkal jsem si: Tak tohle mají být ty kapitalistické bestie, jak nám je doma líčili?"
Když jednání skončilo, sovětská delegace se chystala americké plavidlo opustit a lodě měly od sebe odplout. Kudirka stál na horní palubě Sovětské Litvy a díval se na tu americkou, vzdálenou tři metry. "Znovu se mi všechno promítalo v hlavě. Gulagy, výslechy, jak doma nic nemůžeme. Díval jsem se na americkou palubu a pak jsem najednou skočil."
Poklidná schůzka se tak rázem změnila v diplomatický incident. Kudirka běžel po schodech ke kapitánskému můstku a shodou okolností potkal sovětského kapitána ze své lodi, který byl už na cestě zpět. "Co tu děláš?" zeptal se radisty. "Teď nemám čas o tom mluvit," odpověděl Kudirka a běžel předat americké posádce své doklady a oznámit jí, že žádá o azyl.
Litevec, ne Rus
V tu chvíli vstupuje na scénu Ralph Eustis, kapitán americké lodi USCGC Vigilant. Protože byl večer, nedokázal se spojit s nikým z ministerstva zahraničí ani obrany, neměl jasné pokyny. Dostal pouze rozkaz od velitele pobřežní stráže, aby Kudirku vydal zpět Sovětům.
Litevec se deset hodin schovával v kajutě. Pak mu Eustis oznámil rozhodnutí: musí se vrátit zpět na Sovětskou Litvu. Kapitán dovolil sovětské posádce, aby si pro Kudirku přišla. "Prosil jsem je, utíkal jsem na záď a říkal si, zda neskočím do vody. Zda to neukončím. Ale nenašel jsem dost odvahy," vrací se ve filmu ke klíčových okamžikům nyní 90letý muž.
Jeho vlastní kolegové ho chytili, bili mu hlavou o ocelové schodiště, pak ho povalili na břicho, svázali mu ruce a odvedli ho. Eustis na tyto okamžiky ve filmu vzpomíná se slzami v očích: "Často se mi to vracelo. Pronásleduje mě to celý život. Často jsem si říkal, proč jsem nejednal jinak, ale nešlo to vrátit."
A líčí, jak se mu Kudirka snažil vysvětlit, že je Litevec, a ne Rus.
Ze Sibiře až do New Yorku
Kudirku odvezli domů, kde ho čekal soud za vlastizradu. Dostal deset let. Ve filmu vzpomíná nad mapou bývalého Sovětského svazu na tábory, kterými prošel: "Dostal jsem se do Permu, tam byla strašná zima. Tam už cítíte dech Sibiře. A Vorkuta? Radši nevzpomínat. Hluboký sníh, minus padesát stupňů."
Mezitím ve Spojených státech vypukl skandál. Novináři se dozvěděli o incidentu a útočili na prezidenta Richarda Nixona. Jak je možné, že tento člověk byl vydán zpět Sovětům? Bílý dům i Pentagon se od rozhodnutí vrátit uprchlíka distancovaly, Eustis a velitel pobřežní stráže byli suspendováni. Ve snímku se objevují archivní záběry demonstrací z New Yorku a dalších měst, kde protestovali proti vydání Kudirky hlavně lidé, kteří sami uprchli z komunisty ovládaných východoevropských zemí.
Skupina žen dokonce založila iniciativu s cílem dostat Litevce z vězení do Spojených států. Zpočátku to vypadalo nedosažitelně, Moskva odmítala diskusi s tím, že jde o vnitřní sovětskou záležitost.
Byla to ale doba, kdy sovětský vůdce Leonid Brežněv usiloval o určitou dohodu se Spojenými státy a západní Evropou. V Kremlu měli zájem o snížení napětí a o obchodní styky. Když Nixonův nástupce Gerald Ford s Brežněvem jednal, osobně ho požádal o Kudirkovo propuštění a vyhoštění do USA. Moskva nakonec souhlasila, Litevec s rodinou a dětmi v roce 1974 přistál v New Yorku. Anglicky neuměl skoro ani slovo, ale stal se oslavovaným hrdinou.
Návrat domů
Vysílaly o něm televize, objevoval se na titulních stránkách novin. V Hollywoodu dokonce natočili hraný film s hercem Alanem Arkinem v hlavní roli. Litevské téma využil také spisovatel Tom Clancy ve svém románu Rudý říjen, kde se inspiroval vedle Kudirky i vzpourou na sovětské armádní lodi Storoževoj, kterou vedl v roce 1975 velitel Valerij Sablin. Spojením skutečných postav Kudirky a Sablina vznikla románová postava litevského kapitána Marka Remiuse, kterého pak ve filmu Hon na ponorku, natočeném podle Clancyho románu, ztvárnil Sean Connery.
Kudirka své nové vlasti vzdával mimořádný hold: každé ráno na stožáru před svým domem vztyčoval americkou vlajku. "Nevíte, jak se žije tam a tady. Nedokážete si představit, jaké štěstí máte," říkal v rozhovorech.
Později se na něj zapomnělo, a když se rozpadl Sovětský svaz, získala svobodu i jeho původní vlast. Litva. V roce 2007 se tam rozhodl vrátit, zatímco jeho děti zůstaly ve Spojených státech. Žena mu zemřela před pěti lety. Film Skok končí záběry, jak starý muž ráno vychází před svůj domek na severu Litvy a na stožár vyvěšuje litevskou vlajku. Svobodný muž ve své svobodné zemi.
