Dajana Sheludkevičová dobrovolnice

30 letMoje duševní zdraví během války výrazně utrpělo. Už těsně před invazí jsem byla z osobních důvodů ve špatném stavu a na antidepresivech. Když začala válka a musela jsem utéct, ztratila jsem všechno a především samu sebe, svou identitu a smysl celého bytí. Protože jsem byla v tak hlubokém šoku, musela jsem přestat brát antidepresiva, abych byla schopna alespoň trochu vnímat svět kolem sebe. Terapii jsem nevyhledala, postrádala jsem v tom smysl. Cítila jsem takovou bolest, že jsem to prostě vzdala, i když moc dobře vím, k čemu takové odmítání vede. Došlo to až k tomu, že jsem chtěla několikrát spáchat sebevraždu. Cítila jsem se obzvlášť osamělá a nepochopená. Chodila jsem ulicemi a všude viděla tváře svých mrtvých kamarádů. Dodnes se ve snech stále vracím do svého rodného Charkova.

Darija Kovalčuková studentka dokumentární tvorby

20 letPřed válkou jsem žila docela normální život, ale invaze mi nastavila obrovské zrcadlo, díky kterému jsem si uvědomila, kolik věcí v něm ve skutečnosti nefungovalo. Od února 2022 cítím téměř neustále fyzickou úzkost, poslední dobou se to jenom zhoršuje. Po třech měsících invaze, kdy jsem si myslela, že to sama nějak zvládnu, jsem nastoupila na terapii, protože jsem ztratila skoro všechno. Nemohla jsem se dovolat babičce a dědovi, kteří se zrovna nacházeli v okupovaném Doněcku, musela jsem přerušit studium na Kyjevské univerzitě, odjet do Prahy a do toho jsme se rozešli s přítelem. Později jsem skončila na psychiatrii. V Česku jsem nastoupila do prvního ročníku bakalářského studia na FAMU a kvůli stresu z tolika změn jsem měsíce nemohla spát. Pomáhají mi kamarádi, známí, rodina. Oporu mám, ale nevím, jak dlouho to ještě vydržím.

Ihor Zavoloka manažer správy pro spokojenost zákazníka

30 letDeprese mě přepadají poměrně často, hlavně v zimě. I když Rusové Kyjev zrovna neostřelují, zprávy vás každý den položí. Zatím jsem nebyl v kontaktu s odborníky, ale v poslední době na to myslím čím dál častěji. Neustálá únava mě nutí přemýšlet o tom, že na tom musím začít pracovat už teď, pokud chci být při smyslech, až válka skončí. Na Ukrajině potřebuje pomoc téměř každý, rozdíl je jen v počtu sezení. Moje rodina žije ve městě blízko fronty… ať si čtenáři jen zkusí představit, jaké to asi je žít každý den v takovém pekle.

Táňa Parporová vedoucí týmu zákaznické podpory

27 letJe docela těžké říct, jak moc mě invaze ovlivnila psychicky, ale rozhodně se necítím dobře. Čas od času se to zhoršuje, zvláště po útocích. Našli jsme však kolektivně způsoby, jak s tím bojovat. Měla jsem už několik terapeutických sezení a budu v nich pokračovat i nadále. Moje matka žije poblíž fronty a opravdu trpí. Trápí mě, že ji nedokážu přesvědčit, aby si nechala pomoct.

Iryna Zabijaková bohemistka a překladatelka

35 letOd roku 2018 žiji v Brně, kde se mi na začátku roku 2022 narodila dcera. Většinu rodiny a přátel však mám v Kyjevě a jiných městech na Ukrajině. Když na nás Rusko zaútočilo, začala jsem pracovat pro spolek Ukrajinská iniciativa, provozující v Brně krajské centrum, které pomáhá ukrajinským uprchlíkům. Skloubit mateřství a práci v centru bylo ze začátku hodně náročné, proto jsem na jaře 2022 vyhledala krizovou psychologickou pomoc. Je pro mě těžké žít zároveň ve dvou zemích, v jedné fyzicky a v druhé mentálně. Na Ukrajině už zemřelo několik mých známých, mám tam rodiče. V centru je jednou z nejvyhledávanějších služeb právě psychoterapie. Odborníky využívají mladí i starší lidé, maminky, malé děti, všichni. Těžko se jim zvyká na novou kulturu a mají strach o ty, kdo zůstali doma. Často se potýkají s nejistotou a nepochopením.

