Praha/Haag - Česko sice zažilo úspěch protestních stran poprvé v historii, v Evropě je ovšem něčím obvyklým.

V právě sečtených nizozemských volbách získaly tři tradiční strany (křesťanští demokraté, sociální demokraté a liberálové) jen 54 procent hlasů a jejich podíl tak odpovídá letošnímu zisku ČSSD, ODS a KSČM v Česku.

Z evropského pohledu je ale neobvyklé, že strany nespokojených voličů sestavují vládu. V tuzemsku se k tomu chystají TOP 09 a Věci veřejné už rok po svém vstupu do velké politiky.

Vládní prohlášení jako závěť

Do nizozemského parlamentu tentokrát pronikli kromě velkých stran ještě pravicoví populisté, socialistická strana, zelení, levicoví liberálové D66 a ještě dvě menší křesťanské a jedna levicová strana. Vesměs vznikly v minulých desetiletích jako strany protestu proti strnulému politickému systému.

Z pohledu Nizozemců nejde o nic nezvyklého, fenomén protestních stran se objevil už v roce 1967. Voliči hledali alternativu ke třem hlavním stranám, které skládaly pravidelně vládní koalice.

Tehdy vstoupili do parlamentu liberálové D66 s programem posílení přímé demokracie, liberalizací ekonomiky a ochrany menšin. O čtyři roky později je následovala strana DS70, založená levicovými křesťany. Ti učinili krok navíc a rovnou se stali vládní stranou.

V následujících volbách však vypadli ze sněmovny i z vlády a do deseti let zanikli. D66 vstoupila do vlády až 20 let po svém založení a zůstala v ní po dvě volební období. Pak ztratila dvě třetiny voličů a hrozil jí odchod z parlamentu. Letos se vzpamatovala a má velkou šanci vládní zkušenost zopakovat.

Ráj protestních stran

Klasickou zkušeností D66 a DS70 se inspirují všechny nové holandské strany. Vznikají častěji než zanikají a od minulých voleb tvoří nizozemský parlament 10 stran. Přispívá k tomu, že Holanďané nemají pětiprocentní kvórum pro vstup do sněmovny, letos má ovšem přes pět procent celkem sedm stran.

Od minulých voleb platí pravidlo, že ani dohoda dvou velkých stran nezaručí většinu v parlamentu. Letos je velmi pravděpodobné, že liberály a sociální demokraty doplní dvě menší strany.

Ve jménu přímé demokracie

Protestní volby jsou zvykem i ve skandinávských zemích, kde podobně jako v Česku nezabrání hromadným útěkům voličů ani několikaprocentní kvórum.

Například ve Švédsku rozhodla volby roku 1991 strana Nová demokracie, kterou založili dva významní podnikatelé s obdobným požadavkem jako holandská D66. Také nová švédská strana žádala přímou demokracii a liberalizaci ekonomiky, místo tolerance však chtěla přísnější pravidla pro přistěhovalce. Pro výsledek voleb roku 1991 bylo rozhodující, že svými požadavky získala především tradiční sociálnědemokratické voliče. Strana se však záhy rozpadla po sporech obou zakladatelů.

Protestní voliči však časem vyzdvihli do sněmovny další malé strany a švédský parlament má dnes 7 členů. Dříve naprosto dominantní sociálnědemokratická strana je dnes v opozici a na vládu má šanci jen díky případnému spojenectví se zelenými a bývalými komunisty.
Tématem letošních voleb je otázka, jestli do sněmovny pronikne osmá, Pirátská strana. Pro Úspěch v zemi jejího vzniku je pro piráty klíčový, protože pro ně skončily fiaskem volby v jiných zemích včetně Česka a Holandska.