Anna Zajcevová aktivistka

25 letAsi jako většina Ukrajinců trpím posttraumatickou stresovou poruchou. Z počátku jsem pomoc odmítala, ale jelikož se mi několik měsíců po evakuaci z azovstalských oceláren zdály jen samé hrůzy, neměla jsem na výběr. Je těžké normálně žít a fungovat, když se vám v noci zdá o ruské FSB. Na své první terapii jsem byla přesvědčená, že o nic tak hrozného zase nejde, ale teď už to od ní budou dva roky a stále se třesu, kdykoliv slyším hluk. O svých zkušenostech z Azovstalu jsme spolu s dalšími přeživšími napsali knihu, to mi pomohlo asi ze všeho nejvíc. Když se člověk vypíše ze svého traumatu, postaví se tomu a postupně se na ty tragické události dívá už jen jako na zkušenost.

Olena Kerbutová učitelka v mateřské škole

59 letOd začátku války jsem vyčerpaná, špatně spím, nestýkám se s lidmi a každý den prožívám úzkost. Moje emoce jsou jako na horské dráze. Úzkost a strach cítím, nejen jakmile slyším sirény leteckého poplachu, ale také když kolem třeba projede policie nebo sanitka, což je v poslední době téměř pořád. Vyděsí mě i hlasité zvuky motoru. Snažím se však tyto pocity překonat vlastními silami. Ani mě nenapadlo zkusit vyhledat psychoterapii, protože jsem silná žena a vždy se spoléhám jen sama na sebe. Víra ve vítězství a naši armádu mi pomáhá přežít každý den.

Lisa Malininová grafická designérka

26 letÚzkostmi jsem trpěla už před válkou. Když k nám vpadli Rusové, začalo to jít se mnou z kopce. Jelikož válku nemůžete ovlivnit, pro úzkostného člověka je něco takového těžké přijmout. Tak moc bolí si uvědomit, že život už vám nepatří, že není plně ve vašich rukou. Méně se teď bojím smrti než toho, že okupanti přijdou ke mně domů. Utekla jsem do Česka a moje úzkost se o něco málo zlepšila, protože jsem nabyla pocitu bezpečí, ale asi po půl roce v Praze jsem začala trpět depresemi. Je složité být daleko od domova, když vím, že ne každý je tady vítán. Před válkou jsem pravidelně navštěvovala psychoterapeuta, ale přestala jsem, protože jsem nabyla pocitu, že moje problémy nejsou opravdové ve srovnání s tím, čím si procházejí vojáci na frontě. Ale přiznám se, že bez pomoci už to dále nezvládám.

Svjatoslav Kališčuk manažer dopravy

27 letDen, kdy ruští okupanti vtrhli na ukrajinské území, byl pro mě jeden z nejhorších, všechny moje obavy se totiž staly realitou. Od roku 2013 žiju v Česku, ale moje rodina je stále na Ukrajině. Dodnes je pro mě nejtěžší vidět zprávy o raketovém útoku v Kyjevě a doufat, že mi máma nebo táta odpoví. Během těch pár vteřin, kdy člověk zírá na telefon, si projdete osobním peklem. Každý den začínám tím, že kontroluju, jestli jsou rodiče naživu. Cítím vinu za to, že se schovávám v Česku a ostatní mí kamarádi bojují na frontě. Že umírají opravdoví hrdinové, muži, co jsou občas mladší než já. I když dělám, co můžu, a posílám tolik peněz, co jen jde, nedokážu se toho pocitu viny zbavit. Odbornou pomoc jsem zatím nevyhledával, ale mám to letos v plánu. Každým dnem jsem víc nervózní, naštvaný a občas i agresivní. Cítím, že se moje duševní zdraví stává slabší a slabší.

Darja Cykunová grafická designérka a návrhářka

24 letTrpím úzkostnou poruchou, která začala už před válkou. Umím s ní pracovat, ale někdy je to těžké, protože smrt je všude, kam se podívám. Pro lidi s úzkostí je velmi důležité mít pocit, že mají situaci pod kontrolou a že mohou svůj život řídit. Válka mi to vzala. Nedělám si plány do budoucna, protože nevím, jestli mě nebo mé blízké zítra nezabije raketa. Ale i když je pro mě těžké ráno vstát, jít do práce a komunikovat s lidmi, stále to dělám, protože vím, že musím, pro své duševní zdraví a pro svou budoucnost, bez ohledu na to, jak je nejistá. Je však téměř nemožné jakkoli se radovat ze života, když vím, že lidé umírají na frontě nebo v Dněpru, Charkově, Kyjevě, Kramatorsku...